Shadwell

Tematizování adekvátnosti násilí v umění a hororu nesouvisí s etikou, ale s nepřiznaným egoismem. Protože empatie a vciťování se do bolesti druhých náleží mezi civilizační, Nietzschem, zdá se, neúspěšně anestetizovaný výmysl; skutečnost je taková, že identifikace a hrozivá představa sama sebe v pozici mučených, strach o sebe, nikoliv o ostatní, znepokojuje tvůrce hororu. Proto jsou plavé bestie a všemožní Romerovci-Cronenbergovci v reálu tak abnormální loseři, respektive přemýšliví flegmatici a doslova žijící mrtvoly (Living Dead). Za časů lumpenproletariátu u moci a skřivánčení na niti se poroučejí mezi prvními a celá racionalizovaná kantovská etika tímhle strachem podmiňuje svůj sebevznik. Proto je tato etika nepřítomna jakékoliv zkušenosti; jediným jejím cílem je připravit půdu pro budoucnost, protože jediným řešením z přebytku a nudy je často jen válka, popřípadě provinční varianta Klubu rváčů; lidé se musejí z bolesti a unifikace vyřvat, ale ještě předtím stanovit obrané postuláty odpovídající Ženevské konvenci namířené proti svéhlavým, morálně zanedbaným extrovertům a oportunistům. Věřím jen těm, kteří si svědomitě odpoví na otázku, jak naložit s neomezeně přisouzenou mocí; zda trestat, nebo nechal vymizet důvod ke trestání. Tvůrci hororů volí první možnost. Upozorňují na všemožné nepřístojnosti (konzumerismus, rasismus), ale řešení nenabízejí, a sami nic neřeší; sami se schovávají za mediální, nikoliv nenávratné, mizení filmových postav.

Svůdná oslava monstra, které dodává špatné zprávy přímo do žíly. V abecedním pořadí – důkladné, geniální, oscarové.

Úžasný pořad o rodinné firmě Orange CC, která staví na zakázku exkluzivní tematické choppery. V každém dílu postaví zhruba jeden. ____ Za pozitivum pořadu vnímám hlavně to, že ti kluci nejsou žádní frajírci, co dělají motorkama ramena na holky, ale hrozně šikovný konstruktéři. Pro ty, kteří ve filmech ujíždějí na scénách, kde pracovití workoholici jako Tony Stark nebo Bruce Wayne ve svých skrýších dávají dohromady různá udělátka, navozuje Americký Chopper svou koncentrací na designéry, lakýrníky či obráběče velmi intenzivní okamžiky. Klidně by mohl sloužit jako nějaký rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace zaměřený na malé a střední podniky. ____ Zmínil bych ale i jedno negativum: pořad je hrozně moc orientovaný na design a celkovou konstrukci, a motory nebo elektronika jde dost stranou. Daný je to jednak asi tlakem na zábavnost, druhak tím, že mozek celého teamu Paul Jr. je designér, takže se všechno točí kolem řídítek, blatníků a nádrží, a za třetí třeba motory nebo karburátory řeší firma subdodávkou. Jako to, že se nedá protáhnout výfuk dole rámem kvůli spojce, je jistě zajímavý konstrukční problém, jenže jenom o tomhle sestavování motorek není.

American Crime představuje jeden z těch kuriózních, ale pravdivých pohledů na americký severozápad, kde sice vítězí středo-levicová demokratická strana a místní velebníček tam má zároveň stejně významné postavení jako starosta, ovšem solidarity a rovnostářství se tam člověk zvenčí dočká jen stěží, a rovněž nedělní návštěvy kostela jsou spíše povinností bez jakéhokoliv morálního dopadu na každodenní život obyvatel. ____ Dá se nejspíš souhlasit s obecně rozšířeným názorem neurologů, že lidé, kteří film hodnotí nízko, patří mezi ty lhostejné a přihlížející, zatímco 5-hvězdičkáři by dívce, do níž jsou nalogováni přes zrcadlové neurony, nějak pomohli. Protože American Crime je zjevně jedno z těch děl, díky nemůžu se dozvíte mnohem více o sobě než o postavách filmu.

