Vajonek

Zabiják, jehož tvář uvidíme za celý film pouze na pár sekund a který se objevuje a zase ztrácí v různých temných koutech, aby v pravý moment zaútočil na nic netušící oběti. Otevírající a zavírající se dveře a okna. Záclony vlnící se v závanech větru. Zvonící telefony. Všude tma s pár svítícími lampami nebo vydlabanými dýněmi. Záběry kamery jakoby okem postav. Doprovodná hudba... To vše (a ještě mnohem více) vytváří od začátku správnou napjatou atmosféru a přináší divákovi přesně ty zážitky, které od hororu chce. Řekla bych, že nejsem zrovna lekavý typ, ale u Halloweenu jsem zažila vícero momentů, kdy ve mě opravdu hrklo nebo kdy jsem přivírala oči v obavách, odkud Michael zase vykoukne. Je to působivé i po letech, kdy jsme různými horory či pseudohorory zahlceni - právě proto se asi člověk o to raději podívá na klasiku, která si na nic nehraje, kde jednotlivé prvky nepůsobí jako laciné parodie, jelikož s nimi tvůrci ještě uměli zjevně dobře pracovat. Dokážu si představit, že v době vzniku z tohoto filmu museli být lidi totálně na větvi. Velmi dobré čtyři hvězdy (nemám filmu vlastně co vytknout, jen bych asi chtěla být po zhlédnutí prostě o něco více nadšena, než jsem - čistě subjektivně - třeba mě to při příštím zhlédnutí zastihne v rozpoložení, kdy se o tu pověstnou kapku více nadšení dostaví a tu jednu hvězdu tomu ještě přidám, protože je to opravdu výborný horor). 80 %.

Určitě zajímavý námět, o tom žádná. Připadalo mi ale, že stopáž byla dost přestřelená, na to, že většinu času jsme se dívali buď na mlčícího hlavního hrdinu nebo na hlavního hrdinu, jak rozmlouvá s počítačem. Možná jsem cynik a nedokázala jsem v tom zcela objevit tu přidanou hodnotu rozhovorů ústředního "páru", možná to bude taky tím, že jsem pořád ještě nepřišla bez nějakého hlubšího důvodu úplně na chuť Joaquinu Phoenixovi (Thea ale hraje rozhodně výborně, to uznávám). A nebo mi dojem kazilo, že jsem se dívala na dabovanou verzi a neznám to v originále (musím říct, že intimní scény mi v dabingu připadaly místy vysloveně směšné, nevím, jak to působilo v originále, třeba to bylo o dost lepší)? Také mi úplně nesedlo to zvláštní barevné retro v oblékání ve spojení s přetechnizovaným okolním světem. No, jsem ráda, že jsem film konečně viděla, určitě má něco do sebe, nutí člověka pokládat si spoustu otázek (o vztazích a všem okolo) a to mám ráda. Čekala jsem od toho ale rozhodně víc. 60 %.

Obecně asi dobře zpracované důležité téma, nedá se tomu moc vytknout. Na mě to ale bylo přece jen moc dlouhé a v aktivistické části moc ukecané. Ač chápu, že činnost aktivistů byla potřebná, jejich činy pochopitelné (i když by se asi dalo polemizovat, zda na některé věci přece jen nešlo upozornit jiným způsobem) a že bylo třeba dát jim ve filmu prostor (protože zejména o tom měl ten film zjevně být), více mě zaujala osobní rovina zaměřující se na ústřední pár. Líbily se mi jejich rozhovory, intimní scény mě nijak nepohoršovaly, ba naopak mi přišly mnohdy velice působivé, vzrušující (a to jsem hetero). Ve filmu bylo také několik velmi dojemných scén (zase ale spíše v té osobní rovině). 75 %.

