Shadwell

Blow Out provází De Palmovo celoživotní krédo „kamera lže čtyřiadvacetkrát za vteřinu“, a je tedy na divákovi, aby spolu s hlavními postavami zbořil lživý a utvořil si pravdivý obraz reality. Blow Out je konceptuálním filmem o iluzi a lhaní tematizuje hned ve třech rovinách – v rovině audiovizuální, mediální a vypravěčské. (i) Audiovizuálním lhaním se míní rozpor mezi zvukem a obrazem. Zatímco obraz funguje ve filmech jako intertext a vychází z kinematografie jako takové, neboť kameramani a filmaři navazují na své kolegy z minulosti, u zvuku tomu tak není. Zvuk nachází modely mimo filmové médium - vaudeville / moderna, ve 20. letech rozhlas, později gramofonová nahrávka, v 50. letech broadwayské hry atp. Zvuk vychází zásadně z ruchu zvenčí, ni z filmu, což potvrzuje Travolta coby terénní pracovník nahrávající na mostě; coby nositel klíčové informace a idee filmu skrze typ rekurzivně-autoreferenční techniky zvané mise-en-abyme, kdy se uvnitř samotného díla v malém zrcadlí a opakuje jeho celkový princip (stačí v této souvislosti vzpomenout Velasquezův Las Meninas nebo Vermeerovu Alegorii malířství). De Plama nám jinými slovy tvrdí, že zvuk je důležitější než obraz, a potvrzuje to i ústředním tématem, kdy je vizuální materiál laciného horor z úvodu filmu dávno hotov a jediné úskalí povstává z nutnosti dodat k vraždění přiměřený ženský hlas. A je to úskalí docela zásadní, protože zvukařům se to po celou dobu filmu ne a ne podařit. Proto v sobě tenhle „zvukový“ svízel nese jasný význam, přičemž samotná dějová úloha je až druhotná (jak říká Chytilová, příběhy existují jen proto, aby se chytli i blbci, klíčový je význam a myšlenka do příběhu vetknutá). (ii) Mediální lhaní (tj. přechody mezi různými hladinami fikce uvnitř média) v sobě shrnuje třeba situace, kdy se suverénně kvalitně natočený materiál z úvodu ukáže jako neskutečný a kdy je nám řečeno, že to je pouze druhořadý erotický horor, zatímco nevýznamný guvernér promlouvající z televize infiltruje skutečné dění filmu. Lže se veřejnosti a make-up, oblíbené téma zachráněné dívky, je opět jen jiný význam pro lež a klam. Zdá se ovšem, že film postupně obrací kartu od lživosti média směrem k lživosti masmédia - od záznamu ke sdělovacímu prostředku - a nahlíží poněkud skepticky na kvalitní žurnalistiku a její schopnost ovlivňovat kulturu konkrétní společnosti. Prestižní média možná demaskují ideologickou ptydepe politiků a odhalují, jak umně je zaměňován transfer informací za transfer emocí, a na druhé straně s dávkou přiměřeného zjednodušení převádějí do přirozeného jazyka řeč vědců či jiných specialistů, a tím umožňují vznik kvalifikovaného veřejného mínění, ale stejně jako šerpové jen lezou nahoru na horu poznání, a až se vyšplhají na vrchol, tak tam už dávno budou sedět politikové a řeknou jim „My vám to říkali". S tímhle zpolitizováním filmu je vůbec trochu problém. Úvodní artová půlhodina (Travolta = Hemmings ze Zvětšeniny) plná hitchcockovské perzifláže se postupně přehoupne do „uprchlického“ žánru, z Evropy do Ameriky, z aristokratické „bondovské“ hry do demokratické „západní“ školy, ze zvuku k obrazu (viz bod jedna), a tím jaksi celá podívaná utrpí na jakosti. Není se čemu divit, neboť estetika a tendenčnost se jak známo vylučuje. De Plama měl evidentně dobrý nápad, ale posléze ho potřeboval jen nějak rozumně dotáhnout do konce. (iii) Poslední druh lhaní zahrnuje vypravěčství, respektive zjištění, že obelháváni nejsme my diváci, ale postavy filmu. V podstatě platí, že lžeme-li s elegancí a důvtipem (jako De Palma), chtěli bychom sice na jedné straně přesvědčovat, že říkáme pravdu, ale na druhé straně toužíme být odhaleni, aby všichni seznali, jak jsme skvělí, a aby poznali skutečnou pravdu (tady se nabízí paralela s trikaři, kteří rovněž chtějí, aby jejich práce z filmu alespoň minimálně vystoupila - aby tedy nebyla úplně dokonalá a neviditelná -, aby se mohla dočkat přijetí). Divák je tak v Blow Out nikoliv na úrovni postav, ale na úrovni samotného režiséra a scénáristy, spolu s nimiž kriticky přezkoumává veškeré dění.

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti.