Američan sice koketuje se špionážními filmy, nicméně v jádru je to western jako řemen o cizinci, který přijde do malého městečka, naváže vztahy s tamními lidmi a nakonec musí čelit minulosti, která jej dostihne. O charakteru Clooneyho toho podobně jako ve westernech mnoho známo není, což jen prohlubuje jeho osamocení a vyprázdněnost. Tato osamělost má ve filmu trojí rozměr: jednak odkazuje k samurajským filmům, například Melvilleovi coby motto k Samurajovi posloužilo heslo z knihy Bušidó: „Neexistuje větší samota než samota Samuraje, snad jen tygr v džungli je osamělejší.“, za druhý hlavní protagonista podobně jako Corbijn fotí a na svých cestách se zjevně cítí dosti odloučený, a za třetí se tato izolace hlavního protagonisty krásně odráží ve vyprázdněných a notně osiřelých záběrech, kde vedle Clooneyho už nikdo další není (film má podobu zátiší, jen místo ovoce tu máme Clooneyho), což představuje přesný opak vůči strachu z prázdného pozadí, které charakterizuje současnou populární kulturu, která se neustále snaží vizuální pole zaplnit nepřeberným množstvím výjevů a forem. Prázdné pozadí na místo známých a srozumitelných kulis, které chrání náš životní prostor, vyvolává pochybnosti a skýtá i nebezpečí, neboť nahrává ukrytým nepřátelům, o čemž se Clooney už na začátku přesvědčí.

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe.

Film natolik brutální a kontroverzní jako Angst si jednoznačně zasluhuje delší rozbor - či spíše obhajobu. Jsem totiž přesvědčen o tom, že by se tento X-ratingový a snad ve všech zemích zakázaný výstřelek pro otrlce měl správně promítat dětem ve školách. A to z toho prostého důvodu, že staví na hlavu obvyklou idealizaci, popularizaci a komercializaci sérových vrahů známou nejen z amerických žánrovek. Na rozdíl od těchto filmů, které sériové vrahy nejednou vykreslují coby romantické figury, jež se vymanily ze spárů konformní společnosti (John Dillinger, Bonnie a Clyde), popřípadě je mají za umělce zla, tzn. za extrémně chytré a vynalézavé figury libující si v citátech řeckých myslitelů a zajímající se o umění jako Hannibal Lecter nebo Kevin Spacey ze Sedm; na rozdíl od nich není sériový vrah z Agnstu ani atraktivní, ani inteligentní, ani kreativní a už od začátku si počíná nesystematicky a dělá chyby. Všichni známe případ Kajínek, kterému posílají české ženy milostné dopisy, do stejné sorty patří známý sériový vrah Ted Bundy, vystudovaný právník a psycholog, inteligentní a milý chlapec, lehký úsměv á la Mona Lisa, kterému chodily fandit ženy na soudní přelíčení. Pointa je v tom, že dokud lidé nevidí, co skutečně vrah provádí, a neznají dopodrobna hrůzy, které spáchal, idealizují si ho – kdyby ženy žádající Kajínka či Teda Bundyho o ruku byly přítomny jenom jedné takové vraždě, v mžiku by svoji náklonnost přehodnotily. V tom je obrovské morální poučení tohoto filmu, které zůstalo samozřejmě zcela přehlédnuto. ____ Která složka ve filmech je nejdůležitější? Přijdeme na to snadno vylučovací metodou: filmy se obejdou bez scénáře, bez herců, bez střihu, bez režiséra, bez hudby a zvuků, bez osvětlení, bez triků; film nemusí být dokonce ani filmem, může se stát divadlem-Karamazovi, plátnem-Greenaway či operou-Bergmanova Kouzelná flétna, ale bez jedné složky se žádný film neobejde - bez kamery; vynecháme-li tedy extrémní případy konceptuálního