Vajonek

Předávání cen Anděl beru vždycky jako dobrou příležitost poslechnout si něco málo z toho, co třeba normálně neposlouchám nebo neznám, objevit něco nového zajímavého. V tomto směru večer pro mě opět splnil svůj účel. Podobně jako mnozí další jsem poněkud rozpačitá z moderování - paní/slečnu Kulhánkovou vůbec neznám a vůbec netuším, proč byla furt tak ostrá na Honzu Dědka a celkově taková afektovaná. Zřejmě to měla být nějaká role? Nebo je taková běžně? Dědek mi tu přišel takový uťáplý, nesvůj (viděla jsem ho už vícekrát v mnohem lepší formě). Ani jeden ani druhý většinou nebyli moc vtipní, když se být pokoušeli.

Zajímavý film, který otevírá spoustu témat k zamyšlení, přičemž z určitého úhlu pohledu nemůžete být v těch úvahách a závěrech nikdy "dobře", protože jste prostě člověk a ne pes... Každopádně myslím, že pouvažovat chvíli za pomoci tohoto snímku nad možnými přístupy k psům (a zvířatům vůbec) neuškodí. Jsou něčím (nebo někým), co/kdo je vlastně všude okolo nás a měli bychom asi zvažovat, jak koexistovat. Já jsem si při sledování (i následné diskusi) zase jednou uvědomila, jak mě rozčilují extrémy a zároveň jak strašně těžké je zrovna u tady toho psočlověčího tématu, pokud se snažíte být otevření, spravedliví, balancovat, hledat nějaký správný přístup, řešení. Pokud jde čistě o film, tak jsem byla vcelku spokojená, i když jsem asi čekala trošku větší a pestřejší (nejen) právní rozbor situací, přístupů. Ale to je možná hlavně tím, že, jak už jsem naznačila výše, sama úplně nemůžu zaujmout nějaký jednoznačný nejlepší postoj a trochu mě to štve:) Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024 v brněnském Artu. 60 %.

OK, film obsahuje spoustu křečovitých dialogů, Jana Bernášková i někteří její kolegové nepředvádí zrovna výkon na nějakou hereckou cenu, nebudete se u toho asi řachat smíchy, jak byste možná u komedie očekávali, ani vám to zřejmě nepřinese něco extra nového, objeveného, pokud jde o romantické zápletky, zvraty, vyústění. Ale že by tenhle snímek byl zas až tak špatný, aby tu měl tak výrazně horší hodnocení než třeba Bábovky nebo Kurz manželské touhy? Za mě jde na poměry českých romantických komedií z poslední doby o takový průměrný snímek, který příliš nevybočuje z řady, ničím dvakrát nenadchne, ale ani podle mě vyloženě neurazí a já mu tak dávám (i kvůli tomu, abych trochu naředila to podle mě až příliš kruté hodnocení) tři slabší hvězdy a 50 %.

(Až fyzicky nepříjemně) působivé. Děsivé. Občas naději a lítost (nad lidmi z obou stran barikády), ale častěji frustraci a marnost vzbuzující. Způsobilé vám dost možná i vypálit díru do hlavy, pokud se budete snažit ty výpovědi skutečně poctivě vnímat a chápat i "druhou stranu" (já jsem se u toho zamýšlela hodně a místy ani při sebevětší snaze pochopit nedokázala, což mi pak právě způsobovalo ty nepříjemné díry v mozkovně - a jak to pak mají zvládat ti, kteří mají někoho z té "druhé strany" přímo v rodině, že). Tak či onak moc důležité.