Prvotřídní, takřka nadžánrová kriminálka spojující v sobě delikátním způsobem kultivovanost s nesmlouvavostí. Rozum a chtíč. ____ Několik poznámek: (i) MR 73 charakterizují záběry, kde je potřeba zvýraznit postavy, tudíž jsou pořešený přes dlouhoohniskový objektivy s rozostřenou hloubkou pozadí, zatímco v momentě, kdy je potřeba hrdiny umístit do okolí a inscenovat mizanscénu, pracuje se přirozeně s objektivem krátkoohniskovým. Oboje stavy doprovází přechody transfokační a zoomerské. Kupříkladu aby nebyla vidět zohavená žena v zadním plánu, zaostří se pouze detektiv v popředí, to samé některé dialogy, kdy hovořící postava zůstává ostrá, zatímco naslouchající rozostřená. Paradox je ovšem ten, že rozostřené scény vnímáme mnohem silněji, než kdyby bylo vše v rámu obrazu ostré, neboť si domýšlíme, zajímá nás, co před námi kamera „schovává“, a proto takové záběry působí na diváka intenzivněji. (ii) Pozoruhodné je, kterak důmyslně film prohazuje rub světla a tmy. Veškeré zlo se zde odehrává za světla (nemocná žena, ohledávání mrtvol, chytání zločinců), zatímco s odchodem slunce ustává i děj. Přitom právě tma nás připravuje podvědomě na zlo, zatímco zlo za světla, třeba lynč v Africe za bílého dne, nejsme schopni akceptovat, protože nás na to gotická, fincherovská a barkerovská potemnělá díla nepřipravila. Spojíme-li to s již zmíněnou kultivovaností, nebude daleko od pravdy, když prohlásíme MR 73 za osvícenceký produkt razící si to z klasického temného noiru přes neo-noirovskou Čínskou čtvrť a Blade Runnera až do prosvětlenější éry neo-neo-noiru. (iii) Ze všeho nejvíce apeluje film na nezbytnost morálního profilu. Není podstatné, že loser honí losera, převedeno do slovníku komiksového writera Gartha Ennise, mrdák mrdaného, podstatná je etika. Detektivovi vlastní. Vrahovi a zkorumpovaným fízlům cizí. Každé takové vydělení obce ilustruje případné jednání lidí v době krize a obrací resentiment směrem k budoucnosti. (iv) Přesto nad osvíceneckým tendováním z bodu dva a etickým z bodu tři ční ještě jedna zásadnější motivace, která popohání hlavní postavu detektiva – a to vyhnání z Edenu. Člověk se stal věčným tulákem, když ztratil ráj – jednotu s přírodou (Odysseus, Oidipus, Abraham, Faust); musí stále dál a dál, musí bez ustání hledat poznání neznámého tím, že vyplňuje mezeru svého vědění odpovědmi. Vrozené úsilí o pokrok (pátrání po vrahovi) neexistuje, tím méně přirozený mravní řád. Obojímu předchází rozpor v detektivově existenci, který ho nutí kráčet vpřed po započaté cestě. (v) Úloha ženy ve filmu je neméně pozoruhodná. Ženy zde spouští veškeré dění a mužské konání – jejich smrtí započne vyšetřování, sedí ve vedoucích pozicích a rozhodují, jsou nemocné nebo zklamané a vyžadují ochranářskou ruku. Žena zde má význam akce, muž reakce. Chápu to jako dokonalou genderovou symetrii, jako způsob, jak chytře (někdo by mohl poznamenat vychcaně) umisťovat ženy do mužských žánrů. (vi) Novorozeně na konci je symbol – třebaže film tematizuje změnu, lidé se nemění. Ať už reagují na destruktivní impulsy tak, že zakáží čin samotný a impuls nechají existovat (detektiv), nebo při represi impuls kompletně odstraní z vědomí a ten se objevuje v lidském jednání skrytě (padouši), jediná změna přichází s novým. Nikdy s fénixovským vykoupením, jež pouze prohlubuje zkaženost světa.

Tento film sice nic nevynalezl, ale cítí se všemu vynálezcem být. Rekapituluje v sobě břitvu Humeovu (lež je pravděpodobnější než zázrak = apriorní domněnky detektivů jsou vzdálené pouhé empirii, neboť detektivové rozšifrovávají zločiny zásadně rozumem, proto mohou poskytovat detektivky čtenářům veškeré stopy, protože oni z nich beztak nic nesestaví), břitvu Occamovu (největší pravdy jsou vyjadřovány úsporně, jednoduše = milionář Lionel stojí v opozici vůči detektivům, jež se na problémy dívají až příliš přechytrale a dokazují je větším počtem argumentům, než je třeba) a břitvu Popperovu (teorie, která nemůže být vyvrácena, je bezcenná = závěr, kdy na scénu přichází postupně všech pět detektivů a opravují předchozího kolegu nastolením nové teorie). _____ Obecná zásada je, že střih se mění s akcí. Kdykoliv se cosi zásadního stane, následuje další záběr – stačí jen, aby postava otočila hlavu, zvedala se ze židle, nebo nabila zbraň. Ne tak tady, kde akcent na dialogy implikuje divadelní režii, a tedy „interierovou stylistiku“, a pokud např. postava píše dopis a poté ho vkládá do obálky, oboje se děje pouze v jednom záběru. ____ U divadla zůstaneme - starými divadelními žánry či podžánry rozumíme parodii a travestii. Zatímco parodie těží z napodobení vnější formy a jejího vyprázdněného obsahu (Limonádový Joe), travestie naopak převléká šaty (travestie), ale obsah ponechává nezměněný (Někdo to rád horké, nebo Popelka v podání tučňáků). Murder by Death spadá mezi meta-komickou parodii, která ovšem touží zachovat i obsah a odbýt si své na poli detektivním. Že to je volba nešťastná a polovičatá, o tom není sporu. ____ V leckom spustí Murder by Death retro náladu, nostalgickou utopii, ale věc má tak, že do retra vystřeďuje celou podívanou pouze zařazení do žánru komedie – tragedie je budoucnost, komedie minulost (retro), skrz komedii zapomínáme, tragédie nám ukazuje, že umřeme. ____ Největší odhalení spočívá v následujícím: Ten film je detektivkou pro ženy. Převtěluje znaky mužských žánrů (akce, horor, thriller) do ženských (romantické komedie), čemuž odpovídá i nevybíravé peskování všech dvojic dle paradigmatu feminního komediálního subžánru zvaného screwball (naneštěstí je ono peskování dramaticky nezvládnuté, neboť film nás umanutě, až setrvačně seznamuje a poté loučí se všemi páry one by one; širší pole nápadů proto otevírá až střet na větší ploše, kdy mezi sebou postavy přestávají tzv. duelovat a nastupuje kooperace). Odtud vyplývá, proč nevidíme vraždy – ženy je nemají rádi, kuriózně se veškerá nemilosrdnost odbude v názvu filmu – a proč je výchozí konflikt založen na odvěkém: vidět vs. mluvit. Film volí druhou, divadelní cestu, neboť ženy si povídají rádi, ale schází jim představivost, zatímco u mužů je tomu obráceně, ti uvažují více vizuálně, žel jak známo filmové a divadelní uchopení díla stojí k sobě v opozici.

