Vančura

Och bože, americká kinematografie byla odjakživa posedlá vztahem otců a synů a "Na východ od ráje" je typickým představitelem těchto filmů. Odhlédnu-li od respektu k hereckému výkonu Jamese Deana v hlavní roli a dalším kvalitám tohoto klasického snímku, za sebe nemám problém prohlásit, že je tento film prostě jen... nesnesitelně nudný a ve svém výrazu až melodramaticky afektovaný. Obecně moc nemusím filmy z 50. let, všechny mi přijdou strašně stejné a beznadějně zaseklé v době svého vzniku, která je z nich cítit na sto honů. Třeba už jen ta příšerná hudba... Ne, toto skutečně není můj cup of tea.

Vcelku sympatická pakárna. Hodně mě bavili herci a ještě víc hudba - třeba ta songa, kterou Johnnyho kapela předvede na zkoušce, nemá chybu. Líbilo se mi i to, jak je napsaná většina postav a jak se celý film odvíjí v takovém jako bezstarostném duchu, kdy vlastně o nic nejde. Pitt v tom zběsilém účesu vypadá krapet jako hubenější verze Jacka Nanceho z Lynchovy Mazací hlavy, nebo mi ho alespoň brutálně připomínal. A herecká přítomnost Nicka Cavea je pak příjemnou třešničkou na tomhle vydařeném filmovém dortíku, který jsem si osobně užil. Některé scény jsou nezapomenutelné, směju se ještě teď.

Vrcholně boží. Dvojka je nemyslitelná bez jedničky, aby děj i vývoj postav nechala vygradovat do dechberoucího finále. Vincent Cassel zde herecky předvádí něco naprosto neuvěřitelného, a díky vydatné podpoře fantastického hudebního doprovodu exceluje v dramatu, u něhož jsem napětím skoro nedýchal. Když si k tomu přičtu celou tu plejádu skvělých herců, která se v obou filmech objevila, a bravurní technické zpracování, nemám daleko k tomu, abych toto dvoudílné drama vynášel do nebes.

Och, tento film mě na druhé zhlédnutí bavil ještě víc než poprvé. Fantastický Vincent Cassel, mistrný střih a dokonalá hudba nechaly společně vzniknout filmu, který mě dvakrát po sobě dostal do kolen. Z profláklého přívlastku "strhující" se už dávno stalo nadužívané klišé, ale na tento snímek sedne víc než trefně. Zvedám na plný počet - toto je mistrné a napínavé drama, která má velmi blízko nakročeno k dokonalosti.

Docela hezký film, který myslím není moc známý. Jeho největší klady jsou obsazení (Christina Ricci se mi v žádné své jiné roli nelíbila víc a Cate Blanchett je fantastická) a krásná hudba. Prostinký děj vymetá jedno klišé za druhým a celkově to ani omylem není nějaký zásadní filmařský počin, který by měl ambice přepisovat dějiny filmu, ale jako taková výplň na dlouhý zimní večer zafunguje velice dobře. Příjemný filmík, který lze doporučit nejen všem fandům Johnnyho Deppa, byť jeho role zde není nijak velká.

Podobných filmů, které vypráví o hromadě různě propojených postav, jsem již pár v minulosti viděl, a přiznám se bez mučení, že mě teda zrovna dvakrát moc neberou. Magnolia je jejich typickým představitelem, s tím, že to celé stojí a padá na tom, jestli jí tu vyprávěcí perspektivu chcete či nechcete věřit. Čistě pocitově mám z tohoto typu filmů, Magnolii nevyjímaje, pocit, jako by si režisér hrál na vševědoucího boha - loutkáře, který umně tahá za špagátky svých rázovitých postav, které poslušně tančí jeho patetický oslavný tanec na počest života ve vší jeho tragikomické ambivalenci. K závěru mě až iritovalo to zběsilé tempo, dané rychlým střihem, jehož zapříčiněním se délka průměrného záběru zkrátila na minimum a v každém obraze byla jiná postava, přičemž to celé graduje v pseudomuzikálové sekvenci, v níž herci zpívají slova stejné písně. Samotný žabí déšť v závěru je pak kýčovitou tečkou za touto fyziologicky vyčerpávající podívanou, která je dlouhá jak dva celovečerní filmy dohromady. Nemohu se ubránit dojmu, že tento typ filmařiny představuje jakési navázání na vyprávěcí tradici, kterou v první polovině 20. století v literatuře představovaly rozsáhlé románové série typu "Sága rodu Forsytů" Johna Galsworthyho či "Buddenbrookovi" Thomase Manna. Lze-li o podobné literatuře prohlásit, že patří do starého železa, sedí to podle mě i na Magnolii, která je svou stopáží i komplikovanou stavbou skutečně na míle vzdálena současné mainstreamové produkci. Podle mě toho není třeba želet a osobně prostě preferuji jiný typ filmů, takže asi tak. 4 hvězdy hlavně za famózní Julinne Moore.

