ainny

Laděním mi seriál připomněl mé milované Maou, i když neměl ani zdaleka tak ponurou atmosféru. Tvůrcům se povedlo místy propašovat i typický japonský humor. Tím nemyslím ztřeštěnosti, ale spíš poznámky k pousmání, které patří k životu. Po dlouhé době se mi líbil i Oguri Shun, u kterého jsem měla dojem, že už dlouho přešlapuje na místě. Ikutu nehodnotím, protože v jeho případě jsem silně zaujatá. Velké plus má u mě seriál za konec, který byl přesně takový, jaký jsem ho chtěla mít. P.S. Shlédnuto ve dvou dnech v rámci bruntálského maratónu.

Kdybych měla film zhodnotit jedním slovem, tak by to bylo překvapení. Přiznám se, že jsem byla zvědavá víc na debut Woo-sunga než na film. Jenže mě to bavilo. Jednak přesně ve smyslu slova (vyslanec pekel byl prostě skvělý, jeho hlášky neměly skulinu), druhak i v přeneseném (mám ráda legendu o gumiho). Strašidelná romantika je netradiční, ze začátku možná zmatená, ale ubíhajícími minutami víc a víc jasnější, aby dospěla ke konci, který mě překvapil. Čekala jsem úplně jiný, ale jsem ráda, že byl zrovna takový, jaký byl. Takže ač nejde o žádné veledílo, průměrné hodnocení na IMDb mu odpovídá, tak nebudu mít žádný problém si ho časem pustit znovu. A nebude to jenom kvůli věčně polonahému Woo-sungovi. ;^)

Bože, já jsem toho tak plná, že nevím, co psát. V hlavě se mi mele páté přes deváté. Já prostě tyhle pomalé příběhy, které někoho můžou nudit, miluju. Nevadí mi, že se v podstatě řeší jedno a to samé dokola. Ono jde o to, jak se to řeší. A kdo to řeší. Tady to byl herecký koncert doprovázený nádhernou hudbou i kouzelnou scenérií. Nevěřila bych, že šest lidí dokáže utáhnout 20dílný seriál. Jasně, postav tam bylo víc, ale v 95 % času byl v záběru někdo z těch šesti a mě nenudila ani jedna jediná vteřina. Nevím, jestli ještě někdy narazím na takhle krásný příběh. Určitě se mi bude v budoucnu líbit spousta dalších věcí. Ze spousty budu určitě rozhozená, ale Summer Scent je jenom jeden. Na ten se zapomenout nedá.

Začátek byl tragický. Nesnáším hrdinky, které se chovají, jako kdyby zrovna nějakým omylem opustily ústav pro duševně choré. První tři díly jsem vyloženě protrpěla a říkala si, jestli mám koukat dál. Jediné, co mě u sledování udrželo, byl hlavní hrdina. Teď po dokoukání jsem za to ráda. Hlavní hrdinka se začala chovat normálně, a i když korejskou náturu a jejich myšlenkové pochody asi nikdy nepochopím, tak se mi začala líbit. V tom drobném těle se skrývala obrovsky silná osobnost. Dalším kladem byly propracované charaktery všech čtyř hlavních hrdinů. Ani jeden z nich nebyl čistý klaďas nebo záporák. Každý měl chvíle, kdy mi byl sympatický a chvíle, kdy jsem ho nesnášela. A co víc, Eric, kvůli kterému jsem to rozkoukala, mě přesvědčil o tom, že je opravdu dobrý herec. Nepotřebuje rozmáchlá gesta. Stačí jenom výraz v jeho tváři, aby divák věděl, že neskutečně trpí. Přiznám se, že mi kolikrát vyloudil i škodolibý úsměv na tváři a já si řekla: Dobře ti tak. Máš, co jsi chtěl! :^) Líbila se mi vedlejší linka týkající se druhého z mužských hrdinů a její vyústění mě překvapilo. Seriálu by se toho dalo hodně vytknout. Hudba tentokrát nebyla až tak výrazná, štvala mě místy rozhoupaná kamera, protože ji nesnáším. Tak jako u většiny korejských seriálů, i tady by se našly nelogičnosti, spousta klišé, ale jako celek se mi prostě líbil a bavil mě. Těšila jsem se na každý další díl a klidně dala i dva najednou, takže ne jednoznačné, ale přece jenom čtyři.