Tak se to tak stalo, že jsem viděla prakticky hned za sebou dva loňské filmy Tomáše Mašína. A musím tedy říct, že výrazně více než Bratři mě okouzlila Němá tajemství. Film, který je skvěle natočený i zahraný úplně od všech, kdo se v tom objevují (přeji českého lva za vedlejší ženskou roli Mileně Steinmasslové, skvělé byly i Magdaléna Borová a zejména pak Jana Plodková, trošku se, zdá se mi, zapomíná na Mariána Mitaše, který to měl podle mě extrémně těžké a vypořádal se s tím na výbornou - alespoň nominaci na nějakou hezkou hereckou cenu by si více než zasloužil). Snímek chytře kombinuje vztahové drama s krimi zápletkou, nouze není ani o tajemství, ani o mlčení (název je dosti výstižný). Diváka to udržuje po celou dobu zaujatého tím, co se před ním odehrává a postupně rozkrývá, zvědavého, jak se to nakonec vyvine (první "minizápletka" byla za mě předvídatelná, jsou tam ale pak další, které už jsem tak rychle neodhalila, takže se u mě dostavovaly pocity napětí i drobné šoky). Na atraktivitě snímku také např. přidává, že prakticky všechny hlavní postavy jsou "hozené" tak, že je můžete v dílčích momentech chápat a pak zase nechápat, fandit jim, litovat je, nejsou prostě černobílé, jsou to lidé, kteří mají své klady i zápory, tajemství, s nimiž se odhalují i skrývají, vzájemně potkávají i rozcházejí a musí na sebe, ač to pro ně není vůbec jednoduché, nějakým způsobem reagovat... Svým způsobem se Němá tajemství dají považovat i za osvětový počin - mimo jiné si vybírají dosud nepříliš známé a nezpracované téma a nahlédnout na něj dávají takovým způsobem, že člověk tu tíseň, hrůzu člověka trpícího daným onemocněním chvílemi pociťuje až fyzicky. A nezprostředkovává to jen pocity pacienta, v jedné ze svých rovin film ukazuje, jak extrémně náročné to může/musí být pro jeho blízké. A to by tu ani nemusela být tajemství, která si po jejich odhalení už nemůžete vyříkat... Nebýt toho, že se mi na konci trochu obtížněji věřilo vývoji některých postav (nechci příliš prozrazovat), šla bych na nejvyšší počet hvězdiček. Takto dávám silné 4 a 80 % a všem vřele doporučuji podívat se. Silný film, který ve vás, troufám si říct, na dlouho něco zanechá...

Pěkně natočené a zahrané (zejména v osobnějších, rodinných pasážích - zejména Tatiana Dyková, Karolína Lea Nováková👏💪). Nicméně ten příběh, postavy mě povětšinou vlastně moc nezajímaly a docela jsem se u toho nudila. Možná bych věc vnímala jinak, kdybych měla nějaký vyhraněnější postoj k bratrům Mašínům. Kdybych je považovala čistě za velké hrdiny nebo naopak sprosté vrahy, možná by mě více bavilo sledovat jejich cestu a fandit jim/přát jim, aby je co nejdříve zabásli a pověsili. Takhle (když je - se svou, nutno říci, jen povšechnou znalostí věci - nijak neobdivuji, zároveň bych je ale ani šmahem neodsuzovala jako největší grázly) jsou mi události a rozruch okolo nich vlastně tak nějak jedno a mám dojem, že suma sumárum (uvažuju-li v jednotlivých hodnotitelných položkách a nějak to zkouším zprůměrovat) jsem viděla v podstatě takový průměrný film o nich, který neurazí ani nenadchne. Tak jako mě jiné filmy podle skutečných událostí často ponoukají, abych si o zobrazených věcech zjistila více (zvlášť, když mám zatím spíše povrchní znalost a je tak co doplňovat), zde takové puzení  po zhlédnutí nemám, což asi celkem dobře ještě více dokresluje mé výše popsané dojmy/pocity. Asi nejvýraznější emoce, kterou ve mně ten film zanechal, je lítost nad rodinnými příslušníky a známými bratrů, jejichž osudy zjevně nebyly vůbec růžové a je otázkou, zda ty zničené životy za "to" stály a jak to ti dotčení "postižení" aktéři sami vlastně vnímali. Když nad tím tak přemýšlím, zrovna tohle by mohla být jedna z mála věcí, které si možná přece jen zkusím někde dohledat, neb by mě zajímaly. 60 %.