Nebudeme-li vkládat rovnítko mezi cool-ovost a povrch-nost, zříme neskonale vynalézavou podívanou. Opravdu prvotřídní film. ____ Několik poznámek: (i) Není zde postav hlavních, ni vedlejších. Všechny jsou zrovnoprávněný. A pokud se přece jen s některou více ztotožňujete a fandíte ji (kupř. Butlerovi), svědčí to nikoliv o tom, že by ta postava byla takhle napsaná a vyvýšená nad ostatní, ale o vašich sympatiích k tomu kterému hercovi. (ii) Příběhově se tu konfrontuje východ a Evropa (rusové v Londýně - návaznost na cronenbergovský Východní přísliby), ale je zajímavý, že stylisticky ta konfrontace probíhá naopak mezi Evropou a západem (takzvaný britský Hollywood – návaznost na stathamovský The Bank Job). (iii) Film provází ohromné množství cliff-hangerů - nerozuzlených dramatických situací, ukončených těsně před koncem. Nevadí to ze tří důvodů. Za prvé jsou scény velice krátké a neprovází je sebemenší expozice, tzv. hned se jde na věc, tudíž se ihned přesunete na scénu další a ta předchozí ve vás nedoznívá. Za druhé akce skoro absentuje, a film si tím může unstanovit a udržet jednotnou cliff-hangerovou strukturu, nepřerušovanou čímkoliv jiným (třeba nutností vkládat co půl hodiny pětiminutovou akční sekvenci). A za třetí se tu po celou dobu konstruuje příběh jako síť postupně spojovaných souvislostí, které zapadnou do výsledného obrazu až na konci. Nemá cenu tedy chtít po filmu, aby Vás zahrnoval katarzí uprostřed, nebo kdekoliv jinde. (iv) Ritchieův nejpozoruhodnější rys je kvalita světla. Barevná kompozice s převahou bílé, žluté a černé vychází ze slavného díla renesančního malíře Uccella, Bitva u San Romana. (v) Dále se film vyznačuje prokládáním umírněného vypravěčství s videoklipem, přičemž videoklipové sekvence zde zastupují trailer na film samotný, včleněný do děje. Reklamu uvnitř produktu, řeklo by se. Taková reklama ovšem nemá smysl, neboť produkt je již koupený. Jak ale ukáže následující bod, smysl má a nemalý. (vi) Nejzajímavější záhada je spojená s oním obrazem, okolo něhož obíhá veškerý děj. Obraz („McGuffin", chcete-li) zde totiž symbolizuje samotný film RocknRolla (buď reklamu na něj, nebo film jako takový, to není tak podstatné) – všechny postavy se obrazu obdivují a nepřímo k tomu pobízejí i diváka. Obraz ovšem zůstává po celou dobu skryt, což se váže k oné nesmírně důmyslné paralele s vypravěčskou stavbou – tak jako do sebe veškeré události zapadnou až u konce, tak i u obrazu očekáváme, že nám ho Ritchie na konci odhalí. Neodhalí, protože závěr odkazuje na chystaný druhý díl. (vii) Nakonec bych rád pochválil Ritchieho za opravdu výborně napsaný postavy a ještě lepší dialogy. Vážím si jich snad více než výtečné audiovize. Ono to vypadá všechno děsně samozřejmě, když člověk vypne a jen konzumuje, ale každý absolvent tvůrčího psaní a poctivý čtenář publikace Jak napsat dobrý scénář od Syda Fielda chápe, že tomu tak není.