umění, kdy bychom po vzoru prázdných galerií sledovali v kině prázdné bílé plátno. Ačkoliv svádí film dohromady celou škálu aktivit: geometrii a optiku, scénografii a architekturu, literaturu, poezii i hudbu (nic by nedokázalo lépe vyjádřit jednotu civilizace a úzký vztah mezi poznáním, technologií a tvůrčím elánem) a ačkoliv nikdo vlastně neví, která jeho složka je nejdůležitější, dá se říct, že kamera hraje prim a že je esencí každého filmu. Kamera není jen technologickým vynálezem. Je spíš metaforou posledních sta let: o kinematografii se někdy hovoří také jako o pohyblivých obrázcích, v akademickém světě se do popředí derou vizuální studia, až 80% informací přebírají ze světa naše oči, podle některých nahradí komunikace obrazem v budoucnu písmena atp. Je proto nanejvýš radostné vidět filmy jako Angst, které jsou si esenciálního postavení kamery plně vědomy. Co víc, kamera tady je naprosto fenomenální a de facto ukazuje starou známou pravdu, že umělecký film se vyznačuje celky a detaily, kdežto film klasičtějšího střihu polocelky a polodetaily. Vypíchnout je třeba zvláště užití snorricamu („převrácený“ steadicam). Nejde ovšem jen o to, že je tu kamera drzá, ale že je drzá a funguje. Což je lepší, než když je drzá a nefunguje, to je pak lepší, když není drzá a funguje. Než být poloviční, radši nebýt vůbec, říkali ve starověké Spartě a shodili neduživého chlapce ze skály. S kamerami se to má stejně. ____ Je lepší být Bůh, anebo bůžek? Odpověď na tuto otázku nám překvapivě nedává teologie, nýbrž naratologie. Představíte-li si, že jste Bůh, velmi rychle zjistíte, že vesmír je příliš velký, než aby se dal neustále kontrolovat, a lehce vám něco unikne (staví na tom někteří antiklerikáni jako Mahler, podle jehož scénáře v Lidicích Bůh zavřel oči a bible patří do kamen). Jste-li ale lokální bůžek, snadno si vše ošéfujete a ohlídáte. A úplně stejně se to má s filmy z hlediska naratologie – na jedné straně máme díla vyznačující se vševědoucím vypravěčem, který všechno ví a všechno zná, na straně druhá díla, kde jsme nějakým způsobem omezeni, často na jednu konkrétní postavu. Co neví postava, nevíme ani my a vice versa. Pointa je, že i když je tato narace omezená a mohla by se tedy zdát jako „méněcenná“, nelže nám a říká nám vše, co ví, jako třeba v případě Jeffa z filmu Okno do dvora (pokud by film zatajil např. nějaké jeho důležité jednání, podváděl by nás, ale to se nikdy nestane). Lhají nám naopak spíše filmy vyznačující se oním vševědoucím vypravěčem, třeba tím, že některé pasáže později odhalí jako zásahy shůry či pouhé představy, nebo tím, že nám o postavách podávají jen povšechné informace, což je ovšem vcelku i pochopitelné, neboť máme-li na place kupř. patnáct postav, není možné pracovat u všech s extrémně subjektivizovaným vyprávěním. Má se zkrátka za to, že filmy říkající nám vše hrají s otevřenými kartami, kdežto filmům nějak omezeným, kupř. jako tady na jednu postavu není radno věřit, poněvadž vzpomínky, představy, sny a halucinace oné postavy ji činí značně nespolehlivou. Jenže pravdou je častou přesný opak. Proto bych řekl, že síla tohoto filmu není ani tak v tom, že je sugestivně atmosférický a že se odehrává online, ale v tom, že nám tu nikdo nelže a že jsme omezeni jen na jednu postavu. A o to je to možná horší a nevyhnutelnější, že nám nikdo nelže, že tu prostě