Shadwell

Syžet je jakési vnější schéma, celková konstrukce, podle které je příběh řazen. A fabule je už hotový, divákem na základě syžetu zkonstruovaný příběh. Syžet je zkrátka něco jako plánek z ABC-íčka, podle kterého si postavíte papírový model (fabuli). Proč o tom mluvím? Protože tenhle film v sobě sloučil všechny typy syžetů dohromady - je retrospektivní v první půli (odvíjí se od pointě k příčině), chronologický ve druhé půli, dále řetězový (pojítkem několika zdánlivě nesouvisejících příběhů je femme fatale), stejně tak rámcový (dílčí příběhu jsou součástí hlavního děje točícího se kolem detektiva) a celé to budí zdání paralelního příběhu v příběhu, respektive způsobu, jakým se příběhy stávají. Jenže tím se dostává celý děj do polohy konstruktu s vymakaným scénářem bez života a mám pocit, že těm, kdož mají problémy odlišit civilní život od filmové fikce a jejích konvencí, bude film rozkolísávat hypertenzi. Motá se vám z toho hlava? Na zklidněnou doporučuji Single Malt Scotch Whiskey nebo Jägermeistera.

Příručka pravicového konzervatismu.

V jedné scéně sedí hrdina na pohovce a napravo vedle něj leží partnerka. Kamera bere hrdinu z levého profilu. Pokud ale hrdina na partnerku mluví, otáčí se kolem levého ramene jakoby do kamery, i když ve skutečnosti by se otáčel logicky přes pravé rameno. Co z toho plyne? Postavy a vůbec všechny věci ve filmu se často musejí přizpůsobovat kameře; tomu, kde je postavena, i když v reálu by se tak nikdy nezachovaly. A je velice zajímavé sledovat, jak si s tímhle úskalím režiséři (ne)vyrovnávají.

Medvěd je napůl filmem a napůl dokumentem, napůl improvizací a napůl předstíranou pravděpodobností. Je evidentní, že Annaud neměl dost záběrů, tudíž si přimyslel naprosto zhovadilou epizodickou story o dvou lovcích; takový žánrový políček.

Představte si, že jste režisér a natáčíte posezení několika lidí u stolu. Za prvé můžete jít od detailu k celkovému pohledu na scénu. A za druhé obráceně, tedy od celkového orámování scény, kterým se divák zorientuje v prostoru, a poté najíždět na předměty doličné a tváře postav. Klute jako mystery thriller volí kvůli žánru přirozeně první cestu. ____ Prostitutka není děvka, jen divákův zasvětitel (zprostředkovávající důležité informace), a Donald Sutherland zas zasvěcovaný (zástupce filmového diváka).

Křížový střih byl známý už od raného začátku 20. století, konkrétně od roku 1906. Nešlo o nic složitého. Tento střih jednoduše přeskakoval mezi akcemi v různém prostoru. Příklad: manžel jede domů, zatímco manželka roztahuje nohy před sanitárním inženýrem. Diváky to pochopitelně mátlo, nebyli na takové věci zvyklí, film byl stále na začátku. My s tím dnes problémy nemáme. Film se od té doby rapidně zesložitil. Proč to všechno říkám? Protože ve stejném konceptu pracuje Don't Look Now. Vždycky tu existuje nějaká druhá paralela, třeba jen zvuk zvenčí, který vyruší scénu. Postavy nacházející se daleko od sebe jako by o sobě věděly. Při instalaci sochy J. Christie kamsi odchází, přesto prožívá to samé, co D. Sutherland. Totéž zlá předtucha a pojetí celé scény na začátku při tragickém úmrtí dcery. Tohle všechno vytváří blahodárný efekt nejistoty a atmosféry. Jedna linie představuje vždy zlo, druhá dobro. Jenže často nevíme, která je která. Don't Look Now je filmem o paralelách. Filmem chytře strukturovaným.

Jack si natáčení užil, ale zapomněl jaksi na film. Western demýtizoval skrz situační komiku, jako by si ani nevěřil na řádně vyklenutý drama. I když spíš než o důvěru v sama sebe a v schopnost vystavět kvalitní film bych řekl, že Jack prostě rád znevažuje vážný a tropí si šprýmy. Nezáměrně mu z toho vylezlo hodně specifický dílo, kde ta specifičnost plyne z jeho režisérských rezerv.

Profesor Einstein tvrdil, že čas se liší místo od místa. Pokud se tedy na čas nedá spolehnout, k čemu je? K čemu jsou hodináři? Stejným konceptem se řídí tento film. Poctivě vytěsní čas a vězení profiluje jako uzavřený prostor, kde čas není. Naopak v momentě, kdy se utíká a jde o každou sekundu, čas plyne stejně ve fiktivní realitě postav i ve skutečné realitě diváka. Tomu pomáhá i chytrá distribuce informací. Kupříkladu teprve v 16. minutě se dovídáme konkrétní informaci o Clintovi, o jeho mimořádné inteligenci. ____ Útěk z Alcatrazu není jen definicí 4-hvězdičkového filmu, pokládá i jednu znepokojivou otázku: Proč jsou vězňové líčení jako klaďasové a strážci společenského systému, bachaři, jako ti špatní? Je to vážně jen žánrová pomůcka?

Musí se nechat, že Dellamorte Dellamore je nesmírně chytrý a propracovaný co do scénáře a všemožných metafor, pročež z tohoto důvodu vemte za vděk následující (-spoilerovou-) interpretaci: Celý příběh se odehrává v hlavě Franca, inženýra, který je v kómatu poté, co zabil několik lidí - vlastní rodinu, klienty děvky, která neopětovala jeho lásku apod. Jeho temnou stránku představuje Francesco, zatímco tu dobrou Gnaghi. Gnaghi dokonce dovede zkompletovat „skull puzzle“, jakousi metaforu smrti. Tím dává najevo, že smrti rozumí a nebojí se jí. Také proto si jako jediný dokáže udržet vztah s hlavou zombie holčičky. Zombíci vylézající z hrobu symbolizují Francovy vnitřní démony, pocit viny, přičemž Ona-děvka (celkem šukézní Anna Falchi) je z nich nejhorší. Tunel na konci není nic jiného než tunel smrti, který člověk spatří, když umírá (vědci ovšem už dávno zjistili, že tunel vytváří bio-chemické reakce v mozku, kterými reaguje na umírání těla, čili žádná metafyzika za tím není, ale to je vedlejší). Tunel ale končí, cesta nenásleduje. Zdá se, že smrt kamsi zmizela. Francesco tedy nabíjí dvěma náboji zbraň. Jenže vítězí dobrá stránka, Gnaghi zbraň zahodí, jejich role se prohazují. Franco konečně vyhání démony a v klidu umírá.

Likviduje-li hrdina dvě a více postav (nejčastěji tři), zaměřuje se kamera na hrdinu a způsob, jakým je popraví. Naopak, je-li souboj 1 versus 1, sleduje zpomalovačka padoucha, jeho propadnutí sklem, kontakt s nějakým předmětem apod.