Začal bych vtipem: Bardem = Macháček, Vicky = Vilhelmová, Cristina = Geislerová, Woody = Hřebejk. ____ Film Vicky Cristina Barcelona charakterizuje velice pozoruhodné hermeneutické, auteurské, stylistické a vypravěčské pnutí. Vždy mezi dvěmi hladinami. (i) První pnutí souvisí se svízelem, kterak zdánlivě povrchní a jednoznačný, a právě o to nejednoznačnější film vůbec vyložit. Kdykoliv nazíráme na nový počin Allena jako na banální romanci, cítíme zároveň cosi v podloží - čistě z toho důvodu, že v 73 letech tvůrce musí zákonitě bilancovat -, ale kdykoliv se do tohoto podloží vnoříme, moc sofistikovaného zde nevidíme, a navracíme se opět k povrchu, k filmu jako takovému. Obě vzdálenosti mezi povrchem a podložím se ale přibližují s tím, jak mezi nimi v průběhu filmu čím dál častěji pendlujeme a svazujeme je tím k sobě. Ale k tomu, abychom pendlování stezkami obměnili za rovinaté cesty, potřebujeme znát kód, nějaká pravidla, jimiž je film strukturován. Asociace hollywoodských zahraničních novinářů ony pravidla zřejmě zná, když udělila filmu Zlatý Glóbus. (ii) Druhá (auteurská) dialektická polemika vyplývá z podstaty filmu, protože jde – po dvojici Match Point / Cassandra's Dream - o třetí snímek, který definitně ustanovil Woodyho za žánrového režiséra s potlačeným rukopisem. Je to dané tím, že Woody dal na rady okolí a přestal hrát a navíc přestal nutit herce, aby ho napodobovali a přejímali jeho rejstřík. Velice rozkošné je pak pozorovat, jak Woody potlačuje sama sebe v dialozích, do níž za jiných okolností rád vkládá instantní žertíky, bohužel právě ony dovětky v „zarovnaném“ filmu citelně schází. Musím proto konstatovat, že přechod z auteurské do anonymní polohy Woodymu rozhodně neprospěl, neboť ve stejné míře přešly jeho filmy z polohy „allenovské“ do polohy „normální“ a zaměnitelné. (iii) Další pnutí se skýtá ve stylu. Mimo ladění filmu do sytě letního odstínu (témbru, chcete-li) a zajímavé vizuální finesy zhruba uprostřed, kdy se kamera při dialogu volně otáčí v rozpětí šedesáti stupňů mezi obličeji dvou hovořících, zůstává technofobní Woody dočista starosvětský a vágní; nejzazší atavismus moderního věku. Proto lze bez nadsázky tvrdit, že Woody pouze přesunul své oblíbené postavy z Manthattnu do Španělska, kde s nimi sice rozjel tzv. Almodóvar-story, ale Španělsko jako takové zachoval a využil pouze coby product placement v názvu. Přes teleobjektivy vytrhl postavy z okolí a dramatický prostor se mu tak nestal prostorem žijícím, neboť postavy pouze vyplňují popředí obrazu a proti plochému pozadí působí, jako by byly vystřiženy z papíru a parafrázovaly tímto obdobně řešené, sic nepoměrně významnější plátno Zrození Venuše od Botticelliho. (iv) A jak vnímat ten zřetelně nadužívaný voiceover? Jako vypravěčskou nemohoucnost senilního tvůrce, nebo jako parodii na osudová deus-ex-machina srážející k sobě cílové postavy? Inu, přes tu všechnu dvojakost se obávám, že je Vicky Cristina Barcelona – oproti hurónským počinům Mamma Mia! nebo Sex ve městě – jenom takový unavený evropský film, který počítá s finanční ztrátou a jistý druh ztráty i tematizuje.

Nepochybně jeden z nejlepších asijských filmů vůbec, který náleží mezi tzv. filmy pohybu, neboť se „pohybuje“ žánrově, stylisticky i vypravěčsky, což si myslím zaslouží menší rozbor (tři témata = tři odstavce). ____ (i) Žánrově proplouvá tahle chytrá podívaná mezi Bollywoodem a tradicí amerického klasického westernu. První zastupuje burleskní komiku, druhé epickou tragédii. Jenže syntéza obou přístupů obrala film jak o vyloženě komický tyjátr, tak osudová témata, proto se hledači maxim a čistých žánrů mohou cítit poněkud ošizeni. Vyplývá to za prvé z toho, že Asiati velké příběhy nikdy moc vyprávět neuměli, a za druhé z toho, že scénáře tam vznikají velice improvizovaně na tzv. brainstormingových sezeních, čehož důsledkem je rozháranost, neučesanost a neukázněnost co do celistvosti jejich filmů. Proto musí hledat divák epiku a idee v samotných sekvencích, a nečekat, že na něj po skončení filmu dopadne příběh a zachvátí ho promyšleností, táhnoucí se vývojem napříč celým dějem. Odpovídá tomu i tenhle film, na jednu stranu dílo děsně stylový, na stranu druhou bez patřičné váhy a bez sdělení. Ovšem tohle všechno, jakkoliv může se jeviti coby zápor, má i svou výhodu. Jde o to, že řada asijských filmů vychází z malých témat ohraničených malých prostorem a snaží se z tohoto udělat témata velká, což, přiznejme si, působí někdy trapně a nepatřičně. Naopak tenhle film na to jde obráceně; nastoluje zásadní otázky kolonizace