Série 1 - Trochu bych to zkrátila, rozuzlení hlavní zápletky mi přišlo přece jen trošku těžko uvěřitelné (ale fakt jen trošku), podobně jako to, jak se uzavřely některé další dějové linky (Marcela a výběr jejích partnerů, to, jestli Tereza s Martinem spolu zůstanou či ne). Ale zejména za skutečně vynikající herecké výkony všech zúčastněných, včetně dětských herců (a že děcka bývají v našich filmech a seriálech docela často problematická) a také velice příjemnou doprovodnou hudbu trochu přihazuji a pět hvězdiček a 85 % tomu nakonec dám. Zase jednou povedená domácí série. Série 2 - Aspekty, které mi vadily už u jedničky, se ve dvojce několikráte znásobily (např. některé postranní zápletky a často vážně nepochopitelné chování postav mě už vyloženě iritovaly). Zejména to bylo opravdu šíleným způsobem natahované, dlouho jsem takový extrém nezažila. To, co bylo nakonec řečeno ve 13 pocitově někdy až úmorně dlouhých dílech, se dalo sdělit tak za dvě hodiny a nebylo by co řešit. Dalo by se to celkově shrnout jako zbytečně nastavovaná kaše původně velmi zdařilého projektu. Díky stále výborným hereckým výkonům a silnému ústřednímu tématu se druhá řada Kukaček dala nějak absolvovat a místy se u toho člověk dokázal např. i dojmout (i když to na ty city často podle mě působilo už dost prvoplánově). Trojku už by bylo ale asi fajn nenatáčet nebo si to celé tvůrci mohou také pokazit úplně. Trochu se ale, vzhledem k tomu, jak druhá série osudy Holcových a Kadlecových (ne)uzavřela, obávám, že někoho tu/ty další sérii/e natočit ještě napadne. Já už si ale asi hodně rozmyslím, jestli se podívám... 55 %.

Bezesporu jeden z nejoriginálnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Působivé a vlastně dosti děsivé, když si člověk začne představovat, že je hlavním "hrdinou" a že čistě technicky (když odhlédneme od toho, že by to neprošlo přes lidská práva atp.) by tohle šlo dnes asi snad i skutečně zrealizovat. Ani jednou se mi při sledování filmu nestalo, že bych si řekla, že tady něco nedává smysl, že je to nelogické, což považuji hlavně takhle zpětně za malý zázrak. Jim Carrey je dokonale naivně přirozený ve vší té vyumělkované realitě, ostatní herci (hlavně Ed Harris) také výborní, skvěle se k celé věci hodí hudba, je to celé výborně promyšlené... Připadalo mi, že vlastně hned od začátku, aniž by šlo vlastně popsat proč, bylo člověku tak nějak jasné, že sleduje hodně dobrý film, vše do sebe nějak hezky zapadlo, sice člověk pak při sledování nezažil moc nějakých šokových momentů nebo překvapivých zvratů, které jindy u filmu potřebuje, aby se mu líbil, ale nevadilo to, ten dojem z dobrého filmu pořád přetrvával, až do úplného závěru. Ten mi mimochodem přišel také naprosto geniální, neboť nejen že jsme se dočkali happy endu, který divák občas prostě potřebuje (a zvlášť u tohohle filmu), ale udrželo si to také podle mě skvěle koncept toho uměle vytvořeného světa, když nám nebylo umožněno vidět Trumanovy první kroky mimo něj. Umělé skončilo, skutečné začíná, ale to už je jiný příběh... 90 %.

Milý film, kde nepravděpodobný pár hraje dvojice herců, které by mě také asi nikdy nenapadlo spojit dohromady. Překvapivě mi k sobě ale ve výsledku seděli. Líbila se mi také například doprovodná hudba. A už dlouho jsem nebyla tak nadšená ze závěru nějakého filmu (emocemi nabitý, velmi uvěřitelně zahraný, happy a vlastně no happy end v jednom). Na hraně mezi čtyřmi a pěti. 80 %.

Příjemná konverzační komedie, která není jen komická. Chytré dialogy, civilní herecké výkony, docela uvěřitelný příběh. Ač bych to dopředu netipovala, Billy Crystal a Meg Ryan k sobě také dobře jdou. U některých jejich společných scének jsem se opravdu dobře bavila, Harryho silvestrovské vyznání bylo zase správně romantické a dojímací. 80 %.

