Vajonek

Co se ve Zlatém podrazu podařilo, je navození retro atmosféry, která dýchá snad z každého záběru, ať už jde o kostýmy, hudbu, kameru... Příběh okolo basketbalových reprezentantů, o němž jsem dosud neměla tucha, bude určitě také zajímavý. Jenže filmu se nějak nedaří předat ho tak, aby to diváka bavilo, skutečně se něco dozvěděl a hlavně u toho prožíval nějaké emoce. Jednotlivé události, pocity, myšlenky jsou spíše naznačené takovým klipovitým způsobem za pomoci dramatických obrazů (Majer rozbíhající se do zdi, Březina chytající míč, který padá odkudsi shůry...), které asi mají vzbudit patřičné emoce, mně to ale většinou přišlo takové ploché, někdy až zbytečně vyumělkované (a platilo to někdy i v případě dialogů). Herci se snažili (a vypadali dobře, nejen když hráli košíkovou, takže i bylo na co-koho se dívat:D). Trochu jsem čekala, že láska hlavního hrdiny bude mít v příběhu více prostoru, spolu s ní přijdou nějaké výraznější zvraty, které zamíchají dějem. To se tak úplně nestalo, objevila se, zmizela, zase objevila - docela škoda, možná to mělo potenciál snímku dodat více "šťávy". Celkově bych Zlatý podraz zhodnotila jako takový pěkně natočený film o zajímavém skutečném příběhu se slušnými herci, který vás ale asi nějak více nestrhne, nezasáhne. Lepší tři hvězdy a 60 %. P. S. Moc děkuji tomu mysliteli, který strčil snímek na VOYO bez titulků v pasážích, kde se hovořilo francouzsky (prakticky veškeré scény Březiny a Volny). Ještě, že existuje i iVysílání, kde byli šikovnější.

Tak to byla pořádná jízda! Strašně mě bavila od začátku až do konce (a to přitom nemusím muzikály na filmovém plátně). Bavilo mě prolínání časových rovin i to, že jste místy nevěděli, jestli jste zrovna na zkoušce, představení nebo ve vzpomínkách či představách hlavního hrdiny. Bavily mě různé nápadité rekvizity a scenérie pomáhající vytvořit přechody mezi jednotlivými rovinami, navodit atmosféru, která se v průběhu příjemně plynule měnila od uvolněné zábavy přes trpké tvůrčí nebo vztahové chvilky po dojemné momenty a zase zpátky. Celou tu pestrobarevnou zábavu máte přitom podbarvenou takovou zvláštní hořkosladkostí, neb se hned v úvodu dozvídáte (ač ne úplně explicitně) o osudu hlavního hrdiny. Líbila se mi snad všechna hudební čísla, neměla jsem problém zaposlouchat se do jednotlivých melodií, ale mnohem více mě fascinovalo, na jaká (ne)myslitelná témata všedního dne a jak nápaditě se dá vytvořit a zhudebnit text (bo - bo - bo - bo bo bo bo bo...). Fascinoval mě hlavní hrdina jako člověk, jako (vskutku renesanční) umělec. A to jsem o něm dosud neslyšela ani ň (velká škoda, že materiálu o něm či od něj není k dispozici více a o to lépe, že vznikl tento na první pohled možná nenápadný film). Andrew Garfield ho dal po všech stránkách skvěle (po pár počinech, které jsem s ním v poslední době viděla, mám asi nového oblíbence :D) a já si Jonathana Larsona ráda dám asi vlastně kdykoli v budoucnu v téhle tikající bombě znovu taky. Doporučuju, abyste se ke mně přidali, stojí to za to! 90 %.

Příjemná atmosféra, soundtrack, dobré herecké výkony, vícero momentů, u kterých se dojmete nebo pousmějete v reakci na fajn laskavý humor. Jako celek to na mě ale až tak nefungovalo. Na můj vkus to bylo příliš dlouhé, až jsem se začínala čím dál víc nudit, občas taky takové moc předvídatelné, působící přesně nalajnovaným dojmem, a to přesto, že jsme dopředu nemohli přesně tušit, co bude v dalších dopisech. Asi je to trochu moje chyba, možná jsem si film neměla vůbec pouštět, neb příběhy, kde jeden ze zamilované dvojice hovoří s druhým "ze záhrobí", tak nějak dlouhodobě moc nemusím. Mám radši, když v romantických dramatech či komediích prostě sleduji a prožívám více "reálných" interakcí dvou "živých" lidí. Nějakým tím bodem k dobru budiž snímku to, že borec z toho záhrobí se svou láskou alespoň mluvil docela originálním způsobem (a teď to nemyslím ironicky). A pak taky oceňuji, že Holly se na konci nedává dohromady s mužem, ohledně kterého byste to (dle předchozího průběhu a v rámci klišé romantických snímků) čekali asi nejvíce. 60 %.

