Jara.Cimrman.jr

"Sám si vařím, sám si peru, že se na to... totiž hodím." Četnická práce musí být snem každého mladého svobodomyslného muže - v práci v uniformě, v době pohotovosti v uniformě, ve volnu v uniformě a ještě k tomu bydlení v práci pod dohledem nadřízených. Já bych tedy v té době patrně toužil dělat něco jiného. Nicméně kdybych měl možnost sloužit společně s vrchním strážmistrem Arazimem, štábním strážmistrem Jarým nebo alespoň se strážmistrem Zahrádkou, tak bych se možná taky vydal po stopách zločinu, protože v této společnosti se dá o solidní zábavu zakopnout a v tomto ohledu já klopýtám strašně rád.

Nejsem homosexuál, impotent ani zapšklý intelektuál a tak se musím přiznat, že Divoké kočky vrtící se na baru mi nabídly velmi příjemné chvilky. Horší to bylo, když z toho baru seskočily, začaly se řešit vztahy a rozpitvávat tragická skutečnost, že se zpěvačka bojí zpívat. Jenže hudba mne bavila, oči si užily a tak nevidím důvod mstít se hodnocením za to, že tento příběh je originální asi jako DVD z vietnamské tržnice.

Zhlédnout dokument beze slov a bez hudby je hodně velká výzva pro povrchního člověka mého typu. A já jsem ji zvládl, i když nevím, zda-li na to mám být hrdý. Většinou jsem se totiž dle očekávání nudil. Občas jsem však byl přinucen k myšlence. Třeba o tom, že lidé jsou hodní, protože cestou na jatka pořádají pro prasátka vyhlídkové jízdy po městě, protože nechávají krávy točit na kolotoči či uspořádají pro kuřátka zábavnou jízdu na pásovém dopravníku. Po takovém zážitku si zvířata jistě nepřejí nic jiného než zemřít hnusnou smrtí a posloužit lidem jako potrava. A do toho ta chemie, chytré stroje, svačící pracovníci a několik skutečně nechutných záběrů na "lidské" zacházení se zvířaty. Co chtít víc? Asi nic. Jenže já raději vyhledávám pozitivnější zážitky a v tomhle humusu jsem žádný nenašel.

Mít za zeťáky pohodové Číňany, Araby, Židy či Černochy považuji za lepší, než fanatické věřící v cokoli. Já zkrátka nejsem rasista a kdybych měl čtyři dcery, tak je klidně provdám za čtyři tmavočechy, kteří by museli splnit pouhé čtyři standardní podmínky - čistý trestní rejstřík, stálé zaměstnání, šlechtický původ a titul z Oxfordu. To takový Claude Verneuil menší rasista je, ale jeho touha po vybledlém katolickém zeťákovi je tak úporná, až je zábavná. Stejně tak jako nadšený zpěv Marseillaisy v podání přistěhovalců nebo vynikající výměny názorů mezi bílým a černým rasistou. Já se zkrátka pobavil tak, že se u mě tak nějak pozitivně změnil i pohled na uprchlíky. Už bych je nevracel do jejich domoviny nakrájené na kostičky, ale posílal bych je v balících za zdrojem svých obtíží na adresu 1600 Pennsylvania Avenue Northwest, Washington, DC 20500, USA.

Nejsem takový švihák, abych se chodil najíst ke známým, spal v kanceláři a somroval od bezdomovců cigarety, takže patrně nejsem vhodným adeptem na sňatek s americkými milionářkami. Nicméně jsem člověk přející a tak jsem Matoušovi přál jeho sexuální hrátky s jeho ženou i s jeho vdovou a v některých okamžicích jsem se i dost dobře bavil. Na druhou stranu si myslím, že dramatické pasáže se do filmů s Pierrem Richardem vůbec nehodí a tak si tentokrát při hodnocení poněkud zaskrbličím.

Železná opona spadla jenom proto, že jeden sovětský plukovník chtěl mít přístup k francouzskému umění a jeho syn chtěl na walkmanu značky Johnny (nebo tak nějak) poslouchat hity skupiny Kýn (nebo tak nějak)? No, já jsem býval agentem KGB, CIA i České stomatologické komory příliš dlouho na to, abych tuto skutečnými událostmi inspirovanou báchorku bezelstně zbaštil. Spíše ji beru jako ukázku toho, že sovětský agent svého amerického kolegu mučí a zabíjí, kdežto americký se toho sovětského slušně zeptá a když mu neřekne, kolik snídá Brežněv k snídani pirohů, tak mu zakáže vstup do Disneylandu. Za mne je to zkrátka jisté napětí nepostrádající blbost, za kterou si tvůrci zaslouží dovolenou - a mohou si demokraticky vybrat zda chtějí lenošit v gulagu či na Guantánamu.

Na svém nevýkonném PC si umím celkem solidně přečíst poštu, napsat komentář na CSFD a zavirovat si ho návštěvou ruských pornostránek. Z toho lze bez obtíží vyvodit, že nemám nejmenší tušení, zda je Hackerovo bušení do klávesnice realistické či vyfantazírované. Jenže mně to je jedno, neboť na mne to působilo přiměřeně autenticky a Mann zase jednou dokázal, že umí s velkou lehkostí skloubit zajímavé téma, napětí a trochu sexu.

Neznám větší štěstí než pojmout za ženu nafintěnou čůzu, jejíž životní cíle se stanou mými životními cíli a navíc mi usnadní život tím, že mi pečlivě naplánuje, kdy budu souložit, kdy posilovat a kdy umývat nádobí. Chtěl jsem Monu zabít již v první minutě filmu a když k tomu nedošlo, tak jsem se jí bál víc a víc. Tento film ve mně zkrátka vzbudil tak nepříjemný pocit, jako kdybych ráno našel před domem na místě svého mazlíka zaparkovaný Fiat Multipla ročník 1999 s mým jménem nastříkaným na kapotě.

Hudbu Abby jsem vždy vnímal jako to nejlepší ze světa, ve kterém se tóny mění v prachy. Tento dokument o Abbě má však velkou slabinu v tom, že koncertní vystupování je takřka kompletně vystřižené z Abbamánie a na můj vkus se příliš prostoru věnovalo přípravě muzikálu. Nic proti tomu, ale já jsem chtěl víc švédského halekání z předabbovského období, více záběrů z různých vystoupení a rozhodně jsem chtěl, aby Agnetha zvedla ten svůj kdysi výstavní zadek a přiletěla za ostatními na premiéru.

Označí-li mne zástup krásek za otce svých dětí, tak to popřu s tím, že žádnou z nich neznám, nikdy jsem je neviděl a nikdy jsem s žádnou z nich nesouložil v ledničce. Z populárního šviháka Hyeon-soo Nama však jeden dávno zapomenutý výstřik učinil ze dne na den otce a ještě k tomu dědečka, což je vynikající námět na komedii. Korejci si s ním však tentokrát příliš mistrovsky neporadili. Zábavných momentů jsem příliš nenašel, rodinné drámo bylo takové jakési povrchní a tak jediné, co mohu vyzdvihnout, je vynikající muzikálnost celé rodiny. Zejména vnouček mne v tomto směru (a taky svou náměsíčností) hodně bavil.