není žádná opona, která by se měla rozhrnout. Ve filmech vyznačujících se vševědoucím vypravěčem se nachází vždycky nějaká trhlina mezi událostmi a tím, kdo je řídí, v některých filmech vidíme například rozpor mezi jednáním či směřováním postav a tím, co film vypravuje nebo ukazuje. Je to dáno mnohostí těch událostí, které nutí nějakou vyšší instanci, aby neustále zasahovala do děje, což ale tady, kde dominuje jedna jediná postava, která nesleze z plátna, vůbec nehrozí. Hrdina nic nezatajuje. I když se mu vše hroutí od začátku pod rukama a ztrácí nad sebou kontrolu, všechno přes voiceover přizná. O omezené naraci, jíž dominuje hlavní postava, vypovídá i konec (-spoiler-): hrdina není sražen policajty k zemi, jako by se to snad stalo v jiném filmu, ale v klidu ohromí přítomné obsahem kufru. ____ Je to vlastně kuriózní, ale my ani po 115 letech kinematografie nevíme, co přesně dělá filmový režisér. Respektive ono se to strašně liší, jsou třeba režiséři, kteří odevzdají hrubý materiál a jedou na Havaj (to není metafora, oni tam skutečně jedou), a pak jsou režiséři, kteří se účastní postprodukce, stříhání ap. Když se ale podíváme na komentáře lidí k Agstu, zmiňují všichni kameru, atmosféru, intenzivní herecké podání hlavního představitele, někteří snad i hudbu, ale co je podstatné, o režisérovi ani slechu. Skutečně, film skoro jako kdyby nebyl vůbec režírován. Na tom ale není nic špatného, ba naopak, poněvadž už po tisíce let je největším lákadlem každého tvůrce docílit, aby bylo dílo dílem a ne konstruktem, za kterým cítíme další aktéry. Vedle těchto tradičních filmů, kde máme neustále pocit, že k nám nepromlouvají postavy, ale režisér se scenáristou, existují v zásadě dvě krajní možnosti, jak se s tímto vypořádat: buďto režiséra úplně upozadit, jako se podařilo zde, anebo jej vecpat doslova přímo do dění, kde může rozehrávat sebereflexivní žánrovou hru s divákem, jak to známe u Triera nebo z Hanekeho bijáku Funny Games útočícím proti v násilí si libujícímu sadistickému diváctví. Ačkoliv plně respektuji všechny ty vznešené řeči o režisérským rukopisu výjimečných osobností, způsob Angstu stavím výše, poněvadž režiséra chápu jako stavbyvedoucího – režisér podobně jako stavbyvedoucí nic konkrétního nedělá a na výsledném díle není znát (na rozdíl od práce dělníků nebo architekta). Je-li vidět, znamená to reklamaci, tedy průšvih. Podobně se to má se střihem: čím méně je vidět, tím lépe (nejsme-li tedy na půdě artu). Když přijde za střihačem jeho nadřízený a zeptá se, co udělal, správná odpověď zní: nic. Práce střihače je v tom, aby jeho práce nebyla vidět. A i když zastávám názor, že násilí je člověku bytostně vlastní a že tedy režírovat násilné filmy není tak složité, smutním nad tím, proč zůstal Gerald Kargl u jediného filmu, protože na Angstu je něco hluboce fascinujícího - tématem snad kontroverzní, jinak ale umělecké dílo nejvyššího kalibru. Jeho provokativnost konec konců nespočívá v tématu samém, nýbrž v tom, že je pojednáno umělecky. Ale ono to nakonec není tak překvapivé, že se nám tu snoubí umění s násilím: je-li člověk v dětství týrán, má před sebou jen dvě cesty: buďto se z něj stane násilník (jako Werner Kniesek), anebo umělec (jako Lovecraft – je třeba dodat, že obráceně to už neplatí a že ne každý umělec je v dětství týrán). Ta hranice mezi obojím je hrozně tenká.