Nevěřila bych, že to bude zrovna válečný akční film, kterému dám po delší době svých pět hvězdiček. Většinou mě počiny z tohoto žánru nedokážou chytnout, válečná vřava mě po chvíli začíná nudit, připadá mi to natahované, patetické. Hacksaw Ridge má také poměrně dlouhou stopáž, také v něm nalezneme scény zavánějící patosem a klišé. Ale mě ten film prostě, ač přesně nevím, jak se to událo, chytil a už nepustil prakticky od prvních záběrů. Bavila mě první "mírová" část, kde jsme začali poznávat pozdějšího netypického válečného hrdinu, jeho "jinakost", viděli jeho rodinu, první krásné zamilované chvíle. Vše bylo spíše jen načrtnuto, ale přesně akorát stačilo, abychom zjistili, s kým máme zhruba tu čest a připravili se na další drsnější část. V té jsem si místy připadala, jako kdybych tam byla s těmi mladými kluky; jako pozorovatel, který se začíná probouzet z nečinnosti, kterému někdo (režisér) umně servíruje všechny ty dílčí střípky, z nichž se skládá celý příběh, říká, kam ho to s Desmondem za chvíli dovede, co spolu s ním bude o chvíli později cítit a přesně to člověk cítí, prožívá. Byla jsem napnutá, odvracela zrak od roztrhaných těl (která by se mnou jindy v jiném filmu buď nic nedělala nebo by mi připadala ukázaná až moc na sílu), přemítala nad smyslem a nesmyslem toho všeho, litovala, dojímala a rozčilovala se, fandila Desmondovi. Však taky kdo by tomu na první pohled možná trochu moc naivnímu, dobrosrdečnému klukovi (navíc zahranému skvělým Andrewem Garfieldem, který je přesně tím hezounem, jež beru velice ráda na milost, ač typické hezouny obvykle moc nemusím a který se přesně hodí na takovéto role:D) ve výsledku nezačal fandit?... Tenhle film byl pro mě jednoduše od začátku do konce velkým zážitkem. Kazily mi to snad jen ty občasné příliš klišoidní, patetické chvilky ("spletl jsem se ve vás nejvíc v životě, doufám, že mi to někdy odpustíte" atd.), které tomu ale nakonec velice ráda odpustím. Když to vezmu více "zesložita" a uvažuji, čím to, že mě zrovna tento snímek tak zaujal, říkám si, že jeho velkou devízou je jistě technická stránka, (nejen) válečná vřava je opravdu působivě natočená. Vidíme tu taky např. obecně dobré herecké výkony. Takových filmů z válečného prostředí by se ale asi našlo více a samo o sobě by to tak nestačilo. A tak jsem došla k tomu, že to celé prostě asi dělá hlavně ten neuvěřitelný příběh. Osobně, i když mě film bavil od samého začátku, jsem si při prvních "bojích" Desmonda na frontě, které se ještě neodehrávaly přímo na bitevním poli, a šlo v nich o to, zda se podvolí nebo si zachová svou čest, bude věrný svému přesvědčení, říkala, jestli už to není trochu moc velká "fantasmagorie" a ten mladý borec trošku "blázen". Postupně jsem si ale asi nějak začala uvědomovat, že jeho na první pohled a vzhledem k okolnostem možná trochu nepochopitelné postoje vlastně vytváří určité zrcadlo celé té nesmyslné válce, nutí vás se ptát, zda tenhle zásadový chlapec nepředstavuje v celé té vřavě možná to nejrozumnější a nejodvážnější. A nebo taky ne a je to od něj prostě "jen" samozřejmost. Nebo je to něco, co jako malý střípek do celého toho válečného nesmyslu plynule zapadá. Ať tak či tak, když si ještě uvědomíte, že Desmond Doss skutečně žil a ten jeho zázračný příběh jak z jiného světa se stal, v nějaký moment vás to lapne úplně a tvůrci už si s vámi pak mohou dělat co chtějí. Žerete jim to a díky nim si dáte velký filmový zážitek se vším všudy. Alespoň já jsem to tak měla rozhodně. 90 %.

