Vajonek

Tenhle film jsem viděla několikrát, některé scény nebo dialogy jsou pro mě nezapomenutelné, přesně vím, co kde kdo řekne nebo udělá. A i po letech se mi to líbí. Zajímavý, ač nepříliš komplikovaný příběh se správnou směsicí napětí a romantiky i krásnými písničkami. A dobře ladící neotřelou ústřední dvojicí. 75 %.

Rozumím tomu, že na někoho Krajina ve stínu bude působit příliš edukativně (tohle slovo, které už tu přede mnou někdo použil, mi svým způsobem přijde velmi výstižné). I já jsem vnímala, že ten film je možná zpracovaný až moc učebnicově a technicky přesně tak, jak velkofilm na podobné pohnuté téma má být (ať už se na to díváme z pohledu hudby, zvuku, střihu, kamery, výběru herců do jednotlivých rolí, tempa i třeba toho černobílého obrazu, který k tomu sedí jak víte co na hrnec). Snímek má hodně pomalý rozjezd a není to něco, co by diváka na první dobrou přikovalo k obrazovce, některé charaktery, některá jednání nebo třeba i rekvizity, jsou až moc takové, jako bychom na daném místě a v danou chvíli očekávali. Ale já mu tyhle místy možná příliš řemeslně, doslovně zpracované položky nakonec ráda odpustím. Možná to bude aktuálním rozpoložením a kdybych se dívala jindy, "nepřeskočilo" by to a vnímala bych jen tu řemeslnost bez nějakého většího přesahu. Nicméně dnes se to nějak sešlo a ten film mě svým vyprávěním dokázal postupně vtáhnout, přenést na mě tu hroznou tíseň, nespravedlnost, marnost, až jsem nakonec seděla u závěrečných titulků (které mimochodem doporučuji dodívat do konce, protože se podařilo naprosto dokonale vybrat doprovodnou hudbu, která krásně graduje a celkový dojem z filmu ještě umocní) totálně rozložená, jako už dlouho po zhlédnutí žádného filmu ne. A myslím, že to budu celé zpracovávat ještě hodně dlouho. Samozřejmě mi bylo jasné, že to nebude veselá podívaná, ale že mi to dá až takovou "ránu", jsem fakt nečekala. Nemá smysl rozepisovat se tady o obsahu, všichni asi víme, jaké střety, nálady se zde řeší a asi nepřekvapí, že ani tenhle film je nevyřeší, nedá nám jasné rozhřešení o tom, kdo je viník, kdo oběť, jak se lidi měli chovat a proč nechovali, kdo je kým a kam patří. Krajina ve stínu ale podle mého názoru dané téma zpracovává velice působivě a i přes některé možné výtky se ten film povedl a je cenným příspěvkem do zatím nepříliš rozsáhlé sbírky filmů zpracovávajících jednu z nejpohnutějších etap naší historie. Toť aspoň mé dojmy. 85 %. A závěrem si přece jen neodpustím malý dovětek - dokážu pochopit, že tenhle film někomu nemusel sednout třeba proto, že se mu netrefil do nálady, byl na něj moc drsný nebo převážila ta přílišná řemeslnost, o které už jsem se rozepsala výše. Co mi ale hlava nebere je, že někdo tvrdí, jak je tenhle film tendenční, jak překrucuje, co se kdysi dělo. Protože to podle mě ten film nedělá ani náhodou a nezasluhuje si taková hodnocení. Ačkoliv těžko kdo zpětně posoudí, co bylo správné a co se mělo udělat jinak a jak, je asi třeba si uvědomit ten fakt, že se děla zvěrstva jak za války, tak taky těsně po ní (a asi to, pánové a dámy, nebyly bohužel jen nějaké excesy - na tohle slovo v těchto souvislostech začínám už být skoro alergická) a že chování některých lidí lze těžko jen tak omluvit tím, že měli právo se mstít, protože jim předtím někdo (jiný) ublížil. Chápu, spoustě lidí tady by se asi líbilo, kdyby se jim předložil film, ve kterém budou ti správní Češi oslavováni za své mstitelské kusy nebo alespoň budou jako jejich "oběti" zobrazováni jen ti zlí němečtí sousedé. To by pak ale teprve bylo to pravé překrucování dějin, protože je xkrát doloženo, že se to tak prostě nestalo (nehledě na to, že by se dalo jistě dlouze polemizovat nad tím, zda i ve vztahu k jednání vůči těm "zlým Němcům", lze ospravedlňovat postupy ve stylu "oko za oko, zub za zub"). Lidi, smiřte se prostě s tím, že i na těch "správných Češích" leží díl viny a až se nad tím pořádně zamyslíte, pak teprve někam pište něco o tendenčnosti a překrucování.

