Shadwell

Středověk nemuselo být špatné místo k životu. Hodně ovšem záleželo na tom, ke které vrstvě patříte. Obyčejní poddaní měli často život pod psa. Když nebyla válka, byl mor, když ne mor, objevila se neúroda, nebo vše najednou. Pokud byla úroda, přišly zvýšené daně, lapkové a zvůle šlechty. Schytali to skoro pokaždé. Ještě že měli statečného a poctivého ochránce Robina Hooda.

Hybnou sílu pověsti je třeba hledat o sto let dříve. Tenkrát v roce 1066 si Norman Vilém, zvaný Bastard Levoboček, usmyslel, že se stane anglickým králem. Svolal proto rytíře, nechal pokácet stromy, vyrobil loďstvo a vyplul do Anglie. U Hastingsu rozšmelcoval nepřátele a stal se anglickým králem. Poté rozdělil podle francouzského feudálního způsobu Anglii mezi své věrné Normany (směsice Vikingů a Francouzů) a původní obyvatelstvo (Sasy) uvrhl do podřízené opozice. Zahájil konfiskaci saského majetku spojenou s terorem. Teror prováděli i Vilémovi následníci a trval téměř sto let. Z těchto roků „saského temna“ pochází pověst o Robinu Hoodovi, který „bohatým bral a chudým dával“. Jádro pověsti je ovšem trochu jiné. Robin Hood nebyl středověký Che Guevara snažící se nastolit beztřídní společnost, ale Sas, nejspíše saský šlechtic. Odnímal Normanům nakradený majetek a vracel jej ožebračeným Sasům. V opulentnosti mínil Robin Hood navázat na starší film Ridleyho, pěti Oscary ověnčeného Gladiátora.

V „nejlepším holandském filmu století“ zaktivizoval Verhoeven svoje oblíbené téma lidské sexuality a jejího zkoumání. Bouřlivák a promiskuitní sochař Eric Vonka (Rutger Hauer) potkává po četných avantýrách tu pravou, krásnou Olgu. Po krátkým čase se berou a v sérii retrospektiv sledujeme jejich vztah. Jak mezi „milenci“ postupně vzrůstají neshody, přiživované matkou Olgy, mění se i nálada filmu z extrémní otevřenosti do příběhu o ztrátě iluzí.

Příběh se obtáčí kolem dějin rodu Atreidů, válčících s tyranskými Harkonneny, a kolem svobodného pouštního kmene Fremenů. Středem zájmu je malá planetka s naprostým nedostatkem vody, zvaná Duna. Na té by nebylo absolutně nic zajímavého, nebýt toho, že skrývá jediné známe naleziště koření zvláštního druhu. Domorodci mu říkají melanž. Má obrovskou moc - prodlužuje lidský život a poskytuje člověku mimořádné psychické schopnosti, což má klíčové využití také v meziplanetární dopravě, bez které by se celý vesmír rozpadl. Není tedy divu, že je kolem planetky takový humbuk.

Dva ulejvači na cestě z Mexika do L.A. v huličské komedie naládované až po okraj špeky jak hot dog. Bubeník Anthony Stoner (Tommy Chong), hipík žijící stále s rodiči, se spřátelí s jiným slackerem, kytaristou Pedro De Pacasem (Cheech Marin), přičemž osud je vrhne do série ne vždy legálních situací.

Film se natáčel v Los Angles a Kalifornii, scény z mexických hranic jsou z Arizony. Jelikož tradiční reklamní společnosti odmítly film inzerovat, zvolilo duo jinou cestu – film propagovalo přes comics umístěný na lavičkách u zastávek autobusu. V Jižní Africe byl film zakázán kvůli obavám, že by mohl podněcovat tamní mládež v kouření marihuany.

