Shadwell

Klass pro intelektuály – méně živočišnější, více sebereflexivnější. ____ Bang, bang, seš mrtvej! aneb další obhajoba vyhlazování a vyhazování škol do vzduchu. V podstatě umění tyhle jedince, jako je Trevor, ani odsuzovat nemůže, protože umění právě tihle jedinci vytvářejí. Umění je demokratický, ale není o demokratických věcech, protože každý umělec je ze své podstaty levičák a dá se říct i deviant. Ostudný a nemístný je pak závěr, který se po obratu o sto osmdesát stupňů v teatrálním a teatrologickém dovětku pokouší o relativizaci předešlých obrozeneckých gest.

S tímhle filmem se pojí přesně 16 chyb (tu fatálních, tu jakžtakž přípustných): 1, Přes zabudovaný komentář vládních machinací nevyběhne film z mantinelů politicky korektní a pokrytecky žánrový podívaný. 2, Scénář přetéká neuvěřitelně blbými konstrukty a zcela popírá to, že film vychází ze skutečné události. Do jisté míry zde selhává dramaturgie. 3, Velký množství střihu sice film akceleruje, ale za prvý mu dává subtilní feeling, kdy tzv. „o nic vlastně nejde“, a za druhý ho obírá o hutnost, což je v rozporu s tím, že ten film je dramatický, ne akční. 4, Ono proklamované retro 70. let není na až na pár propriet viditelné a film končí jako zástupce soudobého trendu, tedy bez stylu. 5, Obrovské množství elips (výpustek), a oproti tomu scény, které zdůrazňují svůj účel, ale tím, že jsou vytržené z kontextu, jim schází motivovanost. 6, Nesledujeme kauzální příběh, ale prohlížíme si album fotek, kde jsou zachyceny ty nejlepší události. Jistě, to je proces přirozený pro každý film, ale tenhle s klidem navrší tři vypointovaný scény v pět minutách, což je vada, která převádí film z intence uvěřitelné do intence vyfabulované. 7, Celá banda zlodějíčků kolem Stathama postrádá jakoukoliv profilaci. 8, Saffron Burrows má uměle zvětšené rty. 9, Mezi první a čtvrtou minutou připraví kameraman tři výborné záběry (potlačení perspektivy přes transfokátor, klasicky „ruskej záběr“ z podhledu, náklony kamery v rovině objektivu). Tím se vyčerpá a po zbytek filmu již nic nenabídne. 10, Narace se není schopna rozhodnout, nakolik zaměřit pozornost na hlavního hrdinu a nakolik být vševědoucím vypravěčem, a jen na sebe skládá klimaxové scény. 11, Statham se za celý film třikrát usměje, ovšem zcela nepřirozeně, tudíž neadekvátně. 12, Psychologizace všech postav nevychází z herectví a z vnitřního uchopení, ale pouze z jejich činů. 13, Michael X radši bez komentáře; jen další šachová (čitelná nigga) figura ve filmu aneb Piňda, který chce osvobodit Afriku. 14, Jako charakteristický zástupce tzv. britského Hollywoodu končí veškeré pokusy o akci kdesi na úrovni německých kriminálek. 15, Až na několik vtipných aforismů chybí dialogům oduševnělost. 16, Vládní činitelé jako hlavní záporáci postrádají na věrohodnosti, víceméně jde o nemohoucí starce, nezajímavé, rádoby-mocné, ale spíš bezmocné a nemocné, a proto pitomé, maximálně (a špatně) nasvícené přes měkké světlo (bez ostrých noir stínů), a je tam těch záporáků hlavně moc, takže i to malý zlo, které by jim snad film mohl vtělil, diverzifikuje do odhadem deseti postav.

Přečetl jsem si většinu z komentářů a vnímám celou věc trochu jinak. Tohle totiž není nějaká moralisticky-kritická óda na téma, co je a co není umění, nebo ironický lament nad tím, jak se street art komercializuje a ztrácí autenticitu, ale bezskrupulózně sobecký a zcela egoistický výkřik z dílny Banksyho kritizující rádoby-umělce jako je Guetta, kteří si dovolují na něm parazitovat. Správně se to mělo jmenovat nikoliv Banksy: Exit Through the Gift Shop, ale Banksy: Ty sviňáci mi lezou do zelí. Proto nemůže být a není Guetta Banksym, jak se někdy v rámci debat „mockumentary versus hoax“ objevuje; Bansky je tady zcela jasně britská superhvězda a pan umělec, kdežto Guetta šmejd, který má tu drzost pana umělce kopírovat. ____ Pokud by ale někoho přesto zajímala cesta od „čistého" umění k vyprázdněnému byznysu a nekonečná schopnost kapitalismus začlenit, a tak otupit subverzivní ostří všech jednotlivých požadavků, ať vezme v potaz Piráty z Karibiku. Ono se sice pořád přetřásá Che Guevara na tričku buržoazní mládeže coby příklad hegemonie a její inkorporace, ale Piráti z Karibiku nám poskytují mnohem pěknější příklad. Na jedné straně tu máme disneovsky uhlazený mainstreamový film pro celou rodinu, a hle!, do něj včleněný asociální, osamocený klaun, mimoňská, loserovská postava kapitána Sparrowa, která trpí problémem komunikace s okolím a nevyhraněnou sexuální orientací. A přesto ho všichni berou a mají ho div ne za boha. Jaký nádherný příklad! Nebo si vezměte reklamu, která přebrala metody ruských avantgardistů: juxtapozice tváře strávníka hned vedle ledničky opisuje Kulešův efekt, zatímco rovnice špína + prášek = čistota vychází z principů intelektuální montáže, která počítá s tím, že ze střetu dvou záběrů a s pomocí asociativního myšlení diváka vznikne v jeho hlavě záběr třetí, který vytváří poselství a smysl celého tohoto pomyslného „souboje záběrů". Jak se později ukázalo, ono to často nefungovalo, lidé si ten třetí záběr nedomýšleli. Reklama to zdá se pochopila a ukáže nám jej explicitně v celé své kráse. A pak že to nejde.