Prakticky od začátku ve mě tvůrci tohohle filmu dokázali vyvolat pocity takového zvláštního neklidu, nejistoty, zmatku, které vlastně byly dost nepříjemné, ale po většinu těch 113 minut mě v tom rozpoložení bavilo tu zvláštní záležitost sledovat. Zřejmě se tady podařilo, a považuji to za velkou věc, aby si divák připadal v podstatě jako hlavní hrdina a tím se do značné míry nechal filmem pohltit. Byla jsem při sledování trochu zvědavá, jaké bude rozuzlení, trochu dopředu naštvaná, protože mi bylo jasné, že to bude směřovat k otevřenému konci. Chvílemi jsem si říkala, jestli má vlastně smysl to sledovat, když nakonec zůstane určitě spousta otazníků, nad kterými si člověk bude dlouho lámat hlavu, aby stejně na nic nepřišel. A nebo se ukáže, že to bylo celé vlastně hrozně jednoduché, jen to tvůrci umně zaobalili do pár přesmyček, hádanek, hezky natočili. Proč sleduju příběh, ve kterém o dalších událostech rozhoduje čistě to, co si hlavní hrdina kdy kde napíše na papírek nebo na zadní stranu fotky na základě toho, co mu řekne někdo jiný, o kom hrdina ani divák nemůže mít jistotu, kdo to vlastně je a jestli ta osoba lže nebo mluví pravdu? To si pak člověk říká sakra, to je hra, ve které nemůžete vyhrát, protože je to všechno čistě o náhodě, asi to nemá žádnou logiku a vy nemůžete dobře předvídat ani hádat, protože další sled událostí může být naprosto jakýkoli. Jenže stejně vás to nutí se dívat dál, hádat a předvídat, i když to vlastně dělat nechcete, tvůrci vám ten příběh naservírují tak, že postupně získáváte ohledně některých aspektů skoro jistotu, jak se daná věc odehrála a zase znovu si říkáte, že je to přece celé vlastně asi hrozně jednoduché. No a pak přijde závěr a vy zůstanete v úžasu, protože se vám sice některé vaše předpoklady skoro potvrdí, uvědomíte si, že si ale nemůžete být ničím jisti, vlastně nevíte, co jste to celou dobu tedy sledovali a jak se co odehrálo. A asi ani jestli se vám ten film líbil nebo ne. Co víte je, že byl naprosto jiný než cokoli, co jste viděli doposud. Že je výborně natočený a zahraný. Že je propracovaný do sebemenších detailů. Že si zaslouží ocenění za střih, který je jak z nějaké brožury čiré dokonalosti. No asi už se nebudu rozepisovat dále, protože stejně asi své pocity z tohohle díla nedokážu zcela vystihnout (stejně jako asi - minimálně teď čerstvě po zhlédnutí - vůbec nedokážu učinit procentuální zhodnocení). Velmi velmi velmi originální, těžko popsatelná a zařaditelná záležitost.

Ačkoli akční filmy se špióny či snímky podle komiksů nejsou zrovna můj šálek čaje, Kingsmani jsou jejich odnoží, na kterou se podívám opravdu ráda. Je to přesně ta správná směsice napětí a akce, suchého, cynického humoru, hry na serióznost klouzající na hraně (nebo možná spíš za hranou) absurdna, u které se skvěle bavím. Výborně vystavěný je celý příběh, skvělé jsou herecké výkony (zejména Harry se svou britskou elegancí, zásadami, specifickým smyslem pro humor, je postava naprosto dokonale sedící Colinu Firthovi). Asi jediné, s čím jsem měla místy trochu problém, byla hudba. Přišlo mi, že jí bylo ve filmu až moc, byla všude, byla hodně výrazná, až to někde už trochu rušilo. Na druhou stranu ale zase v některých pasážích naprosto výborně celou scénu dotvořila (např. masakr v kostele nebo scéna s vybuchujícími hlavami v závěru - nezapomenutelných scén je v tomhle snímku vícero, ale ještě teď mimochodem žasnu, když si specificky tady na tu "ohňostrojovou" vzpomenu - jak někoho napadne vymyslet něco takhle šíleného a provést to tak, že to diváka šíleně baví a díky všem těm barvám, kompozicím, hudbě, si z toho ještě odnese umělecký zážitek jak odněkud z živého měsíce zkoušeného megakoncertu???). Celkově tenhle film hodnotím jako výbornou, hodně odlehčenou, ale rozhodně ne hloupou zábavu, kterou si ráda zase někdy zopakuji a vřele doporučím každému (komu nevadí humor trochu za hranou). 90 %.