Ve druhém období tvorby se Tarkovskij oprostil od rozmáchlejších filmů k asketičtější kompozici, k duševní zpovědi člověka, který zahlédl hrůzný prazáklad světa a dokázal ho vtělit do svého díla. Nostalgie je po Zrcadle nejintimnější podívanou ruského filmového básníka. Zabývá se metafyzickým poutem k vlasti, vykořeněností a ztrátou víry. Je tu i aspekt nesmazatelných národnostních rozdílů, z něhož vyplývá nemožnost hlubšího vstupu do cizí kultury. Export / import se může odehrávat pouze v povrchní rovině, kterou představuje pomatený kosmopolita Domenico.

Film vypráví o sovětském intelektuálovi, spisovateli Andreji Gorčakovi, který přijíždí studovat do Itálie dílo ruského skladatele Sosnovského. Ztížen steskem po rodné zemi od svého úkolu postupně upouští a prožívá jinou zkušenost – niternou obtíž asimilace a hledání vnitřního smíru.

Povídání Stevena Spielberga o tom, jak začal natáčet, jak ho fascinovaly filmy a jejich moc upravovat realitu, jak se dostal k TV-projektům, kde mu natočený materiál zpravidla totálně překopali, ale na druhou stranu, jak tvrdí, to pro něj znamenalo obrovskou zkušenost. Dokument pokračuje Duelem, který musel Spielberg natočit za 13 dní s pomocí 5 kamer (neustále si prý v hlavě přehrával jejich možné postavení a úhly), dále Sugarlandský expres, první film Spielberga s opravdovými hereckými hvězdami (mj. Goldie Hawn), konceptuálně založený na přeměně kriminálníků ve falešné hrdiny a na různých stanoviscích veřejnosti a postav k této události. V roce 1975 změnil tvář Hollywoodu Čelistmi. Spielberg zdůrazňuje, kterak ve střižně pochopil, že dva framey navíc změní nebezpečného žraloka v nefungující monstrum a že final-cut (symbol plné pravomoci režiséra nad filmem i v post-produkci) je pro tvůrce stejně důležitý jako samotné natáčení. Pokračuje se Blízkými setkání třetí druhu.... a tak dále, film po filmu napříč celým portfoliem Spielberga až po Mnichov a Válku světů. Dokument zrealizoval respektovaný kritik a producent Richard Schickel, který stojí rovněž za projekty Woody Allen: A Life in Film nebo Scorsese on Scorsese.

Už úvodní znepokojivá montáž titulků kombinující vážnou hudbu s metalem dává tušit, o co půjde v příštích hodinách – absolutní nadvláda, teror a beznaděj, když se neškodné famílie zmocní dva zdánlivě milí chlapci.

Rakouský thriller Funny Games není klasických žánrovým filmem, a to hned ze tří důvodů – ojedinělou autenticitou, nekonvenčním vývinem děje a způsobem, jakým si režisér Haneke hraje s oblíbenými klišé a tím i s diváky. Programově se vyhýbá zobrazování násilí - viz replika Paula, který nás přímo do kamery obviní z toho, že jistě dychtíme po drsných scénách - a až chronicky si hýčká otázku, komu vlastně divák v takových filmech fandí a jestli svým zájmem náhodou neprodlužuje utrpení objetí. Mimo to fungují Funny Games jako odkaz na tabuizaci násilí, které média nahrazují určitými konstrukty. V roce 2007 se dočkal film amerického remaku, opět v režii Hanekeho.

Jeden z nejznepokojivějších filmů vůbec. Hluboké ponoření do nitra lidských emocí, za hranice zkušenosti, do oblastí podvědomé posedlosti, krutosti, náboženských a ponurých sexuálních obrazů. Prvořadě vychází film z dualismu lidského mozku, a tedy i duše, kde levá hemisféra zajišťuje sebeovládání a rozumovou úvahu a pravá intuici a spontaneitu.

V první části ze čtyř - Ovarian Eyeball - jsme žádáni, abychom otevřeli náruč zcela novému způsobu vnímání. Podle vypravěče souvisí to, jak vidíme sami sebe, s tím, jak se díváme na okolní svět. Aby svou tezi dokázal, přijde k nahé ležící ženě a rozřízne ji skalpelem břicho. Z něho vyndá oční bulvu jako stvrzení „vnitřního pohledu“. Zbylé tři příběhy jdou v mnohém ještě dále.