Romantická komedie, která má podle mě téměř nakročeno k dokonalosti (osobně bych kupříkladu přeobsadil tu ošklivku Analeigh Tipton nebo zcela vypustil to trapné finále ve školní tělocvičně, s těmi stupidními projevy o lásce, na tohle americké klišé jsem už strašně alergický). Nejvíc mě na tom asi baví ta první část, kdy Cal prochází proměnou a objevuje své ztracené mužství - naopak dějová linie s jeho zamilovaným 13 letým synem mě tam spíš jen otravovala (není to navíc vlastně vykrádačka Lásky nebeské?), a některé dějové zvraty na mě působí dost nevěrohodně (např. když se ukáže, že Hannah je Calova dcera, nebo když se Jacob v závěru Calovi svěří, že by vlastně chtěl být jako on - ostatně celá ta jeho proměna z děvkaře na monogamistu je sama o sobě dost těžko uvěřitelná). Celkově je podle mě ten film hodně vtipný a bavil mě i na podruhé, a ačkoli je to v některých momentech slabší, tak ho stejně řadím k tomu nejlepšímu v rámci žánru za poslední dobu.

Skvělý dokument, který na prostoru čtvrt hodinky pojednává o jedné nechvalně proslulé kapitole z našich dějin. K tématu je sděleno vše podstatné, objeví se zde mj. náhledy dobových dokumentů, ilustrační záběry, rozhovory s fundovanými osobnostmi, použita je i technika hraného dokumentu, vše doprovázeno kultivovaným voiceoverem. Všem zájemcům o moderní historii mohu toto dílko - ideálně v kombinaci s osobní prohlídkou vítkovského památníku - směle doporučit. K vidění zde.

Hořící keř je bez debat záslužný a sympaticky ambiciózní projekt, byl jsem na něj proto velmi zvědavý. Bezprostředně po zhlédnutí závěrečné části mohu nyní konstatovat, že mě toto třídílné drama bohužel příliš neoslovilo. Na vině je u mě řekněme subjektivní rozladění z celé řady detailů, které mi zde nesedly (obsazení, scénář, kamera, hudba...) a které zapříčinily můj dojem, že hlavním trumfem je zde dramatická síla samotného námětu. Jeho filmařské ztvárnění má však k dokonalosti vážně daleko - o konkrétnější formulaci výtek k formální stavbě této historické minisérie se již přede mnou postarali jiní a já se s jejich kritikou v podstatě ztotožňuji. Za sebe nemám problém prohlásit, že tříminutový záznam rozhovoru Jana Palacha s jeho ošetřovatelkou Zdenkou Kmuníčkovou mnou otřásl nesrovnatelně víc, než celé ty proseděné 4 hodiny u Hořícího keře. Mimochodem stojí za zajímavost srovnat toto drama s básní Viktora Dyka "To je ta vyvolená země", která tematicky zpracovává podobné motivy, založené na starozákonním příběhu o hořícím keři, z něhož k Mojžíšovi mluvil Bůh; cituji několik vybraných veršů: "... To je ta země vyvolená / myšlenky věčné věčná stráž / V té zemi žije kdesi žena / ze které vzejde Mesiáš. / Toť starý průkopník je lidství / jenž z kalu, rmutu zvedne výš. / To je ta země mučednictví. / Den její cti však uvidíš. / V té půdě rychle vzroste sémě / dějinnou sudbou zaseté. / To je ta vyvolená země, / kde květ dob lepších vykvete... / Ospale klímá duch. A věsí / své hlavy lidé bez slova. / Zdají se mlčet šumné lesy / a mlčet rovy hřbitova. / Zdá myšlenka se mluvit temně; / leč promluví keř hořící. / To je ta vyvolená země: / chce svoje slovo doříci!".

Vrcholně vzrušující a fascinující podívaná, u níž mé srdíčko cinefila více než pookřálo. Opíjet se v nočním Světozoru a sledovat při tom udílení Oscarů pro mě letos bylo něčím jako satisfakcí za všechny ty nekonečné večery strávené sledováním filmů - považuji za otázku soukromé prestiže, že jsem obeznámen nejen s většinou oceněných i nominovaných děl a tvůrců, ale i většinou filmových celebrit, které se v této impozantní show objevily. Samotné výsledky jsou zde podle mě tak trochu vedlejší, ty si může každý přečíst v ranních zprávách a na (ne)oprávněnost jejich udělení vlastně sere pes. U téhle show je na prvním místě defilé všech těch krásných íbrmenšů z Hollywoodu a skládání holdu světu stříbrného plátna, což se letos realizovalo s odzbrojující mírou nápaditosti a zábavnosti. Show v tomto měřítku si nelze představit jinde než v Americe a díkybohu za to - nic velkolepějšího než udílení Oscarů jednoduše neznám. Když jsem vycházel z kina, maje dosud v hlavě čerstvé dojmy z tohoto výjimečného večera, vzpomněl jsem si na každoroční nesnesitelnou trapnost spojenou s udílením Českých lvů - toto srovnání je vážně k pláči.