Lucii Výbornou mám jako moderátorku moc ráda, ráda si vyhledávám její rozhovory, protože si vybírá zajímavé hosty, na které se dokáže většinou velmi dobře naladit, trefně se jich ptát i je poslouchat. Zajímavé hosty si pozvala i do prvního dílu své televizní show. Trochu jsem ale v průběhu sledování tápala v tom, co se nám ta show vlastně snaží sdělit. Je tam vlastně nějak důležité to avizované zastřešující téma (tentokrát neklid, předpokládám, že v dalších dílech to bude asi zase něco jiného)? Nebo jsou to jen další rozhovory se zajímavými hosty, u nichž je to zastřešující téma vlastně spíše zástupné, resp. se nám tím místy prolne, místy se od něj ale odběhne někam úplně jinam, až člověk skoro zapomene, že tu to téma bylo..? Jestli to mají být "jen" další rozhovory, není to trochu zbytečné, když v tak malé časové dotaci (cca 15 minut na hosta) nemůžeme jít příliš do hloubky, dozvědět se toho o dotyčném dost/více? Těžko říct, první díl byla pro mě taková zvláštní směs všeho možného, u které jsem se, nebudu zastírat, ne jednou pobavila, zároveň z ní ale byla taková rozpolcená, zmatená. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále, šanci tomu ještě určitě dám...

Pro mě jako člověka, který dosud akorát tak slyšel, že nějaké OnlyFans existuje, ale vůbec netušil, jak funguje, dobrá osvěta o jistě významném fenoménu dnešních dnů. Byť by to jistě mohlo být obsáhlejší, mohl by být dán prostor více tvůrcům či uživatelům, mohly by se více rozebrat některé další souvislosti (dopad do rodinného života aktérů, právní přesahy atd.). Ale tak to třeba někdy příště. 65 %.

Téma, nápad zajímavé, dobré, docela obdiv k Matěji Hollanovi, že se tu se svou závislostí takhle odhalil. Jinak se ale asi docela divím, že když už si tvůrci zvolí takovouto krátkou stopáž, když téma by se jistě dalo zpracovat obsáhleji, ještě vyplýtvají pocitově tak 1/2 až 2/3 času na plané záběry na hlavního protagonistu jak hledí z okna, bere si prášky, s někým si povídá. To diváka asi příliš nezaujme, neobohatí, tím spíše, že Hollan v těch záběrech často působí dost křečovitě, roztěkaně, vlastně trochu v protikladu k tomu, co říká, tj., že zbavení se závislosti na pornu ho udělalo šťastnějším člověkem. Tím určitě nechci tvrdit, že spokojený není, neznám ho, abych mohla soudit a dost možná se prostě jen do těch svých výpovědí snažil příliš vžít, působit přirozeně a úplně to nevyšlo - každopádně výsledný efekt je i díky těmto prvkům z mého pohledu zase o kousek níže. 40 %.

O spoustě filmů se říká, že jsou krásné, pohodové nebo, dnešním slovníkem, "feel good". Když se pak na filmy s touto pověstí podíváte, často se vám stane, že vám až tak good vlastně nepřijdou. Měla-li bych ale zmínit snímek, u kterého zvěsti opravdu nelžou, byla by to právě Amélie. V tomto filmu se sešlo naprosto vše, potkáme v něm sympatické postavy se spoustou zvláštností a dobrým srdcem, fandíme Amélii, aby svou dobrotou a poťouchlostí změnila k lepšímu svět okolo sebe a našla i své životní štěstí, bavíme se, rozněžňujeme, užíváme si tu barevnost, jemnost, něhu, zvláštní kouzlo (viděla jsem tu mimochodem např. jedny z nejkouzelnějších filmových polibků vůbec), se kterou je příběh mladé Pařížanky vyprávěn, posloucháme dokonalý hudební podkres. To vše a ještě mnohem více dodává filmu, který by vlastně jinak mohl být jen takovým malým nenápadným příběhem o pár lidech, co jsou trochu outsideři a hledají ten svůj kousek životního štěstí, neopakovatelnou atmosféru a dělá z něj záležitost, která vás opravdu pohladí po duši a která se stala už dávno kultem, kterým dle mého nepřestane být nikdy. Mohou přijít filmy, které budou mít výhodu v možnosti využití různých moderních (technických) výdobytků, které dvacet, čtyřicet, padesát let dozadu použít nešlo. To "něco" co má v sobě Amélie a co se těžko popisuje někomu, kdo ji neviděl, se ale opakuje či napodobuje těžko. 85 %.