alonsanfan

ÚŽASNÉ, až na tu příšernou sračku na závěr (Pavel Haas - II. smyčcový kvartet s bicími nástroji ad lib. "Z opičích hor" op. 7)

Lino Ventura téměř dokumentárně, ale bohužel taky neslano nemastně spěje ke svému nevyhnutelnému konci. Snímek je zajímavý dobovou dokumentární atmosférou, točil se totiž jen chvíli poté, co se události v něm popisované skuteně staly, nicméně jeho nekvalitní zpravodajství kouže po povrchu a příliš se nedotýká hlubších podstat problémů a vlastní boj proti mafii bohužel také moc konkrétně nezobrazuje. Ale Guiliana de Sio je fakt kočka!

Není pochyb o tom, že Václav Hrabě byl úžasný básník, mocný vládce slova a zachytitel prchavých nálad dušel lidské, ale také kontroverzní rozervaná osobnost. Co však provedla autorka dokumentu o tak zajímavé osobnosti je skutečně nepochopitelné a trestuhodné. Více jak třetinu dokumentu totiž tvoří neuvěřitelné kecy nějakého astrologa, který nad horoskopy papouškuje encyklopedické znalosti a obecně známé charakteristiky básníka a dále grafoložka, která obdobně exceluje nad rukopisy básníka. Člověk si jenom říká, kde proboha toho debila a tu krávu vyhrabali. Další třetinu pak tvoří jak přes kopírák podobná svědectví příbuzných, kamarádů a známých (odpudivých osobností s kombinovanými vadami nejen řeči a myšlenko-toku). Zbývá poslední třetina, který už je ucházejícím sledem událostí, dat a úryvků z díla, tak jak by se to dalo od obdobného dokumentu očekávat. Celkově obrovské zklamání.

Slično-trudná pohádka o tom, kterak jedna elfí milostslečna o věneček přišla, při které zdatně sekundují parta přestárlých hipíků a nádherná italská příroda a krajina.

Trapné, debilní a nevkusně vyvedené! Kameraman působil jako chronický parkinsonik v terminální stadiu nemoci, který by neudržel ani kompakt, natož filmovou kameru. Dovolil bych si ho upozornit na převratný vynález stativu, případně filmových jeřábů. Obzvláště miluju pokud zkurvení grázlové a mafiáni mají plnou hubu morálky a etiky a takovými kecy nejlépe prokládají scény po nichž se v zápětí postřílejí. Scénář byl chatrný bez špetky invence, zato s notnou dávkou demence (např. hlavní hrdina prolézající jako idiot ostnatým drátem...). Zoufale působí zejména dialogy. Bohužel ani skvělý Jean Reno nemohl ten ohňostroj trapnosti a marnosti povýšit na něco koukatelného.

Štefan Kvietik je sympaťák každým coulem, antihrdina, kterému se vlastně bojovat nechce, ale přitom stejně hrdina, který nakonec samozřejmě udělá to, co je správné nebo pokládané za správné. Rušivě působila zejména heroická hudba a prevelnaté záběry na ty naše majestátné Tatry, hystericky uřvaná a afektovaná příbuzná hlavního hrdiny, nerealistické ztvárnění smrti zejména Němců, kteří umírali teatrálně rozhazující rukama, nohama a létajíc vrženi z neviditelných trampolín do vrchu. Autentičnost scén s německými vojáky, kteří mluvili německy a nebyli otitulkovaní ztěžovala orientaci ve filmu i ději, ale zase dávala filmu nádech autentičnosti a originality.

Italský název filmu můžeme přeložit jako rudé prase, ale nebojte se s komunistickými šmejdy nemá film naštěstí vůbec nic společného. Nejúžasnější je na filmu nostalgická meziválečná atmosféra, letectvo, hydroplány, vzdušné souboje i následné zábavy piltů, těch báječných mužů na létajících strojích. Hlavní hrdina, italský letec, se po jenom divokém souboji a zvláštním transcendentálním zážitku blízkosti smrti změnil v prase, ale zůstal pořádným frajerem!

Zatmění, Antonioni, nová vlna... Prototyp bezkrevného supernudného filmu, bez příběhu, bez emocí, bez špetky lidství a lidskosti. Ústřední postavy jsou krásné modely či modelky, neživé figurýny jak z výkladu výlohy socialistické galanterie obchodního domu Kotva v roce 1988. Výraz herečky se po celou dobu filmu omezil na "svatá dala neví komu". Po půl hodině už jsem dusivou smrtící nudu snímku nevydržel, sáhnul po ovladači a zbytek filmu dojížděl rychlostí přetáčení 4x a 16x.

Poctivý odpádek! Nazývat tento videoklip natažený do nekonečna filmem by bylo přímo urážkou film, slova film a toho, co pro mne vyjadřuje. V tomto případě se jedná o čístou amatérštinu ve všech ohledech. Všechno, co si jen dokážete na filmu představit je tu špatně od scénáře, kamery, herců či zvuku, no prostě všechny složky původního filmového umění, jsou zde zprzněny až na kost. Bohužel to není ani tak špatné, aby to bylo vtipné. Účast některých profi herců fakt nechápu - ale jak už se od dob starého Říma říká - pecunia non olet, peníze nesmrdí, že?

Takové to české domácí mrmlání a vrtání se depresích a hovnech. Postavy si dokonale užívají jací jsou to vlastně chudáčci, ovšem bez sebemenší snahy něco na svém osudu změnit. Je to absolutní odevzdání se do rukou Božích, karmy, fatalismu, osudu nebo jak jen chcete nebo takové to ono to nějak dopadne. Jenže ono čím víc se do hovna drbe, tím víc smrdí a z tohoto filmu šel puch přímo nesnesitelný. Film mě přenesl svým duchem (nebo puchem?) do 90. let, kdy se tvůrci v povídkových filmech pokoušeli vystihnout ty největší bizarnosti lidských osobností i osudů a vyžívali se v jejich vytváření a zhmotňování pod heslem čím divněji tím lépe. Ano myslím všechny ty Knoflíkáře, Samotáře a podobné áře... V tomto filmu se ovšem vše děje tak nějak samoúčelně, bez jakékoli invence či nápadu.