zelvopyr

Tato přepálená pitominka se mi zdá být zosobněním šedesátých let :-) která jsou spolu s dvacátými jedním z vrcholů lidstva... Herci zapáleně recitují (někdy mnohokrát déle, než se dá snést) dadaistické zcestné řeči. Někdy jsou i vtipné, někdy méně... a David Niven a Peter Sellers, kteří mají oba být hlavními hrdiny (ehm), velmi zdatně drží kamenné ksichty v poněkud šlehlých situacích (v čemž mi přijde výrazně lepší Niven). Na druhou stranu, je tu scéna, kdy za stolem sedí na jedné straně uhrančivá osobnost Orson Welles a na druhé straně Peter Sellers, dvě nevšední hvězdy, a vzájemná nevraživost z nich jen kape. Už jen pro ni stojí za vidění...

Nechce se mi věřit, že by to tak připadalo jen mně? Že nejvíc ze všeho tahá za vlasy samotná hlavní idea? Tenhle vylhaný socialistický feudalismus a moudrý prosťáček, co vítězí tím, že mu ostatní přistupují na to, že většinou hraje betla? A když se to nehodí, tak ne?... no nic, nechme toho....

Příběh na středně dlouhý novinový článek nebo na dokument NBC (který natočili). O pitomci, který si navršením několika hloupostí na sebe trochu zaslouženě přilákal smůlu. A jelikož se z toho dostal dostatečně nechutným způsobem, stal se senzací, a samozřejmě zbohatl (to jako fakt hodně). Pak se vzhledem ke scénářové krizi rozhodli vyždímat téma i filmem. A díky bravurní filmařině a mírným švindlem to jakž takž natáhli na celovečerák. Akorát nechápu jeho smysl (teda krom vejvaru pochopitelně). Na survival příručku je to trochu monotematické :)

Když selže poslední naděje a poslední, na co se upínáte... Když už lze ztratit opravdu pouze okovy... No přemýšlím, jak to napsat, a nespoilerovat, což asi moc nejde. Nebyl to hezký film. Nesedělo mi při sledování, která osoba byla "vypravěč". Nesedělo mi, jak surově pomalu se vleklo seznamování se s postavami a expozice -- ale ta surovost pomalosti byla zjevně úmyslná. Po dlouhé době mě filmařina něčím obdarovala: Pokud si bez zhlédnutí filmu přečtete, jak silná byla scéna vykopávání brambor, asi budu za (censored) -- ale fakt to tak bylo...

A tentokrát tu máme z populárně naučného soudku po např. dějepisné Hetalii mikrobiologii pro nejmenší. Jeden dobrý nápad, tu a tam vtípek (někdy i dobrý), jenže žádný, opravdu žádný příběh...

Od prvního dialogu bylo jasné, že nemohu umřít, dokud film nedokoukám... a že to možná půjde hezky jedno po druhém. To takhle jednou ochotnický sbor vyhazoval neschopné, tak byli pro toto veledílo volní... Skutečně brilantní ukázka, jak lze příběh vyprávět pouze a jen za použití klišé. Jako sranda to funguje docela často výborně, například u mlácení pěstičkami...

Škoda zoufalých lapsů typu nahrávání zvuku na 16ku ve vzduchoprázdnu a dalších "lahůdek". Atmosféra prima, srdeční téma... Vidění nelituji.

Jaký strach? Faktor hnusu... sebenechutnější sebeprodání je pro účastníky děsnou zábavou... Teda pro voyeury s divným vkusem. Ne, v pohodě - žijte si a užijte si. Stejně si ale myslím, že i když je tohle zhovadilování populace televizí, reklamou a vytlemenými moderátory rádií považováno za legitimní, neoficiálně by se za něj popravovat mohlo.

Kolem čtvrtého dílu to začalo být hyperbolicky vtipné bez posledního zbytku zábran :-) Část humoru se točí kolem slovních hříček se čtením znaků, což se ukazuje už parodií na přísloví v názvu.     Co do popisu... Spousta anime je točena kresleně proto, že je to prostě levnější, než kvalitně točit hraný film. Jakože např. kulisy Tokia, které jako obvykle rozdupe nějaká ta příšera, jdou líp nakreslit než udělat modýlek tak, aby vypadal věrohodně... Nebo pokud chceme, aby dvanáctiletá děvčátka hrála nymfomanky jako v normálních japonských seriálech, je to taky jednodušší nakreslit, než ukecávat rodiče, že by se to stejně za rok za dva naučila ve školní družině. Vůbec už nehledě na to, že je v Japonsku poměrně málo herců, kteří nejsou tak trochu prkna -- zatímco kresleným postavičkám Stanislavského do hlavy vtlučete.     Mou obvyklou drobnou oklikou se dostávám k tomu, že jen málo hraných filmů či seriálů je natočeno rozmáchle "neomezeným" stylem obvyklým v anime. Ani hrané předělávky nebývají ve výrazových prostředcích doslovné (to by je neměli důvod přetáčet), ale jsou zpravidla "zcivilněné". V Hana yori dango je silnou stránkou naopak přehnaný důraz na obvyklé prostředky v anime -- takhle by to zkrátka bylo kreslené. Pomrkávání na kameru není pomrkávání, ale občas úplné vyskočení z role a komentování, co to točíme... Přehnané rekvizity, na hlavu padlé rodiny (bohaté i chudá), dialogy animearchetypální, přeplošené postavy, kamera jako v anime atd...     Lahůdka, která neobyčejně potěší. Nejvíc mě bavila asi Okami-san (Kato Takako) a její vypravování o bývalých láskách...

... a úplně nejzajímavější mi přišlo, když jsem dlouho po zhlédnutí letemsvětem procházel jednu z recenzí, a asi z únavy jsem četl "klan létajících DÝH" ... nad čímž jsem nechal rozletět fantazii, jak skvělý film by to mohl být ;-))