Shadow of a Doubt spadá do období klasického filmu, v němž byl nade vše lineární narativ jasně řetězených příčin a následků motivující jednání konzistentních postav, které skoro nikdy nejednaly v rozporu s rolí, snad proto, že zůstávalo u jejich vnějšího projevu na úkor jakémukoliv typu náročnější introspekce. Nebyl by to ale Hitchcock, aby si s obojím nezalaškoval (-spoilery-). Konzistentnost postav nabourává sjednocením strýčka s neteří, zatímco schematický posuv po ose chronologicky vršených událostí nahrazuje promyšlenou zrcadlovou kompozici. Zrcadlové scény se odehrávají na nádraží ve vlaku (příjezd a odjezd Charlese), při rodinné večeři (první večeře a večeře, při níž Charlie prozradí, že ví o vraždách), v kuchyni (darování prstenu a scéna matky s dcerou), v garáži (Jackovo vyznání lásky a strýcův pokus o zabití Charlie), před kostelem (neteřiččino setkání s detektivy, dohoda o strýcově odchodu a setkání Charlie a Jacka na strýcově pohřbu). Hitchcock klame a dubluje; užívá ale častěji sofismata, než paralogismy, jak se někdy označují nevědomá porušení logických pravidel. Opačný postup nacházíme ve francouzském snímku Mr. Nobody, kde, kdyby ten film byl povídkovým cyklem a všechny tři části šly pěkně za sebou, o nic bychom nepřišli. Ale fakt, že vše je tu do sebe zapletené, že se děj vrací, aby nabídl víc dějových alternativ, je klam, že dostáváme něco důležitého, něco, čeho by byla škoda se nezúčastnit. Hitchcock naproti tomu vychází z jednoduchého syžetu, je o něm nakonec známo, že uměl velice dobře rozvíjet zápletky, ačkoliv v jejich vymýšlení už tak nápaditý nebyl, a tento syžet zesložiťuje dialektikou vzájemného zrcadlového působení, jako by nevěříc v příčinu a důsledek. Ve skutečnosti před námi leží kontinuita, z níž vybíráme několik kousků, jak ukazuje porušením narativní kauzality Sv. Štěpán, který byl ukamenován a u nohou má kameny… nevidíme-li příčinu, přimyslíme si ji. Asi i proto mají lidé problém s artem, který kauzalitu autonomních zákonitostí ruší a připomíná více umění než život, ostatně neoznačili Truffaut s Godardem Hitchcocka za umělce? ____ Tomuto zacyklení a zrcadlení namísto lineárního narativu konvenuje otevřený konec. Byť se vše v dobré obrátí a zloduch je potrestán smrtí, nepůsobí happy end příliš přesvědčivě. Dalo by se dokonce říci, že scéna Charlesova pohřbu je parodií happy endu, protože sériového vraha pochovávají jako místního hrdinu a jeho tajemství zůstaneš navždy skryto mezi neteří a detektivem Jackem, kteří se do sebe zamilují. Řekli bychom, že klasické filmy mají ty nejsilnější konce, ale často je pravdou opak. I ta nejklasičtější díla mají konce velice vágní a mlhavé. Zmizí do ztracena a zanechají věci neúplné, nedořečené či nejasné. Z tohoto důvodu má film sklon popírat jakékoliv konexe k detektivce, jež končívá rozřešením případu, protože je psychologickým thrillerem a bylo-li něco vyřešeno, tak pádem á la deus-ex machina do kolejiště. Hitchcockův vtip spočívá v tom, že detektivka se ve filmu glosuje explicitně, a právě proto ve filmu chybí, podobně jako všudypřítomná linearita skrývá simultánnost opakujících se motivů a událostí. Ironická metažánrová reflexe detektivního žánru – Joseph s Herbiem si často povídají o plánování vraždy, stopách, důkazech a indiciích – pokrývá to, čím se sám příběh filmu příliš nezabývá. Exponování úvah o vraždě v přítomnosti vraha patří k Hitchcockově zrcadlově ironizující taktice. ____ Jeden z důvodů, jak se mystérium může stát mnohem mysterióznějším a proč se detektivky vyznačují objektivní narací, je ten, že takto odpírají divákovi informace z detektivovy hlavy, které vzhledem k absenci subjektivní narace pronikající do jeho myšlenek nemáme k dispozici. To se ovšem nijak nerozchází s tím, že Hitchcock jako mistr napětí často zdůrazňoval, že vyprávění má distribuovat poznání ve prospěch diváka a na úkor postavy. V Shadow of a Doubt narace ostentativně upozorňuje na to, že ačkoliv divák ví více než postavy, stále je mu něco zatajováno. Jestliže smyslem klasického striptýzu není konečné odhalení, ale právě postupný proces odhalování, pak ani zde nejde o konečné odhalení, ale o neustálý odklad tohoto odhalení, třebaže se zdá, že už od začátku je vše jasné a že těch sto minut je