a stěhování národů v Mandžusku, rozprostírá před divákem nehostinnou, „leoneovsky-tíživou“ krajinu, ale vnesením odlehčenosti do příběhu dává najevo, že si nechce hrát na überepochální dramata (dva příklady odlehčenosti za všechny: pan Divný s potápěčským kesonem na hlavě a za druhé si lze všimnout, že i střelba má takový specificky jemný, srandovní a nehřmotný zvuk). Což je minimálně sympatické a současně žánrově velice opojné. Jak tedy řečeno, film se rozprostřel mezi Bollywoodem (úvodní vlaková loupež odkazuje na indický spektákl Dhoom 2) a americkým westernem, nikoliv však italským. Jde o to, že spaghetti-western představuje cílený prostředek k interpretaci sociální a politické problematiky soudobé Itálie i světových politických systémů, válečných konfliktů nebo kolonialismu v zemích Jižní Ameriky. Zkrátka Italové v sobě mají hluboce zakořeněnou křesťanskou morálku a levicový, do kinematografie čitelně přetavený neorealismus, zatímco protestantská americká kultura apriori politická není. I proto k ní má tahle podívaná mnohem blíže, neboť v ní vidím sjednocení apolitického Vodního světa a Mad Maxe; dvou filmů, u nichž vzniká stejně jako u tohoto filmu otázka, zda jde o retro-futuristické příběhy, do nichž byla vložena klasická futuristická estetika, respektive se v jejich době se podařilo zrealizovat více z tehdejších možností a snů, nebo ono zdání retro-futurismu vyvolává v divácích mazaný tvůrčí tým vhodně zvolenou stylistikou (zatímco tedy film tematizuje minulost a za rámec volí Mandžusko r. 1930, kameraman na něj nahlíží současnýma očima, přičemž obě tendence se přetahují, čehož důsledkem je vytržení příběhu z kontextu historických souvislostí a „zmatené" publikum). Jestli ale ten film přece jen o něčem vypovídá, pak o bezcitnosti lidských vztahů v Korei, jejichž přímým ukazatelem je tamní početná skupinka tzv. hikikomori asociálů, a rovněž film vypovídá o marné a především pokrytelné snaze natáčet buddy příběhy, viz John Woo s diptychonem Lepší zítřek a dvojicí Killer / Hard Boiled. Kdo se zajímá o antropologii a zná Edwarda T. Halla, ví, že i nejmenší změna vzdálenosti mezi dvěma bytostmi má rozlišovací význam; když spolu na jevišti hovoří dva Siciliáni, musí od sebe stát v jiné vzdálenosti než dva Piemonťani. Když spolu hovoří dva Asiaté, je jakákoliv vzdálenost pod deset metrů planou snahou nacházet zpřetrhané vazby mezi lidmi. ____ (ii) Druhý odstavec hodlám věnovat stylistice. Konkrétně vynikající kameře, protože bez nadsázky každý druhý až třetí záběr provází nějaká unikátní finesa, která by nemusela být, ale je, a každé z trojice postav přísluší jedinečná volba snímání (zábavné akce Dobrého jsou snímaný povětšinou v celcích a delších záběrech, Špatného emocionální hraní ve velkých detailech a Divokého pohyblivosti odpovídají různý úhly a pohledy), čímž se práce obou kameramanů (pod filmem jsou podepsaní dva hlavní) zřetelně rozchází s klasicky otrockým a neinvenčním záběrováním, jaké můžeme pozorovat v řadě filmů, dokonce i u některých filmů blockbusterových. Klíčové je tady pochopit, na jakých základech stojí filmový jazyk; totiž na montáži, na pohybu v záběru a na pohybu kamery. Tenhle film praktikuje nejvíce pohyb kamery a nejméně montáž (tj. střih, ale ve smyslu uměleckém, nikoliv strojové spojování sousedních záběrů). Sic řada praktiků tvrdí, že skill souvisí naopak s ovládnutím montáže a důmyslným skládáním scén přes kratší záběry. To není případ tohoto filmu, jehož vizuál se vyznačuje (mimo líbivého, sytě přeexponovaných obrazu) velice promyšlenou součinností kamery a herců. Jde o to, že první polovinu záběru má vždy navrch kamera (viz onen pohyb kamery výše), která herce jakoby předběhne a ustanoví prostor a rám obrazu, do něhož vstupuje herec až v druhé polovině záběru (viz onen pohyb v záběru výše), respektive až v druhé polovině záběru si herec začne přisvojovat oko divákovo (protože herec v tom rámu obrazu může být i v první polovině, ale prim ponechává kameře). Kamera ovšem zůstává v roli v obou polovinách, proto jsem nahoře mohl tvrdit, že je ze všech tří způsobů nejvíce využíván právě pohyb samotné kamery, a ne pohyb v záběru (tj. to, co se děje před objektivem na plátně). Jediným stylistickým prohřeškem filmu tak zůstává průměrná hudba. Jediný vzruch přinese vykradený šlágr z OST Kill Billa u konce. Jako chápu, že v Koreji dosud nevychovali svého Howarda a Zimmera, ale vykastrovat kvalitní vizuál nekvalitním audiem náleží mezi neodpustitelný hřích. ____ (iii) V posledním odstavci zbývá pohovořit o vypravěčských