Výborný výkon Garyho Oldmana, který se Winstonem Churchillem v tomhle filmu prostě stal, o tom žádná. Bylo tam několik projevů nebo dalších scén (např. ta v metru), které mě docela dostaly. Celkově mě tenhle snímek ale příliš nechytl, připadalo mi to příliš dlouhé, rozvláčné, bohužel místy až nudné. Proto jen za tři a 60 %.

Věčné potrhlé skotačení a pištění spousty vdavekchtivých bab v čele s jejich příšernou matkou není úplně něco, u čeho bych chtěla trávit dvě hodiny svého života. Naštěstí je ústřední postavou žena, která je hodně jiná než její sestry a matka a svým příběhem vnáší do toho "slepičení" něco, na co už se člověk podívá docela rád. A tak tu máme romantické vyprávění, které je v mnohém vlastně ve filmu či knihách dost obvyklým (potkají se, nesnášejí se - nebo si alespoň chvíli jeden a pak zase ten druhý myslí, že ho protějšek nesnáší, pak tam máme nějaké zvraty, ukáže se, že vše je trochu jinak než se zdálo a že nesnášenlivost možná nakonec bude láskou, aby to celé mohlo směřovat ke šťastnému konci). Ale když on je to vážně moc hezký, krásně natočený a zahraný příběh! Přesně takový ten, kvůli kterému holky sní o svých princích na bílém koni a obdivují zajímavé ženy, které ty prince v oblíbené knížce nebo filmu získaly. Předností filmu je krom velmi dobrých hereckých výkonů obecně, kamery, hudby či exteriérů podle mého zejména výběr ústřední dvojice, která je spolu ve všech polohách opravdu kouzelná. Ať už je to "oťukávací" tanec na plese, vášnivá scéna v dešti nebo dojemné setkání při východu slunce, divák jim oběma věří, že jsou ve svých citech a v tom, co dělají, upřímní, že to nehrají. Člověk prostě nemá pocit, že by sledoval nějakou prvoplánovou růžovou knihovnu (což by se vzhledem k ději nebo době, v níž se příběh odehrává, mohlo v případě ne tak uvěřitelné dvojice docela snadno stát). A pak si také myslím, že tvůrci nemohli zvolit lepší závěr, než rozhovor Lizzie s otcem v jeho pracovně - Donald Sutherland v tomhle filmu hraje takovou možná trochu nenápadnou, ale velmi důležitou postavu, která je trochu utlačovaná svou ženou, nade vše miluje své dcery a v závěrečné scéně se naplno, dokonale a krásně dojemně ukazuje jeho slabost pro jednu z nich, souhra a porozumění mezi těmito dvěma, díky kterým může Lizzie nejen otci, ale sama sobě a nakonec i divákovi naplno odhalit své city k milovanému muži. Taková příjemná tečka (i s tím odlehčeným zvoláním otce v úplném závěru) za hezkým filmem. 80 %.

Dobrodružné snímky (jímž se tento primárně jevil být) nejsou úplně můj šálek kávy, takže se mi do Pího a jeho života dlouho dvakrát moc nechtělo. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím a musím říct, že rozhodně nelituji. Poměrně rychle si mě film dokázal získat svou vizuální podmanivostí (i když v kině by to jistě bylo ještě o mnoho lepší) i příjemnou doprovodnou hudbou. Bavilo mě sledovat boje a rozjímání hlavního hrdiny (na moři i předtím a potom mimo něj) s přírodními zákony i sama se sebou, a to po celou ne zrovna krátkou stopáž. Pro hlavního hrdinu se dle mého názoru také podařilo nalézt dobré, přirozené představitele, kterým člověk dokázal věřit to, co dělali či říkali (nejvíce pak přece jen zapůsobil výkon Suraje Sharmy, který si zahrál Pího ve stěžejní a nejdelší pasáži snímku odehrávající se na moři). Úplně nesdílím názor některých, že film vlastně nemá krom vizuálna moc co nabídnout. Myslím si, že je to moc hezký, až trochu pohádkový příběh, do kterého se toho podařilo dostat spoustu - úvahy o smyslu života, významu náboženství, o odvaze, přátelství, rodině, naději, překonávání sebe sama. A mnoho dalšího. A to celé platí, ať už byla pravdivá první nebo druhá historka, případně existovalo ještě něco mezi tím (i když přiznávám, že chci věřit tomu, že se vážně ten zvláštní vztah chlapce a tygra na tom moři zrodil). 80 %.