nekonečným striptýzem, který není moc zábavný, byl-li ve 40. letech kdy vůbec. Hrozí to hlavně tehdy, pokud divák po získání základní orientace sleduje film primárně jako napínavý příběh, protože jestliže již jednou přistoupil na konkrétní žánr/konfiguraci, ponoří se do příběhu. Ve výsledku je ale jedno, jestli dostává více informací divák nebo postavy, protože zde nejsme někde, kde by podal klíč k událostem geniální detektiv, ale spíše v příběhu, jehož chod určuje prudce samolibý režisér, ovládající tok narativních informací. Hitchcock svou autorskou kontrolu nejednou manifestuje i sebereflexivním gestem ve funkci pověstného zjevení. Zde se objeví jako hráč karet ve vlaku. Detailem pikové postupky v jeho ruce se dává divákovi najevo, že má všechny trumfy v ruce. ____ Shadow of a Doubt nemá parametry detektivky také z toho prozaického důvodu, že tu schází zločinec. Strýček Charles je spíše zrcadlovým obrazem jmenovkyně Charlie. Každý z nich se cítí podřízený tomu druhému, čímž vzniká jakási nekonečnost jako mezi dvěma zrcadly, která se v sobě odrážejí. Není bez zajímavosti, že u lotra z thrilleru Lovcova noc, který je Charlesovi typově dosti podobný, se alegorický zápas odráží v nápisech love a hate, které má vytetovány na rukou, tedy v něm samém a jako individuální entita může být a nakonec i je souzen, na rozdíl od nutnosti zabít toho druhého v sobě v případě dvojice Charlie/Charles. Charlie je lepší polovinou Charese a – i když jeho jednání odsuzuje – neumí se od něj odtrhnout. Aby se zbavila zhoubné vazby, musí svoji horší polovinu zničit. Na obětní oltář musíme vždy položit to, co nás k oltáři dovedlo: svobodu a rovnost zajistí jen teror, domnívali se jakobíni; konec třídní společnosti probíhá jen v podobě zostřování třídního boje, tvrdili Stalin a Mao. Znepokojení, které film vyvolává, je způsobeno právě prodloužením stínu vražd na postavu nevinné dospívající dívky. Ta musí nejen uvnitř rodiny, ale i ve svém nitru odhalit tento stín a v procesu zničení dvojníka absorbovat něco z jeho vlastností. A je to nakonec Charlie, která zaviní Charlesovu smrt. Je však zřejmé, že stín s ní zůstává a že jej Hitchcock vtipně rozšířil na celou rodinu. Zcela logicky, protože třebaže své filmy nestavěl na situacích, ale na postavách, herce/lidi nesnášel a měl je výlučně za prostředek a coby člověk, který přišel o panictví údajně až v pětadvaceti a jehož vztah k lidem nebyl nijak přívětivý – není tomu jinak u žádného génia –, přirozeně vykreslil coby abnormální také a spíše středostavovskou biedermeierovskou rodinku a padouchovi porůznu nadržoval, skoro až biblickým apelem na chápání nestvůrnosti jakožto (především) lidského dramatu a výzvou k milosrdenství. Konfrontací negativního hrdiny s morálně či intelektově méněcennými postavami (zvrácení jednorozměrní pokrytci, primitivní či naivní hlupáci ap.) posiluje Hitchcock vazbu diváka s charakterem strýčka Charlese, jehož démonizace je přesto důsledně akcentována v průběhu celého filmu. Často například kouří cigaretu, jejíž dým ho zahaluje a nápadně dosedá na rodinnou idylku Newtonových, ozvěnu jeho mefistofelovského příchodu do města spatřujeme v kouři z lokomotivy a kouř se pak objevuje i u druhého pokusu o vraždu, když se Charlie málem udusí výfukovými plyny v zamčené garáži, avšak tento kouř je také neostrou šedinou mezi černou a bílou, strýcem a neteří. V noir světě žena vystupuje jako materializace toho, že detektiv rezignoval na svou etickou touhu odhalit pravdu – detektiv není ženou (v podobě femme fatale) sveden z cesty, žena spíše ztělesňuje to, že se z této cesty odchýlil. Žena existuje jen jako důsledek neetického rozdělení v muži samém, a nemá tedy svoji vlastní existenci. Hitchcockova rafinovanost, ba až artificiálnost filmové formy, která často reflektuje vlastní strategie, čímž se zásadně vzdaluje od stylizace i realismu filmu noir, a typický humor, oslabující osudový rozměr příběhů o zločincích, způsobuje, že tady je to naopak: žena je reálná maloměšťačka a zločinec animistický duch z jiného světa, který jako by sem vůbec nepatřil, podobně jako Chirurg z Tahle země není pro starý, a není tedy vinný ani provinilý, protože nositelem pekla není ďábel nebo příšery z jiného světa, ale zase jen člověk.