Barevně upomíná Subconscious Cruelty jiného básníka filmového sadismu, Daria Argenta, a i když Karim Hussain jako vizionář pro širší publikum selhává, dá se v jeho prospěch hovořit o „vyšším stupni umění".

Zatímco někteří rodokapsoví pisálci živoří, úspěšného autora Petera Neala trápí opačný problém – přemíra zájmu. Sleduje ho zahořklá exmanželka Jane a ke všemu se na něj pověsil sérový vrah. Prozatím si vybírá oběti spojené s jeho novým románem Tenebre, ale s postupem času se oprátka začíná stahovat a Neal ke svému překvapení zjišťuje, že v ní má taktéž hlavu.

Tenebre je typickým giallo (italská odrůda thrilleru) filmem – žánrový hybrid detektivky, hororu a mystéria se zesílením v oblasti vražd, sexu a neobvyklých hudebních aranžmá.

Baletní akademie bývají povětšinou klidná, světlem prosluněná, místa. Vedle nich existují i školy zalité měsícem. Suzy Bannion, mladá talentovaná Američanka, do jedné takové zrovna přijíždí. Suspiria je první díl z kultovní trilogie „Tři Matky“ (následovalo Inferno a Armáda démonů: Matka slz), příběhu o temných silách, které se na Zemi snaží nastolit nelítostnou zkázu. Každý z filmů se zaobírá jednou z triumvirátu „Matek“, čarodějek nesmírné moci. Dráždivá hudba italského uskupení Goblin, křiklavé barvy a poetické kontrasty, operní výprava, halucinace. To jsou metody, kterými dosahuje „básník filmového sadismu“ Argento výlučné atmosféry.

„Duševní sílu si člověk uvědomí až poté, co psychická muka překročí fyzickou bolest.“ Tak to vidí kontroverzní režisér Shozin Fukui a zároveň tím předznamenává, že jeho netradiční pojetí filmařiny není pro upejpavé diváky. Ačkoliv jde o Fukuiho neslavnější dílo, nikdy se nestalo populární a neopustilo status undergroundové podivnosti.

964 Pinocchio označuje sexuálního cyborg-otroka, který na požádání plní veškeré perverznosti. Jenže 964 selhal. Není schopen erekce, čímž se stává nepoužitelným a je svými vlastníky vyhozen na ulici. Zde se ho ujme duševně chorá, či spíše nepříčetná bezdomovkyně. S postupem času vyvstává otázka, kdo z těch dvou je šílenější.

Fukui ošidně míchá klidné záběry s hyperkinetickými, výjevy zvracení s futuristickými obrazy. Tím dosahuje překvapení i znepokojivosti. Ohlédneme-li od některých scén, můžeme přistoupit na skutečnost, že 964 Pinocchio vyvolává čisté emoce a ve svém výsledku působí interesantně.

Bájný příběh lstivého Odyssea, který po návratu z trojské války dává do latě rodnou Ithaku, zamýšlí režisér Liebesman jako crossover Ramba 4, 300 a 96 hodin, „where one guy just kicks a lot of ass".

CIA veterán Malkovich dostane vyhazov z práce kvůli chlastu a nenapadne ho nic lepšího než svůj spleen rozpustit ve vzpomínkové knize. Rukopis se čirou náhodou dostává do rukou dvou bezohledným zaměstnancům místní tělocvičny (B. Pitt a F. McDormand), kteří si sečtou jedna a jedna a pokusí se Malkoviche v domnění, že jde o tajné vládní materiály, vydírat. Do případu se mimo jiné nachomýtne ještě vyšetřovatel a záletník Clooney.

Jak bývá o Coenů zvykem, co se má stát, stane se, ale k překvapení postav i diváků trochu jinak, než by očekávali. Černá spy-komedie Po přečtení spalte je klasicky plná přehmatů a zábavných nedorozumění. Za kameru se postavil estét Emmanuel Lubezki, který byl 4-krát nominovaný na Oscara, z toho dvakrát zčerstva (2006 – Nový svět; 2007 – Potomci lidí).