Když běžel tenhle seriál poprvé v TV a bylo mi jen o pár let míň, než hlavním hrdinům, docela jsem se s nimi dokázala ztotožnit a jejich příběhy mě bavily. Při opakovaném zhlédnutí nyní už to takový zážitek nebyl, řada postav mě svými charakterovými rysy nebo jednotlivými jednáními neskutečným způsobem štvala, byla mi velmi nesympatická a nějak jsem postupně přestávala vidět důvod, proč je sledovat. Stále si myslím, že se tu docela podařilo zachytit některé radosti a strasti dospívání, ale zub času je na Dobré čtvrti tak nějak patrný více, než na mnohých jiných počinech (ať už co se týče věcí, které mladí lidé řeší, toho jak je řeší, jak tráví svůj volný čas, jak spolu komunikují, co jim připadá vtipné, ale třeba také toho, jak se oblékají - je jasné, že zrovna móda se vyvíjí hodně, ale tím, jak se v tomhle seriálu poměrně často upozorňuje, jak to někomu v nějakých hadrech, ve kterých by člověk dnes nevylezl ani na zahradu, sluší, je ten posun v tom, co se považuje za šik, více do očí bijící). Pořád se na to dá podívat, ale už to prostě zdaleka nepůsobí jako takový příjemný osvěžující závan v mase seriálů o mladých a pro mladé, kterým možná býval kdysi. Ovlivněna nostalgií trochu přidávám na 60 %.

Čirá radost ze života a všeho, co přináší, střídaná postupným zoufalým zjišťováním, že to celé nebude možná trvat moc dlouho... Tahle minisérie je nabitá emocemi všeho druhu, dokáže být zběsilou jízdou i pomalou plavbou, přičemž někdy je to střídání mezi různými "polohami" tak rychlé a nečekané, že vás to úplně dostane a nevíte, co si s tím počít. Silných momentů, dost často umocněných skvělými dobovými hity, je v It´s a Sin opravdu hodně a myslím, že právě to, jak se na ně mnohdy najede z úplně jinak (atmosférou, náladou, tempem) laděných scén a scének, způsobuje, že to celé ještě více prožíváte a něco to ve vás zanechá. U téhle minisérie si můžete chvílemi říkat, že některé věci jsou možná trochu moc vyhrocené, gayové až moc "gayovatí", někdo si u toho možná trochu zamoralizuje. Ale začnete mít tu partu kamarádů rádi, i když třeba nesouhlasíte se vším, co dělají, zajímají vás, prožíváte s nimi jejich příběhy, vtáhne vás to. Je to hodně jiné, než cokoli, co jsem doposud viděla, každopádně mě to dost rozsekalo a s radostí dávám pět hvězdiček (podobně jako nedávno další výborné a zase úplně jiné britské minisérii The Victim, která mě dostala taky, i když, světe div se, zase úplně jinak než tohle). 90 %.

Ukázka toho, že abyste si mohli užít mimořádné herecké výkony, nejsou k tomu potřeba hvězdná hollywoodská jména. A výborné herecké výkony jsou něčím, co tuhle minisérii dosti charakterizuje, rozhodně to ale není to jediné, co si zaslouží vyzdvihnout. Nejen díky skvělým hercům, ale určitě i díky chytrému scénáři, režijnímu vedení, skvělé práci s časovými rovinami a střihu či vhodné doprovodné hudbě se tomuhle dílu daří držet diváka v napětí, přimět ho, aby cítil s jednotlivými postavami, aby mu byly sympatické, protivné, aby jich litoval nebo cítil směsici všeho uvedeného, aby přemýšlel nad tím, co je a není správné, kdo je oběť, kdo je zločinec. Všechno je to přitom velmi uvěřitelné, nenásilné (ač o násilí vyprávějící). Několikrát už si myslíte, že víte, kdo je oním Eddiem J. Turnerem, abyste vzápětí zjistili, že to zase nebude tak jednoduché a napínali se dál. Celé to výborně graduje od možná trochu pomalejšího ale zajímavý další vývoj slibujícího začátku až do drásavého finále, při kterém vám možná i ukápne slza. A asi nebudete ani v tom finále vědět, kdo je zde vlastně obětí a kdo viníkem, protože to prostě není tak černobílé. Ale budete mít pocit, že jste si to s těmi lidmi prožili a že vás to obohatilo. Moje vůbec nejoblíbenější scéna (k onomu procítění i přemýšlení nad tím, co jak má správně být) - rozhovor Anny a Lennyho v jejich domě na téma odpuštění. 85 %.