nuancích. Mazaný koncept filmu vychází ze tří postav a z jejich tří perspektiv, jež se často prolínají. Napadá mě v této souvislosti hra Commandos, jež ukazovala hráči u nepřátel zorný úhel vidění; jakýsi trojúhelník vycházející z jejich očí a symbolizující, kam vidí a kam už ne. Jakmile jste vstoupili do nepřítelova výhledu, následoval „alarm“, stejně jako následuje v tomto filmu, kdykoliv se jedna ze tří postav octnete v blízkosti některé další. Na rozdíl od klasického schématu dvou postav, tedy honícího a honěného, jako to známe třeba z The Heat nebo z Predátora apod., je součinnost tří postav sice méně osudová a méně zacílená na konečná řešení (protože postavy se běžně potkávají během příběhu, z čehož mj. vychází ona lehká komičnost), ale o to podnětnější z hlediska přecházení mezi první a třetí osobou. Jde o to, že dění sledujeme vždy očima jedné postavy, kterou sleduje i vypravěč, kupříkladu očima pana Zlého, který tak zastupuje první osobu („já“ divák = postava, kterou vidím). Do zorného pole pana Zlého ale vstoupí pan Divný, následkem čehož převezme úlohu první osoby, z pana Zlého učiní osobu třetí a dalších deset minut sledujeme dění zase očima pana Divného, přičemž pana Zlého opustíme. Potřebujete-li to odborně, pak stylistika je zde prostředkem narace, neboť právě kamera nabízí možnost vyprávět příběh z hlediska různých postav, které tímto „fokalizuje". A pokud se někdo ptá, jak se v ohromné asijské prérii mohou postavy tolikrát srážet, a to bez zjevného stopařské úsilí, pak právě „bollywoodská etika“ z prvního odstavce je mu odpovědí. S tím a onou komediálností rovněž souvisí, že účelem postav není vykonat, ale konat; ne vyhrát, ale hrát si; ne rozplétat zápletku, ale ukázat zápletu. Proto spadají veškeré motivační činitele v čele s mapou do tzv. MacGuffinu, jakási vábničky pro postavy, zosobňující falešný cíl, o něž ve skutečnosti vůbec nejde. A v neposlední řadě dovolují ony časté přeskoky mezi postavami, zvláště k panu Divnému, udržet minimálně dvě epické veličiny v podobně pana Zlého a pana Hodného, jež v kontrastu s panem Divným vystupují nad rámec obyčejných lidí někam k westernovým ikonám. Něco jako když Statham ve svých filmech doslova znásilňuje okolí a jako jediný na sebe bere podobu alfa samce, třebaže to je pouhá a klamná iluze – Statham zůstává obyčejným člověkem, jen okolí nabývá tak šeredné podoby (hloupí nepřátelé, ženy děvky, servilní kamarádi), že Statham jeví se v této „společnosti" coby superman, sic ve skutečnosti je jen jakýmsi jednookým králem. A tohle platí i pro ony tři pistolníky, nejvíce pro pana Zlého, jemuž ovšem nelze upřít dokonale homosexuální „queer-camp“ look, ač chlapák Eastwood by si nad nim tak maximálně odplivl, když by mu ten jeho depilovanej zadek rovnou neprocedíkoval olověnými broky.

Nijak objevný, přesto zdařilý vhled na éru tzv. Nového Hollywoodu, ohraničenou zleva Hollywoodem klasickým (1917-1960) a zprava blockbustery z konce 70tých let (někdy se této době, odstartované Čelistmi a Hvězdnými Válkami, říká Nový Nový Hollywood). Právě blockbustery srazily rebelantským příklonům „květinových režisérů“ vaz, protože, jak říká Coppola, kde není risk, nemůže být ani umění, ovšem risk se vylučuje s jistotou a jasně nastaveným a producenty hlídaným schématem „velkého“ filmu. Navíc řada režisérů po ohromných výdělcích podlehla penězům, oblíbila si jízdu v limusinách a ztratila kontakt s diváky; s jejich světem. Vazba mezi tvůrcem a divákem byla zpřetrhána a nahrazena poutavými a zajisté nadmíru promyšlenými, ovšem „nicneříkajícími“ a s všedním životem nesouvisejícími spektákly. ____ Éra Nového Hollywoodu, bující kolem 60tých a 70tých let, se vyznačuje následujícím: (A) Vzestupem nezávislých, generačních filmů, které stály v opaku k eskapisticky nereálným (viz Hvězdné války), a na druhé straně manýristickým filmům klasického Hollywoodu (jaksi tehdejší omladina se mnohem snáze ztotožňovala s hipíkem Peterem Fondou než s noir-detektivem ve slušivě padnoucím blejzru). (B) Snahou oslovovat nové, převážně mladé diváky, pro něž byl klasický Hollywood přece jen poněkud zkostnatělý a nedosti na tom infikovaný tradičním establishmentem. (C) Omezenou moci producentů, čehož důsledkem byl růst amerických režisérů s osobitým rukopisem a zjevnou vizí, tj. auteurů. (D) Politickým aktivismem, sexuální revolucí, zkrátka rebelií. (E) Zřetelným vlivem nových vln (za všechny francouzská) na americký film (Nový Hollywood je též synonymem pro Novou americkou vlnu). ____ Dokument je implicitně zajímavý několika skutečnostmi (implicitně proto, neboť ony skutečnosti ke škodě diváka zamlčuje): 1, Zdá se, jako by revoluční dění odpíralo právo na něhu a ženství, neboť lidé v té době pouze šukali – jako králíci a bez předehry. Zdá se totiž každý takový překotně revoluční čas místem převážně chlapským, což stvrzuje i ta věc, že doba Nového Hollywoodu nepamatuje jedinou režisérku (ne že by ženy jinak točily, ale tady to byl extrém). 