Stárnoucí válečný veterán z Vietnamu, John Rambo, se usadil a kdesi v Thajsku vede samotářský život. Provozuje loďku, rybaří, odchytává hady a především se snaží vyhýbat problémům. Ale problémy si najdou jeho. Poklidný Rambův život naruší misionářská skupina, vedená Sarah a Michaelem Burnettem, která se i přes jeho varování vydá do Barmy. Do končin, kde je nic dobrého nečeká. A Johnovi nezbývá než přispěchat na pomoc.

Scénář filmu koloval hollywoodskými studii mnoho let, původně měl Rambo bojovat proti nelegálním těžařům dřeva v Amazonii. Dlouho se nemohlo přijít na ideálního Rambova protivníka, nakonec – po konzultaci s redakcí renomovaného časopisu Soldier of Fortune – „vyhrála" jihovýchodní Asie, kde je prý „nejhorší politicko-vojenská situace".

Prakticky od jejího vzniku v roce 1948 bojuje v Barmě státní armáda proti guerillovým skupinám etnických menšin, především Karenů, které usilují o autonomii. Jejich boj je momentálně jeden z nejdéle trvajících válečných konfliktů na celém světě. Právě Karenům jde na pomoc misionářská skupina, přičemž barmská armáda do oblasti žádné humanitární pracovníky zásadně nevpouští. Thajsko, kde se usadil Rambo, do Barmy za pomoci mezinárodních organizací dodává čistou vodu, jídlo a poskytuje azyl barmským rodinám, které s veškerým majetkem v nůších na zádech prchají před válkou. Přestože tato oblast zdaleka není tak známá jako Dárfúr či jiná africká pekla, čísla vypovídají o rozsáhlé humanitární katastrofě. Ve snaze zbavit povstalce jídla, financí, informací a rekrutů barmská armáda pod vedením represivní junty vypálila či jinak zničila přes tři tisíce vesnic. Kolem půl milionu Barmánců muselo opustit své domovy a před boji prchají barmskou džunglí z místa na místo. „Pozemní miny, nucené verbování do armády, konfiskace majetku, využívání vesničanů k přenášení munice, nelidské mučení a popravy jako trest za napomáhání povstalcům,“ tak popisují situaci zpravodajské zdroje. K válečným hrozbám se přidává malárie, podvýživa a další onemocnění, proti nimž v místě nelze sehnat léky. V říjnu roku 2007 otřásl světem další skandál, když nechala Barmská policie střílet do protestujících mnichů. Téma Barmy se tedy zdá být vpravdě nadčasové a dobře zvolené. Samotný Sly, který strávil natáčením Ramba 4 na barmsko-thajských hranicích šest měsíců, prohlásil, že Barma je horší než Vietnam.

Jmenuje se Sam Fisher a je tím nejlepším z agentů tajné sub-sekce NSA (Národní Bezpečnostní Agentury), zvané Third Echelon. Disponuje nejmodernější technikou, arsenálem z oficiální výroby i černého trhu. Pracuje zásadně potichu a ze stínů vystupuje jen v krajních případech. Přichází na řadu tehdy, když všechny legální cesty selžou. Pokud ho zajmou nebo zabijí, vláda jeho existenci popře. Neexistuje.

Osmdesátá léta minulého století byla neskutečně výživnou půdou pro nejrůznější špionážní techno-thrillery všeho druhu. Ledovce Studené války pozvolna začínaly roztávat a spousta spisovatelů využívala tohoto období jako kulisy pro své knihy. Ale jen málokomu se povedlo dotáhnout na úroveň Toma Clancyho, do té doby nezávislého pojišťováka z Marylandu, který svým detailním technickým popisem a strhující, tíživou atmosférou prostředí tajných služeb donutil miliony nadšených čtenářů (v čele s tehdejším prezidentem USA, Ronaldem Reaganem) k ataku knihkupectví.