Po mnoha letech od prvního zhlédnutí už na tomto dílu Soukromých pastí dokážu vidět některé chyby či nedokonalosti, kterých jsem si jako ještě takové odrostlejší ale stále děcko nevšímala, nepobírala je (dialogy jsou místy poněkud strojené, děj předvídatelný, nalajnovaný, některé postavy - matka!!! - se, i když přihlédnu ke značně nestandardním okolnostem, chovají na můj vkus příliš divně, "tupě", chvílemi z toho až moc dýchá "televiznost"...). Pořád mě ten příběh, resp. otec v podání Miroslava Etzlera, ale dokáže opravdu velmi intenzivně odpuzovat, znechucovat, pořád v některých momentech trnu a skoro nedýchám napětím, přeju si, aby se přece jen Veronika nedočkala toho, k čemu se schyluje. A možná to celé prožívám v některých aspektech o to silněji, že si z minula moc dobře (až jsem překvapená, jak se to ve mně uložilo) pamatuju, co se všechno bude odehrávat... V době uvedení se hodně řešil Miroslav Etzler a to, jak ukázkově dokázal toho hnusáka ztvárnit, což chápu. Teď při opakovaném zhlédnutí se ale dokážu více zaměřit na/ocenit výkon začínající Bereniky Kohoutové, pro kterou to muselo být extrémně náročné a která dospívající zneužívanou dívku zahrála z mého pohledu velmi uvěřitelně. A Vanda Hybnerová jako zaslepená ztahaná "blbka" matka byla také přesná (v některých momentech mě rozčilovala snad více než její drahý manžel)... Shrnuto - i když technicky není Tatínkova holčička určitě dokonalá, i po letech ve mně budí tolik silných (ač převážně záporných) emocí, že jí nemůžu dát méně než čtyři hvězdy. A myslím, že je to, hodně právě vzhledem ke své surovosti, uvěřitelnosti v prožívání postav a "intenzivnosti" v emocionální rovině, také důležitý příspěvek do tématu sexuálního násilí v rodinách, zvlášť v době vzniku dílka, kdy ještě zdaleka nebyla taková osvěta jako dnes. A pokud by dokázala Tatínkova holčička alespoň někoho třeba probudit z letargie, dodat mu odvahu svěřit se atp. (čehož je dle mého schopná i dneska), nebude to vůbec marné.

Tenhle starší film, který jsem objevila až nyní, mi, musím přiznat, docela sedl. Prakticky hned od začátku jsem se nechala vtáhnout do (možná trochu/hodně nepravděpodobného a klišoidního) příběhu Margaret a Andrewa a zajímalo mě, jak se bude vyvíjet dál (i když to do velké míry bylo asi, minimálně v hlavních obrysech, jasné). Podle mě se tu podařilo vytvořit takový dobrý mix romantiky, vtipu, nakonec i toho dramatu, fungovala chemie mezi ústředními herci. Úplně chápu, pokud někdo neuvěřil přerodu Margaret nebo tomu, že by se zrovna tihle dva do sebe mohli zamilovat, u mě se to ale sešlo, vlastně ani přesně nevím proč (aktuální rozpoložení, příjemné herecké výkony, náhoda..?), tak, že jsem buď trochu uvěřila nebo mi "neuvěření" minimálně nebránilo v tom, abych si film vcelku užila a s klidem ho označila za příjemnou romantickou komedii, která možná nebude ve svém žánru úplný TOP, zároveň se ale neztratí, neudělá mu ostudu. 75 %.

Některé věci mohly být možná vyjádřeny méně doslovně, jiné zase více. Také pro mě někdy bylo trochu obtížné naladit se na některé postavy, jejich motivy a chování; některá "propojení" jednotlivých aktérů (resp. možná spíše jejich "množství" na tom omezeném prostoru) byla už trochu hůře uvěřitelná. Obecně mě ale Noc svatojánská poměrně zaujala, šla z ní příjemná atmosféra, líbilo se mi, jak se jednotlivá tajemství odhalovala postupně, někdy si člověk nemohl být úplně jistý posloupností dílčích událostí, což tomu dodávalo na zajímavosti, podporovalo zvědavost. Prostředí, norština jako určité "exotičtější" prvky také určitě nebyly k zahození. Shrnula bych to jako takovou nenápadnou jednohubku, kterou (možná trochu překvapivě a nečekaně) určitě nic nezkazíte, dáte-li si ji o některém víkendovém odpoledni. 70 %.

Chtěla jsem si pustit něco na zrelaxování a pobavení, a protože mám ráda Channinga Tatuma a Sandru Bullock sáhla jsem po tomto filmu. Výsledek? Nebavila jsem se (až na pár mikrosekund) vůbec, protože to bylo tak přiblblé a nezajímavé, že to prostě nešlo. Ač to měla zřejmě být dobrodružná akční podívaná, usínala jsem u toho - zde ale musím připustit, že nejsem asi úplně cílová skupina těchto žánrů, takže bych se možná nudila a usínala i u něčeho "sofistikovanějšího" z tohoto soudku. Dvě hvězdy za ústřední pár - Sandra je i v této záležitosti sympatická (a klobouk dolů před tím, jak ve svém věku vypadá) a Channing jako vždycky sexy; oba slušně hrají (bohužel ale moc nemají co, resp. scénář z jejich - a hlavně pak jeho - postav dělá takové trošku tydýty pronášející nepřirozené dialogy, a to pak ani dobré hraní nezachrání). 40 %.

Tak tohle byla taková velmi nesouvislá změť záběrů a vyjádření, nahodile a nekompaktně působící, po povrchu jdoucí (což se asi vzhledem k stopáži dalo trochu čekat, ale stejně...). Určitě nečekejte, že byste tu dostali odpovědi na otázky, jimiž jsou jednotlivé dílečky uvedeny v anotacích. Jedna hvězda za to, že se sem tam objevilo něco vcelku vtipného.

Tady má někdo moc rád Míšu Davida:)