franzkfk

Kontakt.

Jediný díl napsaný samotným Falkem a jediný díl, ve kterém - ironicky - Columbo přijde o svou profesionalitu.

Dle mého názoru nejlepší díl vůbec a nejvěrnější podoba člověka s poruchou osobnosti, kterou jsem kdy na obrazovce viděl. Zatím nikdo nebyl blíže - kromě hraničního Willa Huntinga a Clementine (Věčný svit neposkvrněné mysli). Všimněte si, jak Kay manipuluje s muži pomocí fyzického kontaktu (masáž šíje).

O křehkosti.

Očištění.

Osobitostí samozřejmě pořád za pět, ale scénář je velká bída. To opravdu zde nikomu nevadí téměř identická koncepce jako je u Brendana? Vzhledem k tomu, že se jedná o alegorický příběh, je možné v něm najít vícero paralel, než jen narativní konstrukci. Připadá mi to jako tvůrčí faux pas.

Je až neuvěřitelné do jaké míry je tohle dílo kritizováno širokou veřejností. Některá odborná kritika je vyloženě fascinující (viz Clarisse Loughrey z Independentu, na který reagovala sama Amy Adams). Tak silná negativní odezva mě vede k citátu o pravdě od N. Paganiniho, jenže další sarkastickou poznámku by tahle planeta už nevydržela. -------------------------------------- Pro někoho obyčejná ubulená limonáda o vidlácích. Pro někoho další archetypální příběh o popelce. Je zajímavé, jak moc se negativní kritika opírá o obsah, ne však o formu. ----------------------------------------- Ve své podstatě nejde o nálepky typu "popelka", "chudák", "feťačka", ale jak už řekla A. Adams, je v tom spíš generační cyklus traumat, která jsou svou výpovědí relativní, avšak aplikovatelná na nás všechny. A možná proto se na ten film tolik lidí mračí. Každý z nás si tam najde to své. Nemusí to být něco konkrétního, ale jen lidsky známá asociace, která tu citlivou sounáležitost probudí. Ať už ve formě soucitu či hněvu. Záleží pouze na nás, jak se k těm pocitům postavíme. Stejně tak jako se musel rozhodnout, co s tím vším udělá J.D. Vance. Můžete se nechat strhnout a ustupovat dokud se jednou neprobudíte na tom "povědomém" místě, ze kterého už není cesty zpět, nebo se vzepřete a ten cyklus narušíte, protože ze všeho nejdřív si musíte naučit vážit sami sebe, jen pak si můžete vážit svého okolí (dlaň v motelu). ---------------- P.S.: Samozřejmě z klinického hlediska to nemá žádnou vypovídající hodnotu, jelikož je to jen filmový (knižní) konstrukt (navíc chybí dimenzionální pohled na její dětství a dospívání), ale u Bev mě zaujala docela nízká míra iritability.

Oddanost.

Tenhle film by se měl povinně pouštět emočně nestabilním osobnostem v rámci KBT. Sarah Polley napsala evidentně něco velice osobního a je otázka do jaké míry se jedná o sebereflexi, vykoupení, či případné varování pro nás ostatní. Možná od všeho trochu:) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Vztahy jsou o budování, sdílení, o občasném klopýtnutí (nezneužívat - bagatelizace/racionalizace atd.), ale hlavně jsou o vyzrálosti (moudrosti). Respektive ty zdravé vztahy. Pakliže se s Margot nějaký divák ztotožňuje, mohl by se řadit mezi osobnosti, jež si vztahy idealizují. Jako třeba Linklaterova Céline z filmu Před půlnocí, nebo zdejší emočně nestabilní a nezralá Margot. Pokud je divák více jako zmíněná Céline, tak se s tím dá ještě něco dělat. Pokud jste ale jako Margot, může se to s vámi táhnout i po celý život (metafora "emočního" kolotoče, jež představuje obraz osamělosti, který překrývá výraznými vnějšími podněty; odborně se tomu říká emoční dysregulace). Lidé jako Margot mají ten problém, že vidí jen sebe a své potřeby (viz dále kuřátka). Pro ně není vztah reciproční, pouze vyplňuje emocionální potřebu, která má svou expirační dobu (jelikož je jejich vazba povrchní, neboli podmínečná). Jenže do vztahu jde zdravý člověk s pocitem, že žádná expirační doba neexistuje (Lou a jeho romantický vtípek s vodou). ---------------------------------------------------------------------------------------- Margot sice měla sebereflexi v podobě "zrcadlení" v charakteru Geraldine (dialog u verandy; ta kuřátka představují rozbité osobnosti Geraldine a Margot v jejich stěžejní části života, ve které zklamali rodiče, případně společnost - pečování a ochrana), Lou se však i přes toto uvědomění už nikdy nevrátí (dialog na verandě, který se hlavně odehrává non-verbálně: Margot: "Do you ever think ... ? Lou: "No, I don't"), jelikož Margot si nebyla vědoma ve vztahu toho, co měl Lou inherentní i bez získané zkušenosti - perfektní tanečník valčíku neexistuje. Pardon, nemohl jsem si tu pitomou metaforu odpustit:) Chtěl jsem říct, že idealizace vztahů bez rovnováhy přiměřeného (racionálního) náhledu, je cestou do pekel za každé situace. A že život není hra. Vztahy nejde jen tak restartovat, případně si "naloadovat" uloženou pozici a místy si zkoušet, co kdo vydrží, či "kam mě asi tahle vzrušující cesta zavede". Důvěra se velice těžko obnovuje. Zvláště pak poté, kdy si Váš protějšek uvědomí, že jste si jej nevážili tak jako si on vážil Vás. Vztahy se totiž rozvíjí hlavně skrze sdílení, komunikaci, důvěru a uvědomění, že život není pohádkou sám o sobě, ale jen díky Vašim činům. ------------------------------------------------------------- P.S.: Co projektujeme, to také přitahujeme. Daniel má stejný problém jako Margot. Danielova kresba - představuje dualitu a stínové vlastnosti - je pro Margot projektivním testem, ve kterém vidí svou narušenou a nefunkční část, a proto se jí také příčí. Pokud se ztotožňujete s Margot a jste "zacyklení / neukotvení", kontaktujte jakéhokoliv psychoterapeuta. Není se za co stydět. Není to Vaše chyba.

Achjo, ta režie. Taková škoda. Upřímně to zamrzí.