2, Největší problém vyplývá ovšem z toho, že dokument pohříchu nevnáší jakékoliv nové informace do problematických přechodů mezi jednotlivými érami, kterážto oblast zájmu trápí nejednoho badatele. Kupříkladu odtud vzniká tato otázka: (i) Jsou změny stylu, narace, produkce a recepce, ke kterým došlo v oblasti hollywoodské kinematografie, natolik výrazné, aby bylo oprávněné hovořit o radikálním zlomu mezi klasickým a postklasickým Hollywoodem? Čím se liší klasický Hollywood od „Nového" Hollywoodu a „Nového Nového Hollywoodu"? Jaké jsou argumenty zastánců zlomu (Corrigan, Bukatman, Wyatt, Schatz...) a zastánců kontinuity (Bordwell, Thompsonová, Buckland...)? (ii) Je to v podstatě to samé dilema jako součinnost estetiky a technologie, od níž se zase odvíjí otázka, co je závislé na čem a v jakém pořadí – je vhodnější chápat filmový styl jako důsledek technologických změn, nebo poptávku po stylu jako příčinu technologické změny? Ono estetika i technologie jsou pochopitelně komplexně propojeny a díky tekutosti nelze moc dobře odhalovat příčiny a následky (oboje je zaměnitelné), ale v nějaké minimální míře to dokument nadhodit mohl. (iii) Do třetice zanedbal dokument strukturální interakci mezi uměním a realitou; bystrému pozorovateli se totiž může zdát, že je celých těch 108 minut mnohem více o tehdejší americké společnosti než o kinematografii jako takové. A má v zásadě pravdu, ale opět je ta interakce zcela pominutá. (iv) A nakonec se zde vůbec neřeší, kdo koho ovlivňoval, zda američtí filmaři evropské (Godard, Truffaut, Fellini) a asijské (Kurosawa, Ozu) souputníky, nebo obráceně. Ono to opět funguje na principu recipročního působení, protože obě skupiny k sobě vzhlížely navzájem, třeba Francouzi americké filmy milovali a řadě z nich skládali poctu, stejně tak obdivoval Hollywood Kurosawa. Tudíž všechny čtyři přechody (mezi érami, mezi technologií a estetikou, mezi uměním a skutečností a mezi národními kinematografiemi) dokument bezostyšně pomíjí. Nikdo soudný od tohohle dílka asi nečeká, že převezme témata z akademické sféry, ale osobně si myslím, že i složitý věci se dají říkat velice jednoduše a že by to překvapivě početný množství diváků ocenilo.

Dům tisíce mrtvol si žádá delší rozbor, proto hodlám srozumitelně pohovořit o tom, kterak se v něm srocuje otázka žánrového filmu v postklasickém Hollywoodu, hororové „camp“ estetiky a rafinované (rapid)montáže - vše v uvedeném pořadí (tři témata = tři odstavce). ____ V postklasickém Hollywoodu spolu soupeří dvě tendence, kterak přistupovat k žánru, a to ironická hybridizace a nová upřímnost. Ironická hybridizace je praktika, jejíž prostřednictvím jednotlivé žánry a žánrové filmy odkazují ke své vlastní historii a vedou referenční dialog vyjasňující spletitost žánru. Naopak prostřednictvím nové upřímnosti se žánrové filmy snaží napojit na na ztracenou autenticitu, která jakoukoliv ironii ve své svaté cestě za ztracenou ryzostí odmítá. Dům tisíce mrtvol je zjevný případ ironické hybridizace, už jen kvůli všemožným referencím na sériové vrahy a přiznaným odkazům k Texaskému masakru motorovou pilou, nebo lépe řečeno snahou vzdát poctu 70s a 80s slasherům a splatterům. Čerpáním z cizích vzorů, děl a starších období ovšem nenahrazuje nedostatek invence tvůrčího týmu, ba právě naopak – Rob Zombie pouze pochopil, že není možné odvrhnout silnou tradici hororů a dělat jakoby nic. Ironické hybridizaci dále nasvědčuje redneckovské „ovzduší“, zjevný humorný nadhled, abstrakce na úkor logiky, uvědomělá kýčovitost, láska k filmu coby možnosti neomezeného, expresivně-metalového vyjadřování a setrvalá opozice vůči všemu vážnému, protože Zombie se svým prvním rodinným „home made“ projektem teprve učil pracovat s filmovým jazykem (se scénami, ne s vyprávěním), objevoval vztahy mezi obrazem a hudbou (jako hudebník s citem pro vizuál k tomu měl jistě co říct) a necítil potřebu realizovat „hororový Tanec s vlky“, tedy onu druhou variantu „nové upřímnosti“. Proto je třeba vnímat Dům tisíce mrtvol ne jako příběh, ale jako konstrukci příběhu z příběhů. Zasazení filmu do rámce Halloweenu zase nabízí odpověď na otázku, proč se Zombie zabývá těmi zdánlivě zbytečnými remakey – evidentně k tomuhle „trick or treat“ tématu nějak bytostně tíhne už od začátku své tvorby; od narození. ____ S výše uvedeným a se způsobem, z jaké perspektivy film Zombie uchopil a posléze natočil, souvisí něco, čemu se v angličtině říká „camp“ estetika – jakýsi vytříbený špatný vkus a meta-kýčovitost; naivní adorace nevkusu. Označuje se tím něco tak špatného a nevkusného, až to je dobré (a ve výsledku to má tedy kladný účinek na obecenstvo, sic o kvalitě díla jako takového se dá polemizovat). Odtud plyne rozpor ve větě: „I hated the movie until I realized how campy it was! Now I think it's great!