ainny

Ty woe, kdo jinýmu jámu kope až se ucho utrhne. Ke svýmu překvapení jsem to zvládla celý, ale přiznávám, že místy se mi nedělalo vůbec dobře. Taky jsem tu vyluzovala nějaký divný zvuky, protože se zbytek rodiny chodil dívat jestli mi něco není, popřípadě zda nepotřebuju ke křeslu přistavit kbelík... Jinak bych řekla, že film má přesný Kitanovský rukopis - je sice rozvláčný, ale i tak jde ke svému cíli přímo a bez zbytečných kudrlinek.

Řekla bych, že tohle je dost netypický seriál z prostředí japonské vyšší střední. Je mentorující, zamýšlející nad smyslem života a je v něm málo studentské bezstarostnosti. Nezabývá se jenom hlavním hrdinou, ale každá z postav v něm má svoji 13. komnatu. Je ale zároveň v určitých pasážích japonsky praštěný což celý děj odlehčuje. Ze začátku jsem si nebyla jistá jestli ho dokoukám, ale teď v polovině vím, že ano. Musím vyzdvihnout kameru, používání "rybího oka" (aspoň myslím, že se tak určitým záběrům říká) se mi líbí a přesně dokresluje celkovou atmosféru. Nicméně finále a celkový vyznění bylo takový prapodivný, moc kostrbatý, takže na víc než tři hvězdičky to není.

První dorama, které jsem viděla a ze začátku sledovala jedním okem. Ovšem přimhouřené Shibatovy oči donutily otevřít i to moje druhé. A pak už jsem je neodlepila od obrazovky. Na rozdíl od ostatních tady mě seriál nenudil, jenom vyžadoval pořádnou dávku tolerance k japonským úletům, které jsem tenkrát ještě neznala. Bylo to místy přeslazené, místy překombinované, ale už jsem v životě viděla mnohem horší věci a na Mei chan se klidně časem kouknu znovu.

Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale... hodně mě rušilo prostředí - kulisy, kostýmy a devatenácté století vůbec (spíš bych čekala, že na scénu vstoupí Oněgin než Hamlet). Film neměl temnou a ponurou atmosféru Olivierova filmu z roku 1948, která pro mě zatím zůstává nepřekonaná. Bohatě mi u téhle verze stačí poloviční stopáž. Čtyřhodinovou bych rozhodně nezvládla.

Dům u jezera nebo chcete-li Siworae po japonsku a úplně jinak. Tôkyo shôjo na mě působil mnohem silněji. Možná tím mnohem větším časovým rozdílem mezi hlavními hrdiny, možná tím, že ústřední dvojice byla v hlasovém kontaktu. Možná celkovým zpracováním, které nebylo překombinované, ale naopak hodně uvěřitelné pro ty, kteří jsou paranormálním jevům přístupní. Možná i díky krásné hudbě a dokonalé kameře. Možná pro všechno co jsem vypsala... Vlastně ne možná, ale určitě se tohle všechno spojilo v jeden celek, který pohladí, vyloudí úsměv i slzy a dlouho po skončení zůstane v myšlenkách...

Marně dumám za co bych dala aspoň jednu hvězdičku a nepřicházím vůbec na nic. Z celé soutěže jsem měla pocit, že tam ani tak nejde o soutěžící a jejich úkoly, ale o záběry na moderátory. To byla jedna věc, která mi vadila a ta druhá byli býci. Nemám ráda rodea, cirkusy apod., takže mi to vadilo i tady a to tak že hodně. Zhlédla jsem poprvé a naposled.

To je zvláštní film. Nevěřila bych, že budu tak dlouho koukat na něco poetického s minimem děje a přeci tak ohromně výmluvného. Nejdřív jsem měla pusu dokořán a dumala jestli to bude celé loutkové. Když jsem si na loutky zvykla, tak nastoupili herci. Tři osudy, tři příběhy, krásná hudba a hodně, hodně námětů k přemýšlení...

Korejskou verzi jsem ještě neviděla a tahle emerická se mi hodně líbila. Byla to "taková jiná" romantika. Film má zvláštní atmosféru a možná i odpovídá na otázku jestli člověk může změnit svůj osud. No, třeba on sám ani tolik ne, ale ten kdo ho má rád, ten to možná dokáže. Jednu hvězdičku si nechám v rezervě pro Korejce, ale nemám k filmu jedinou výtku. Líbilo se mi všechno, Bullock i Reeves, dům u jezera, soundthrack, děj...

Nádherná příroda, úžasné moře a rozmanité soutěže. Mělo to snad jenom jednu chybu - vysílalo se to u nás jenom krátce.

Dobrá varianta k Boyardu, i když soutěže byly víceméně pořád stejné, tak lidé k nim přistupující byli pokaždé jiní stejně jako povětrnostní podmínky, takže jsme pravidelně sedali k televizi a prožívali se soutěžícími parádní a napínavé chvilky.