- Vy možná máte moc, ale já mám pravdu. - Ale já mám moc... Působivý líně plynoucí emocemi nabitý a tak trochu jiný snímek o vině a odpuštění, naději i marnosti. Téma zpracované tak, že ač je vlastně v jádru docela obyčejné, působí tady (díky postavě charismatického "kněze z jiného světa", který nabourá a možná k lepšímu posune zavedené pořádky v jedné zapadlé vesnici) přitažlivě. Film provokuje, nutí diváka zamýšlet se nad obyčejnými otázkami lidské existence. Výborné je obsazení, kamera, celková atmosféra. Krásná a krásně provedená píseň na vesnické slavnosti, to jsem měla skoro husí kůži. Působivá závěrečná sekvence (i když konec mohl podle mě být přece jen trochu uzavřenější, jasnější). A nesmím zapomenout na dle mého největší přednost celého snímku a důvod, proč by stálo za to se dívat, i kdyby nebylo pozitiv, která jsem vyjmenovala - obsazení Bartosze Bielenii do hlavní role. Od první chvíle, kdy se objevil v záběru, na mě působil jako zjevení a bylo mi jasné, že má výjimečné charisma. Opravdu dlouho jsem neviděla herce, který by si dokázal takhle krást scény pro sebe, byl tak přesvědčivý, přirozený. Hodně mi připomínal Christophera Walkena za mlada. Doufám, že o tomhle herci bude ještě hodně slyšet. Takže hodně i díky němu opravdu zajímavý film, který určitě stojí za to vidět. Asi jediné, co mi tam výrazněji chybělo, bylo, jak jsem už zmínila, nějaké zřetelnější ukončení. 80 %.

Krásné středověké město, podmanivá zimní atmosféra, stylová hudba, sympatičtí zásadoví vrazi knězů a dětí, spousta trpaslíků, spousta sprostých slov, diskutování o vlastní smrti, kterou s pokorou přijímáte, protože si ji zasloužíte a málem svému vrahovi za to, že vás zabije, poděkujete. Nebo se rovnou zabijete sám, protože přece "morální zásady je třeba dodržovat". To vše a ještě mnohem více je V Bruggách (napoprvé je to působivější, při opakovaném zhlédnutí už to přece jen nebyla pro mě taková bomba jako poprvé, nicméně stále velmi dobré). Tak si tenhle velmi originální film dejte, myslím, že nebudete litovat a po zhlédnutí už vám bude chybět jen okusit to "peklo" Brugg na vlastní kůži (já už skoro sháním letenku :D).

Myslím, že u tohohle filmu je obzvláště důležité, aby se člověku trefil do nálady. A mně se do ní asi docela trefil. Celý je takový atmosférický, zvláštně magický, což asi hodně dělá prostředí, v němž se odehrává a hudba, která byla velmi dobře zvolená. Výborné herecké výkony tu vyzdvihli už jiní, mohu se jen připojit (i když vzhledem k tomu, že jsem si nedávno dávala opakovačku/doplňovačku House of Cards, měla jsem zkraje docela problém přeladit se na hodně jinou polohu Kevina Spaceyho). Každopádně zajímavé - zase jeden z těch filmů, kde se toho vlastně až tolik neděje, pomalu si to plyne, kdyby mi o tom někdo vykládal, tak mě to asi moc nezaujme. Ale jako celek to na člověka ve vhodném naladění prostě docela dobře funguje. Nevadily mi tam ani ty fantazie, které jsem ne vždy zcela pobírala a které by mi jinde a jindy asi dojem kazily. Mně se to prostě vcelku líbilo, i když vlastně tak úplně nedokážu říct proč, je to čistě pocitová záležitost. 75 %.