Barbarella od začátku do konce odpovídá sloganu „anything goes". To jest slavnému principu, který zní: „cokoli jde". Jinak řečeno: ve vědecké praxi může být, z dobrých důvodů, kdykoli překročeno každé metodologické pravidlo - což je názor, který propagoval již Einstein a jiní vědci, např. Feyerabend. Anarchismus podle nich napomáhá dosažení pokroku a věda založená na zákonech a pořádku uspěje pouze tehdy, když jsou v ní příležitostně dovoleny anarchistické tahy. V kinematografii platí totéž, ovšem Barbarella překračuje metodologická pravidla až tak, že vystupuje z ohraničené oblasti regulérního filmu kamsi do pásma nefilmového fantasy braku Planeta Krull, jehož je Barbarella sci-fi ekvivalentem. Nejvíc ze všeho mě pobavilo, kterak se neherečka Jane Fonda neustále producírovala před kamerou a odmítala sic jen na moment odpochodovat pryč. Osobně si myslím, že scénář i režisér s jejím lopaťáckým herectvím počítal. Že si z ní režisér Roger Vadim vystřelil a ona to chudinka ani nezjistila. A nebo to celé byla součást hry i z její strany, to je taky možný.

O Kubrickovi se říká, že nebyl – a ani nechtěl být – skutečným vypravěčem; místo toho přes mrtvoly (herce a štáb) ilustroval svoje postoje a estetické teze. „Kubrick je chladný intelektuál bez smyslu pro humor a jeho filmy jsou přesně takové a stejně jako romantický sadista Hitchcock si i Kubrick počíná jako obsedantní technokrat, který se k umění nachomýtl omylem“ hřímala kritika v roce 1975. Točil filmy o lidech, nebo točil filmy o strojích? Toť věčná polemika salónních debatérů. Na rozdíl od otřesného Spartaka, k němuž se dostal Kubrick takříkajíc na poslední chvíli a nemohl ho kontrolovat, Barry Lyndona si pohlídal a náležitě vyladil a nalezl způsob, jak technicky a autenticky zachytit minulou dobu skrze speciální objektivy (Kubrick si liboval v práci se světlem a sluncem, v aranžování a alternování „magické hodiny“). V tomhle směru suverénně nekolísá, věci jsou přesně na svých místech, srovnané podle zvláštních pravidel, jimž někdy nerozumí ani Kubrick sám. Ale v tom je právě ta síla, krása a čistota Kubrickova díla, a tedy setrvalá (věčná) hodnota – v tom nezúčastněném podání pravdy, v badatelské lhostejnosti. Proto je Barry Lyndon asi jediný film, který přestože vás znaví a emocionálně neuspokojí, máte po jeho skončení nutkavou touhu dopřát si ho znovu.

Ne zcela dokonaly self-promotion batmanovského universa. Jako když v graffiti koláži na rohu ulice na několikátý pokus objevíte pop-artový zjevení sv. Jana a do něj včleněný nápis JOKER ŽIJE.

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií.

Tento film není úplně zralý do cvokhousu, ale pomalu mu v něm polstrujou cimru. V hlavní roli dvě smyšlený kartónový figurky, B&B, nová generace Ameriky - jeden (Butt-head) je spíš walking, talking, red-blooded hetero guy, druhej (Beavis) bivakuje na vlně sensuálního hip-hopu a ganja lístečcích, ale oboum je člověčí dialekt těsnej, proto ho inovujou a přišli s vlastním, chrochtacím a chechtacím vidláckým interdialektem. Bart Simpson je proti ním študovanej profesor.

Schwarzeneggerovo „Potřebuji tvůj oblek, boty a motocykl.“ bych tady updatoval na „Chci tu blondýnu, auto a plamenomet."

Zemeckis dokázal něco neuvěřitelného – ztvárnil vrcholné dílo staroanglické hrdinské epiky bez sebemenších známek patosu nebo klišé a pojal Beowulfa jako fantasy pro dospělé. Zemeckis dává zároveň na srozuměnou, že kvalitní technologie se bez kvalitního technologa neobejde. Možná v budoucnu herce vytlačí CGI postavičky, ale filmaři mají svoje sesle jistý.