I když Splinter Cell nevznikl na motivy žádného z románů amerického spisovatele, bývá mylně zařazován do portfolia „her podle knih“. Ve skutečnosti herní vývojáři z firmy UbiSoft nejdříve vytvořili základní koncept agenta tajné služby, který předhodili Clancymu. Tomu se námět zalíbil a doladil příběh, aby byl podle jeho gusta (a hlavně v duchu jeho dosavadní práce). Vznikla tak jedna z nejlepších a nejúspěšnějších herních sérií nového tisíciletí, stealth akce Splinter Cell. A v nastoleném trendu adaptací pokračuje režisér Peter Berg, jemuž dala důvěru produkční společnost Paramout Pictures.

Berg přijal film za své a kudy chodí, tudy proklamuje svou náklonnost ke špionážní tématice. „Jsem velkým fanouškem těchto příběhů. Třeba Bourneovo Ultimátum mě vyloženě nadchlo. Ve dne sice točím filmy, ale po večerech ulítávám na knihách o tajných agentech a diverzních četách od Roberta Ludluma nebo Alistaira MacLaina. Je to moje velká vášeň.“ Také nezapomněl zmínit, že by uvítal spíš mladšího a neznámého herce místo zavedené celebrity. Konkrétně má políčeno na Marka Whalberga, ale netem svištějí i další jména: Thomas Jane, Kurt Russell nebo Eric Bana. Otázkou je, v jakých konturách se nakonec Sam Fischer vybarví, jelikož Paramount si film představuje jako kombinaci herního plížení s dynamickým, poněkud pozměněným charakterem.

„Milostné psaníčko z Barcelony“, nějak tak vystihuje Woody Allen svůj počin. Do “španělského New Yorku“ odjíždějí na léto dvě mladé Američanky. Poněkud příkrá a zásadová Vicky (Rebecca Hall), která má před svatbou, a její hédonická kamarádka Cristina (Scarlett Johansson). Potkávají spontánního malíře (Javier Bardem) - netřeba dodávat, že po obou fešandách začne házet očkem - a jeho krásnou, ovšem nepříčetně žárlivou ex-manželku (Penelope Cruz). Srážka tak temperamentních charakterů na malém prostoru nemůže skončit jinak než žhavým dobrodružstvím… a záleží pouze na optice diváka, zda spatří pod povrchem filmu romantickou Rumbu, ležérní Slowfox, nebo vášnivě-dramatické Paso doble.

Všechno dělá na hranici schopností, každý jeho výkon provází maximální riziko nezdaru. Speed, mladý, talentovaný závodník. Agresivní, instinktivní a nebojácný. Díky tomu, že jeho otec vymyslel superrychlý bourák Mach 5, má Speed (Emile Hirsh) možnost utkat se s těmi nejlepšími z nejlepších ve smrtelně nebezpečném závodě přes celou zemi. Tady na něj nečeká jen rival Racer X (Matthew Fox), ale nejspíš i pravda o smrti jeho bratra.

Bratři Wachowští po trilogii Matrix neplavali v penězích, nýbrž osnovali plány, kterak adaptovat slavný animovaný seriál Speed Racer. Ten má svůj původ v 60. letech v Japonsku, kde byl vysílán pod názvem Mach Go Go Go, a představoval jeden z prvních pokusů implantovat charakteristický japonský styl manga/anime na lukrativní americký televizní trh. Pokus vyšel a pro mnohé Američany představoval první setkání s tímto fenoménem. Stejně tak pro bratry Wachowské. Jelikož chtěli po „R“ snímcích dostát uznání u širšího publika, zrealizovali Speed Racera jako rodinnou zábavu. Nekomplikovaný (ovšem komplikovaně odvyprávěný) příběh posloužil režisérům k rozpoutání formální symfonie, jejíž technická bravura a audiovizuální promyšlenost dle teoretika Jiřího Flígla „dalece překročila svou dobu a zařadila film k vrcholným výtvorům historie umění."