Mušketýry jsem rozkoukala zároveň s Healerem a první tři díly mě dokonce chytly víc než Léčitel. Jednotlivé postavy jsou skvěle podané a každý, kdo zná originál se hned chytil. Jenže už jsem nějak přejedená korejských králů, kteří jsou servírovaní podle jednoho mustru, takže po těch třech dílech jsem se díky králi začínala trochu nudit. Až zase po půlce děj začínal mít spád. No a poslední dva tři díly byl takový hokej, že se nudit ani nešlo. Kromě krále bych si dovolila mít výhradu i k hlavnímu hrdinovi. Aby nedošlo k omylu, Yong-hwu mám ráda. Jako zpěváka. Miluju zabarvení jeho hlasu, ale herec prostě není. To, co prošlo v romantikách, to v historickém žánru děsivě skřípe. V jeho roli bych si uměla z jeho vrstevníků představit někoho úplně jiného. I tak jsem zvědavá na další sérii, v kterou nepřestávám doufat, i když to na ni zatím nevypadá, protože "Atos" Lee Jin-wook teď začíná hrát v úplně jiném seriálu s Ha Ji-won. :^) 3,5*

K seriálu jsem se dostala jako slepý k houslím díky ústřední písničce a kouzelnému hlasu Lee Seung-chula. Docela risk se hned pustit do překladu. Ale nelitovala jsem ani na jedinou vteřinu. Všechny seriály, které překládám hodnotím absolutně nekriticky a teď tomu nebude jinak. Bul Sae se ze začátku tváří jako běžná romantika, jenže obsazení a soundtrack z něho dělají něco víc. I tak se sem tam objevil strach, co v tolika dílech ještě bude. Byl zbytečný, to co přišlo, jsem nečekala a druhá polovina mi to váhání vynahradila i s úroky. To bylo první překvapení. Tím druhým byl Eric (Moon Jung-hyuk). To, co on předváděl zastínilo absolutně všechny. Jeho postava byla skvěle napsaná a ještě líp zahraná. Vůbec tady byly "vedlejší hlavní" role parádně obsazené. Jung Hye-young nebyla o nic horší než Eric, jenom neměla tolik prostoru. Dlouhé záběry bez dialogů by někoho mohly nudit, jenže je vyplňovala tak krásná hudba a písničky, že jsem se na ně postupem času začínala těšit. Podtrženo, sečteno - můj šálek kabusé.

Akční béčko, které v mých očích zachraňuje jenom dvojice Ha Ji-won a Sol Kyung-gu, pro které mám slabost. Nic nového divákovi film nepřinese a místo napětí na něho šplouchne kýbl plný patosu. 2,5*

Tohle je zabiják. Dvojice Pawlowská a Šteindler si dokonale sedla. Jakmile Víťu zahlídnu, tak se mi do ruky vnutí ovladač a já čumím znovu a znovu. Nadčasové, vtipné a uklidňující. Uklidňující v tom, že na světě jsou větší zoufalci než já. :^)))

Ježíš ne. Teď to běží na ČT2 a my na některém z dílů byli se školou v kině. Asi to má něco do sebe, ale já si pamatuju jenom nudu, protože mě to úplně strašně nebavilo.

Mno, sice mi do filmu zamontovali milovanou Koreu a hrál v něm neméně milovaný Gerry Butler, ale... to bylo asi tak všechno. Takových filmů už jsem viděla mraky a tomuhle chyběl jakýkoliv náznak originality. A navíc si neumím představit, že ve chvíli, kdy mě teroristé vláčí po zemi, budu řvát, že zachovám věrnost vlajce státu XYZ. Myslela jsem, že takhle příšerně patetičtí umí být právě jenom Korejci a no ne. Jednou stačilo.