“, poněvadž pokud na „camp dílo“ nahlížíme z nesprávného „úhlu“, nemůžeme ho docenit. Zombie prostě věděl, že ve 21. století nemůže přijít se seriózním exploitationem, poněvadž by to bylo trapné, stejně jako to věděli tvůrci Smrtonosné pasti 4 nebo Indyho 4, jejichž díla tematizují vývoj a historický kontext svého hrdiny a fikčního světa, jež obývá. S tím vším souvisí pojem zvaný hyperrealismus, který odhaluje, že realita, jak jsme zvyklí vidět, je výsledkem mechanické manipulace. Hyperrealismus dává okamžitě najevo, že říká lži a nehraje si na neporušený a dokonalý iluzorní svět, schopný utopit diváka ve své fikci a poté ním manipulovat (právě proti tomu bojoval Haneke ve Funny Games). Hyperrealismus sice není v tomhle filmu tak zřetelný, protože pokud některé postavy promlouvají do kamery, což je v kinematografii neoddiskutovatelné tabu, fikce se tím neruší, ale je to cítit z přístupu, jehož je Zombie zastáncem. Závěr z toho je tedy ten, že žánrová ironická hybridizace, camp estetika a hyperrealismus představují tři úzce související způsoby, kterak se dají natáčet moderní, uvědomělé a důmyslné filmy, které dovedou skrze tematizaci žánru a filmu coby sociokulturního, historicky proměnlivého média odvyprávět zcela regulérní a zajímavý příběh. A Rob Zombie to moc dobře chápe, protože všechny tři způsoby důsledně využívá. ____ Ohledně montáže (střihu) nezbývá než vzpomenout Sama Peckinpaha, jehož stylistiku Dům tisíce mrtvol se vším všudy přebírá. (i) Za prvé to jsou různé vsuvky vložené do sekvencí, tzv. percepční šoky a náhlé porušení běžného vyprávění, navozující dojem fyzičnosti a kinetiky, třeba „argentovské“ psychoanalytické střídání modré (rozum) a červené (duše) barvy, nebo ty náhlé výstupy klaunů v manéži (čti: heavymetalových zpěváků na koncertě), ale co je nejzajímavější, z těchto vsuvek se často - nikoliv však pokaždé - vyklube nová scéna. Někdy jde tedy pouze o vsuvku a jindy zas o začátek nové scény, z čehož je zřejmé, že Zombie o filmovém jazyku důkladně a často i inovativně přemýšlí. Delší percepční šoky jsou často vystavěny v duchu „heavy metal video" mentality přes rapidmonáž, což je technika kratších sekvencí složených z krátkých záběrů, které na sebe nemusí vázat ani obsahově, ani pohybově, naopak jejich předmětná náplň se markantně liší. Tyto záběry sdělují divákovi určitý dojem nebo pocit a často kopírují těkající mysl postav, čímž pádem je snazší se s nimi ztotožnit. (ii) Za druhé charakterizuje montáž filmu radikální časoprostorové zkreslení. Jde o to, že přesun hlavních hrdinů probíhá z prostředí, kde má čas svůj význam, do prostředí, kde význam nemá, to jest do vidlákova, ale paradoxně právě tam začne jít o čas v největší možné míře, neboť hrdinům se čas krátí, utíká jim a s tím se blíží jejich smrt, proto se snaží čas prodloužit, aby zemřeli později, ale protože jsou na místě, kde jak řečeno čas není, tak se jim to jednoduše nedaří. Naopak ryze prostorové (a velice mazané) deformace jsou zřejmé třeba v momentě, kdy se uzavřený dům hrůzy z počátku filmu přesune i ven, viz průjezd zahradou končící rozmláceným autem. Ovšem když jsme u těch „hlavních kladných hrdinů“, je třeba si uvědomit, že u Zombieho to je prohozené. Klaďáci jsou záporáci a obráceně, respektive je nutné stát při sledování na straně záporáků, stejně jako na jejich straně stojí režisér (i jeho manželka je obsazená na straně zla), protože jinak si film neužijete. V tom vězí jedna z nekonvekčností Zombieho přístupu, v té adoraci záporáků a v odstředění onoho revenge z exploatace, které mu jinak přináleží. Ačkoliv na druhou stranu vypravěč sleduje téměř veškeré dění z perspektivy klaďasů, čehož důsledkem je zvláštní asymetrie; opojný střet metalistického (satanistického) a hollywoodského (etického) stylu a uvažování.

Na první pohled jemnocitné, tklivé a čapkovsky-lidské. Ve skutečnosti tezovité, průhledné, triviální a strašlivě zhovadilé.