Annie Hallová je čistě psycho-auteurskou autobiografií: 1, Woody několikrát připomíná, že není morous, že se jen pesimismem zabývá, ale sám pesimistou není. Jinými slovy říká, že depresivní a introvertní lidé mají ve skutečnosti pozitivní naturel a na požádání dokáží vymýšlet vtipy. 2, Woodyho přehnané výrazivo v dialozích a mezilidských vztazích a promluvy do kamery odzbrojují všechny ty, kdož vnímají film jako systém a chtěli by jeho díla demontovat. 3, Záporné postavy nejsou než zrcadlem Woodyho duše, jelikož svoje filmy sám píše. Pokud tedy muž ve frontě unavuje ostatní polemikou o Beckettovi a Fellinim, jde jen o rozštěp Woodyho osobnosti. Podle zásady, že lidé si všímají na druhých nejvíce těch chyb, které trápí je osobně. 4, Woody maskuje své filmy jako něco mimovolného, což je ovšem faleš, neboť mu do díla neustále promlouvá psychoanalýza a sklon jeho povahy nad vším přemýšlet. Upřímnost zachovává snad jen v milém extempore s humry, kde lze mj. vysledovat nepřehrávaný a opravdový smích Diane Keaton, což přisuzuji i tomu, že Woody své filmy netočil nastokrát jako třeba Kubrick.

Abych se přiznal, je pro mě Ano, šéfe! zjevením. V českém polistopadovém mediálním provozu nenacházím lepší televizní pořad. Zdeněk Pohlreich je nejprohnanější intrikán ze všech a celej svět řídí z tajný základny na odvrácený straně Měsíce. Casey Ryback is dead. ____ Nejzajímavější je na pořadu Zdeňka Pohlreicha způsob, s jakým demaskuje dlouhodobou obtíž české filmové publicistiky a komentaristiky, kterou je pobuřujícně odbytá stylistika. Ledabylý způsob cílevědomého výběru a uspořádání jazykových prostředků v psaném projevu i způsob jeho výstavby činí z nejednoho textu odvar z prázdných makovic, jaký kapával z publicistických cumlů v éře domácího žurnalismu za absolutismu bachovského. Převážná většina škrabalů jazykové nuance promýšlet nemíní. Bohatě vystačí s floskulemi (neschopnost věc podrobněji analyzovat - je to zajímavé, úsměvné, kultovní; nebo malou slovní zásobu ve vlastní mateřštině - casting, brífink), jídelními metaforami (tvůrci servírují, žánrová jednohubka, labužnická podívaná, dojem z kočičko-pejskovského dortu), klišé a vžitými frázemi (než se film dovleče ke konci, postavy ožívající v barvitých reáliích, posunout tachometr na vyšší obrátky, laciný kulisy a minimální rozpočet, režisér mě opět srazil na kolena) a maloměšťáckým humorem (tělo postavy působí jako repelent sexuálního apetytu; arogantní macho s citlivostí elektrické sbíječky). Proti nim stojí jazykový purifikátor Zdeněk Pohlreich, kterému tento stav nedal spát: „Hlavně, že tady máme jukebox, ale není tu struhadlo na brambory.“, „Pánové, tímhle tempem byste mohli dělat tak maximálně svačináře v hladomorně.“, „No, to je dost, že ses konečně voholil, si byl zarostlej, jak rezervní Kristus.“ Národní buditel Zdeněk Pohlreich pokračuje tam, kde před dvě sta lety skončil Jungmann s Dobrovským – čistí, brousí, apologetizuje. Dává rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině.