JitkaCardova

Já viděla film prvoplánový, doslovný (ano, hrdinka si musí např. sama pro sebe na kameru doslova říct, aby to divák pochopil, že byla 48 let pannou, nestačí se jí podívat na prsty od krve a výraz ve tváři - a tak je to tu pořád - o její postavě se všechno z minulosti, co máme podle scénáře vědět, dozvíme, když to sousedky postupně přeříkají, předeklamují, svoje pocity zase musí ona přeříkat sousedce, abychom je znali, atd.), neobratný (např. neuměle do děje zasazené, formou i obsahem neústrojné "vize", které hrdinka má dvakrát o svojí smrti a jednou o bratrovi a otci, jak na ni řvou u stolu - ta poslední "halucinace" je už úplně zbytečná a nepochopitelná - to nám chtěla autorka zilustrovat, že bratr byl fašounskej hajzlík?, což nám stejně řekne i sousedka, a nic víc jsme se z toho nedozvěděli a dál se s tématem "vizí" nijak nepracuje, prostě se jen podle potřeby scénáře třikrát objeví, abychom pochopili, že hrdinka např. myslí na svoji smrt a že je teda možná traumatizovaná - ale jindy ne... ), film až bolavě hloupý, a tak plný mezer, rozporů, chyb a absentujících vodítek, aby se o něm dalo po libosti jalově a samolibě filosofovat - protože přece znázorňuje tolik tabuizovaných a nehezkých témat a postav, jupí a hurá -, ale nic víc. Typický případ, kdy i kulturních tabu či odvážných témat se může chytit omezený a průměrný tvůrce. *** K těm nesrovnalostem: Např. pokud matka umřela tři měsíce po porodu své dcery, tak by otec vychovával ji i jejího o něco málo staršího bratra sám. Nedává pak smysl, že oba v ní potřebovali ženskou v domácnosti a ona jim otročila, místo aby se vdala - pokud byl otec schopen vychovat sám dvě malé děti, ji samotnou přitom od nemohoucího nemluvněte, těžko by se to přetavilo v takový model, který se nám narativ snaží prodat - ten by naopak odpovídal situaci, kdy by matka umřela ve věku hrdinčiných třeba patnácti let a otec s bratrem jen přesedlali z jedné služky na druhou. Ostatně o tom, že by otec vychovával Eteru od kojence a jejího bratra nejspíš od batolete, se právě žádná sousedka ani nezmíní - divákům je vnucována zásadně odlišná představa. -- Nebo když si v jednu chvíli Eteru sousedky "dobírají", po kom z rodiny může být s prdelí jako valach, když otec, bratr i matka byli hubení jako proutky, a přitom v jiný moment se jí sousedka až lekne, když jí říká, že vypadá, jako by matce z oka vypadla. -- Nebo když hrdinka v jednu chvíli dramaticky odmítá návrhy milence s tím, že ona přece žije, jak se jí líbí, a přitom to evidentně nedělá (nemá ani foťák ani domeček s terasou a ve skutečnosti jenom při čekání na důchod pere a uklízí a kouká na televizi a je opravdu těžké takové postavě zároveň věřit, že si někdy všimla zasněžených plodů khaki nebo květin v zahradě - ostatně, v jaké? a že má nějaký vztah k přírodě - ten jediný úvodní záběr na kosa není ničím jiným podpořen, dokonce i když se vrací z práce, šmatlá a nekouká moc napravo nalevo a do přírody si zacházku neudělá...), přičemž ani to, že si možná s plány na důchod nebo s tím, že nikdy nechtěla muže a děti, něco nalhává, nás v domýšlení nekonzistentního příběhu nikam dál uceleně nedovede. Je to tam všecko jen tak plácnuté, jednoplánově pohozené, ať si s tím divák něco udělá sám. -- Problém s podobnými hloupými filmy je v tom, že všechno se v nich jen tvrdí - buď se to ilustruje obrazem, anebo říká slovy, případně nejhůř, to tady často, obojím způsobem zároveň - ale tvrzení nejsou dějem a vyvozováním ústrojně podložená a věrohodná. Je to takový ten typ díla, kdy nejspíš autor ani nechápe, že by jednotlivá tvrzení měla dávat smysl napříč celou tkaninou děje, vědomě i podvědomě, že nějaká hutná sféra konzistentní reality, jež se dá odkrývat, existuje a musí být zachována a ctěna. -- A chyby jsou tu pak vyloženě hloupé: o týden později po pádu do strže sedí hrdinka naaranžovaná s Murmanem na dece a na dlouhém záběru na její holeně a kolena není vidět ani jediná modřina, ani jediný šrám. -- Nebo když se zvedá po ultrazvuku z lehátka a na monitoru se pořád vlní obrázek plodu a ona si ho prohlíží, ačkoli snímač už je dávno z břicha pryč, uklizený. -- A proč tedy vezla do Tbilisi růžovou kytici? A proč ji pak tedy hodila do koše? -- Co jí to Murman vlastně nabízel? Chtěl se rozvést? (Ale proč by se po třech čtyřech vyspáních se s prodavačkou rozváděl, když má jako hrdý děda přinejmenším nějaké štěstí na rodinu?) Nebo jí nabízel pozici tajné milenky v Turecku, kde by vedl druhý život? Ale hlavně, proč se to vůbec pokoušet pracně domýšlet za film, když film k tomu nenabízí vůbec žádná vodítka, jako by ani nevěděl, že se divák může právem chtít takhle tázat? A proč se potom tedy pokoušet rozumět kterékoli z postav (jak jde dohromady Murmanův náhlý výtrysk básnění o slunci a moři jednak s postavou v tomto ohledu zcela neinspirativní hrdinky a jednak vůbec s tím, co víme o přízemnosti jeho postavy? potíž je, že i kdyby básnil o mystické tajze nebo o divoké džungli nebo o hrdých palmách nebo o vyprahlé poušti Sahary, vyšlo by to nastejno, je to prostě nahodilé, prvoplánově... -- co si zkoušet myslet o jednotlivých sousedkách a jejich vztazích, vzájemných i k Eteře, o postavě Eteřiny matky, Eteřina otce, bratra, který přece nejspíš ještě někde je...), nebo proč se vůbec snažit chápat, o čem příběh a film byl? Je to krajně demotivující, jak se to drolí pod zamyšlenějším pohledem. *** Každý si do útržkovitého a úporně tezovitého děje filmu může domyslet, co chce, nebo co potřebuje, protože film je prostě snůškou izolovaných střepů, které sice dohromady na druhý pohled nesedí a nepostaví konzistentní obraz, ale každému chytrákovi se jich pár může hodit, aby si nad nimi něco "hlubokého" pomyslel, zaspekuloval, okomentoval či to nebo ono izolovaně vyzdvihl a ocenil a cítil se důležitě. Ale je to stejně trapné, jako se snažit hledat význam v jakékoli náhodné kompozici - jistě, vždycky jde najít nějaký význam a něco ocenit, ale je dobré umět rozlišit, kde jsou k sobě indicie slepené upachtěným dříčem, který se na nic hlubšího nezmohl, a kde je jednoduchost nástrojem génia. Poznat zkrátka rozdíl mezi jednoduchostí a jednochudostí ducha. Tohle je evidentně ten druhý případ. *** A navrch film končí v nejhloupějším možném okamžiku, totiž ve chvíli, kdy jakoby konečně vyzradí pointu, která ovšem musí být většině publika zřejmá nejpozději od té chvíle v první třetině filmu, kdy nám autorka dala flekem na prostěradle a na spodničce (a pak pro jistotu ještě i doslovně v hovoru žen nad zákusky) jasně vědět, že hlavní hrdinka pořád ještě menstruuje. *** Ono to fakt vypadá, že si autorka myslela, že to takhle stačí, že takhle se dělá dobrý film. Nedá, i když soudě podle četných ohlasů a hodnocení, i festivalových, se pravdu asi jen tak nedozví, i když já spolehlivě vím, že jsem viděla poměrně hloupý, doslovný, prvoplánový a chybami a nedomyšlenostmi protkaný film, který se rozpadá, kdykoli se v něm nad čímkoli zamyslím. *** A herecký výkon v takovém uplácaném paskvilu na vyšší hodnocení prostě nestačí, i když tu osamělou postavu i sveřepou tvář si budu nejspíš dlouho pamatovat. Připadá mi, že se na ní život vyřádil nejen skrze otce, bratra, sousedky a milence, ale i skrze paní režisérku a scénáristku v jedné osobě. *** (Pilotů, s O.Lí, 29. 4. 2024.) *~

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~

Plný počet sráží Osmý den. K jednotlivým filmům píšu jednotlivě: Deniska umřela, Osmý den, Přes střepy, Electra. *** S Lí v Pilotů, 15. 9.. 2023 *~

Děsně plytký a na informační background skoupý kýč, který úplně zahladil skutečnou kontroverznost premiérky, plný záběrů na uslzené oči a dalších nefunkčních mechanických prvků - asi nejhorší a prozrazující, že si s tím nikdo moc hlavu nelámal, je, že je to rámováno jako výpověď před komisí, ale jednak chybí i voiceover a jednak je těžko uvěřitelné, že co pak sledujeme, by jim Mairová skutečně sdělovala - detaily, jak odmítá jíst, chrchlá krev, slzí, co se jí zdá, co si říká s asistentkou o smrti a sebevraždě, vidiny ptáků atd. Takže ten formát vůbec nedrží, příchod před komisi a odchod jsou jen mechanicky a protismyslně přilepené k příběhu, který nevypráví Golda ani nikdo jiný.) *** Půl filmu jsem se aspoň trochu bavila tím, že jsem si v roli Goldy představovala Toma Hankse a fungovalo to taky. *** Ale s těmi dvěma hvězdami beru velkoryse v potaz, že to natočil nějaký zapálený "native guy". *** Viděno s OLí v kinosále Městské knihovny, kam jsme to ještě zašli shlédnout, protože Lí to slíbila bráchovi basáka z Kiss a my ji v tom nechtěli nechat (vy jste mimochodem věděli, že "kissáci" jsou původem z Izraele?). *~

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~

Dlouhodobě (už od roku 2004) a pracně se utvrzuji v tom, že Angela Schanelec [šanelek] je pro mě - jak níže vysvětlím - nesympatickou, arogantní režisérkou a samolibou osobou, které nejen dle vlastních slov, ale i dle vyznění jejích interpretačně nevstřícných, nekoherentních děl, vůbec nezáleží na zpětné vazbě. Nevede svojí tvorbou dialog s publikem, či šířeji se společností a dobou, nevznáší žádné konkrétní otázky, pochyby, soudy, zkrátka nekomunikuje nad rámec pohrdání či autismu. *** Dává, ale nepřijímá. Tvoří, vedená popudem, potřebou, z vlastních podnětů i náhlých nápadů, z nichž se nikomu nezpovídá, které nereflektuje, a svoje postmoderní, chaotické, konzistentní interpretaci se objektivně vzpírající enigmatické mezerovité slepence plné neúplných dějů, významně zírajících postav pronášejících neukotvené věty, významně útržkovitých aluzí a významně složitých narážek, které nakonec nikam nevedou, pak jednostranně předává světu, aniž by ji sebeméně zajímaly responze. *** Její zatím poslední film, Musik, NICMÉNĚ beru částečně na milost, jednak proto, že jednotlivé scény v něm jsou často samy o sobě krásně natočené a lze se pohroužit do jejich sledování na plátně a prožívat jejich izolovaná sdělení, alespoň dokud člověka nezačne iritovat sílící arogance, s níž jsou mu nespojitě – a hlavně nespojitelně – předhazovány, a jednak proto, že tady nacházím i nejspíš bezděčně vyjevený interpretační klíč k celé tvorbě Angely Schanelec či dokonce ještě celistvěji k jejímu přístupu ke světu a její roli v něm. *** V jednom rozhovoru řekla, že všechny její filmy stojí na myšlence, že lepší části našich životů vládne neproniknutelnost, spousty nedorozumění a náhoda, že to přináší hodně bolesti a že se to jenom snažíme přežít. Myslím, že její Oidipus je právě o tomhle: nemá smysl pokoušet se nic interpretovat, ničemu se snažit rozumět, protože se skoro jistě budeme mýlit a budeme žít v trýzni z důsledků našich omylů, našich krátkozrakých závěrů. Krátkozraký Oidipus/Jonathan proto místo v rozumu, který by ho vedl k šílenství, nachází útěchu v nevědomí a v odevzdání se, v exaltované citovosti, všepřijímající lásce - barokní či barokizující hudba má člověka ohromit, přemoci, ukázat mu jeho malost a nicotnost jeho starostí a bolestí před majestátem všeobjímající Boží milosti, má ho utěšit poukazem na vlastní nepatrnost. Je to samozřejmě klička, nebolí to míň, jen nám řeknou, že v porovnání s věčností si tohle slzavé údolí nemáme tak brát. A Oidipus/Jonathan se na plátně bez ptaní odevzdává, zpívá v jiné zemi jiné ženě o tom, že nezáleží na ničem než proudící lásce, a kráčí s jinými lidmi jako s novou rodinou a nic z toho nijak nevyplývá z ničeho z toho, kým dříve byl a co prožil, a mohl by tam místo něj být kdokoli s kýmkoli – a není to nijak autentické a klidně by takhle mohla vypadat rezignace nebo šílenství. *** A já vlastně Angelu Schanelec vnímám skrze její dílo i její hovory o něm jako bytost hluboce osamělou, izolovanou a rezignovanou, autorku, která nevěří v budování rozumění a smyslu, ale v pouhé mimoběžné komunikační míjení (což je pro mě bez omluvy synonymum pohrdání). *** PS: Mimochodem, když v tomhle filmu Iro skočí z útesu a vezme si (asi) život, má to být paralela s Iocastou, která se oběsí, když zjistí, že její milenec a manžel a otec jejích dětí je zároveň vrahem jejího předchozího muže – a především že je to její vlastní syn. Jenže Iro, pokud vůbec je Jonovou matkou, což z narace filmu Musik sebeméně neplyne, se dozví pouze to, že její současný muž a otec jejích dětí je tím, kdo náhodou zabil muže, se kterým se kdysi zapletla. Že si odpykal ve vězení trest za nechtěně způsobené zabití, věděla dávno, nová je pro ni tedy pouze informace o tom, kdo byl obětí. (Že by Jon mohl být její syn, pokud by byla i nějakého měla, nemá absolutně z čeho vyvodit.) To mi nepřipadá jako pádný důvod se zabít. Můžeme pouze (čistě na základě znalosti Sofoklovy tragédie) spekulovat o tom, že pokud kdysi v tom kozím chlívku skutečně rodila ona, Jonův otčím mohl znát pravdu o její totožnosti a rozhodnout se to po letech předstírání vyjevit – ale jak by celou dobu vydržel nechat je dělat si spolu další děti? (Ačkoli tedy počet jejich dětí je, pravda, taky dost nejistý: napočítala jsem od jednoho až do čtyř.) V tom případě taky zůstává nejisté, koho odvezli v té rakvi. Mohla to být Iro, ale také náhradní Jonova matka, které z toho poznání puklo srdce. Ani jednu z nich už neuvidíme a nemůžeme vyloučit. A Jonovo zvolání „Mami!“ směrem k domovu, když stojí za rakví, tak může být drsně ambivalentní. *** No, a nebo si to Iro domyslela stejně jako my, protože taky četla Sofokla a pak i anotaci k filmu Musik? (Haha!) *** Uff! *** Nebýt přizvání Terezy Domínové k účasti na debatě o tvorbě Angely Schanelec, tak bych jejímu dílu už tolik úsilí nevěnovala, ale zpětně jsem moc ráda, že jsem si to mohla zpřehlednit, a jsem přesvědčená, že jí nekřivdím. *** A soudím, že ze všech jejích filmů právě Musik stojí alespoň jednou za vidění, na velkém plátně, i kdyby jen proto, že poskytuje velice specifickou zkušenost. *** Edison FilmHub, mezi Terezami. *~

Tolik důstojnosti, sebevědomé emancipace, z lásky k životu ve společnosti většinově sešněrované diktátem moci vyvěrajícího humoru, smutku, spiklenectví, zvědavosti, odvahy, tvořivé vynalézavosti z nezbytnosti... a objevované, vytvářené, prožívané a sdílené krásy.  *** Fascinující život, fascinující film. *** Nejlepší snímek, formou i obsahem, přinejmenším v tomhle tisíciletí, ne-li vůbec. *** Touché! *** Detaily tohohle brilantního osvobodivého počinu, tak zdravě nakažlivého, se mi jen nechce rozepisovat.  *** Každopádně budu dál zvědavě sledovat vývoj režiséra, který se tematicky posouvá od ulpívání u nezdravých choromyslností a mocenských schémat k inspirativnímu vymaňování se z nich.  *** Vidět na pláně nutné. *** (Na Probo, s R. 26. 4. 2024.) *~

Ano, je to v podstatě Bílý Lotus trochu zvrhlejší verze, ale ne o moc. Plus ten geniálně zapracovaný prvek scifi z toho dělá naprosto nejpovednější epizodu Black Mirror! Oh, wait! *** A ne, není to horor, ani body horor, je to chytře promyšlená a uvnitř bezpečných hranic dobře natočená reflexe, není se čeho bát. *~

V Jonáše Karáska mám velkou důvěru, ale žánr černé komedie zároveň považuji za velice ožehavý, zrádný, pokud má být určen tak inteligentnímu a citlivému publiku, pro jaké už Karásek natočil silně nedoceněnou Amnestii (moje rec.), anebo fenomenální, leč v tuzemsku téměř neznámý kraťas The Swan (moje rec.). *** Na projekci jsem proto mířila s vnitřním napětím, a to i proto, že vychytrale sestříhaný trailer sliboval spíš poměrně prvoplánovou, byť údernou legraci. Ale jak říkám, v um Jonáše Karáska věřím, a i tentokrát se mi to vrchovatě vyplatilo. Invalid (slovenský výraz mi přijde trefnější, díky dvojsmyslu v angličtině – člověk, který najednou není „platný“) je totiž asi tak stejně prvoplánově legrační jako Haškův Švejk. *** A Švejka tu nezmiňuji náhodou. Nejenže je Invalid dílem stejně komplexním a vrstevnatým, ale ke Švejkovi se navíc přiznaně a poslušně hlásí.  – Je přitom od Karáska dobře mířeným štulcem směrem k Čehúňom za to, že si museli počkat na Slováky, aby se jejich národnímu hrdinovi dostalo hlubšího pochopení, zaslouženého uznání a dialogické komunikace v aktuálním uměleckém díle – a přitom se to dnes, v čase, kdy je tak zapotřebí brát si s týmž břitkým a hořkým sarkasmem na mušku stále absurdnější a protilidštější směřování politiky i společnosti, vyloženě nabízí. -- Invalid se ale u Haška neinspiruje pouze charakterem hrdiny-vypravěče (Godla), jehož důsledně dobrotivá, milá povaha odhaluje systémové zlo a pokrytectví, ale především v samotném způsobu vyprávění (který například zdejšího uživatele Andertona irituje stejně, jako mě rozčiloval Haškův Švejk, když jsem se ho snažila číst v deseti letech) – totiž neustálým odbočováním od tématu. --- Následuje odbočka ke Švejkovi: Klíčovým slovem je tu „digrese“, odbočka: Švejk na začátku kapitoly začne o něčem vyprávět, ale hned se chytá nepodstatností, které ho od hlavní linie odvedou, a blaženě a ponořeně vypráví něco jiného: vedlejší epizodu, po níž se chytí další odbočky a pak další, až se epizody začnou řetězit a v divákovi/čtenáři – stejně jako zpočátku ve vyšetřovatelích – logicky narůstá nepříjemné napětí, netrpělivost, frustrace, až zoufalství, protože vypravěč se ne a ne vrátit k jádru věci, a my jsme mu vydáni napospas. V deseti letech jsem to u Švejka nezvládala, ale napodruhé, v pětadvaceti, už jsem to náležitě docenila a neskonale si zamilovala. Autor tu vyžaduje od čtenáře obrovské uvolnění se, důvěru, nadhled, přijetí, aby se nechal vláčet po zdánlivých odbočkách a postupně si vypěstoval zcela jiný druh soustředění na to, co se mu právě takto sděluje a kudy k němu z díla plynou specifické důležité informace. Aby pochopil, že ve Švejkovi právě není podstatné držet se jádra věci, respektive, že pravým jádrem věci je to, co se jedině touto cestou skrze spousty vedlejších příběhů teprve vynoří. Máme si v klidu procházet odbočkami, digresemi, zdánlivě legračními, tragikomickými historkami, které se řetězí jedna za druhou, a nechat epizody, ať se v nás střádají se svou vlastní výpovědní hodnotou, až po určité době z nich náhle ve vědomí vystoupí vzorec, těžiště i hlavní sdělení. A tím sdělením je hořko-smutná, bezradná, láskyplně upřímná reflexe nesmyslně krutého světa, ve kterém spolu/proti sobě žijeme, mocenského systému, na němž se podvoleni autoritám dobrovolně podílíme a poslušně si ubližujeme. My Češi – vidí i Karásek – ve skutečnosti svému Švejkovi jako národ hluboce nerozumíme. Máme ho – a tak ho i představujeme světu – za naivní, přihlouplou figurku, která neví, jak to ve světě autorit chodí, a tak se z nerozumu dostává do komplikovaných situací a budí smích. Jenže Švejk je ve skutečnosti bezelstně milující, inteligentní postava s pronikavým, čistým zrakem, jímž chytře odhaluje absurditu zla, zlozvyků, pokrytectví, předsudků, chování mocichtivých autorit a pokřivených charakterů – a potažmo celé absurdní struktury a zákonitostí naší „vyspělé civilizace“, která tu vůbec není pro lidi. A když si čtete Švejka jako dospělí, možná ve vás nejvíc utkví, po všech těch „veselých“ anabázích, jak prostými slovy popisuje absurditu stromů, které místo ovoce nesou oběšené lidské mrtvoly, nebo absurditu toho, že jeden člověk opravdu střílí do druhého člověka. Ryzí zlo války, viděné čistýma očima, které by pro mě působivěji nepopsal ani Bábel, Musil nebo Céline. *** Tak, a teď zpět k Invalidovi. Když se uvolníte a necháte se vláčet po mrazivě i výbušně veselých anabázích, které cikán Gabo obšírně vypráví vyšetřovatelům o hlavním hrdinovi a „dobrém chlapovi“ Lacovi (a v téhle rovině se Karáskovi podařilo plnohodnotně naplnit žánr černé komedie plné vtipných gagů a anekdot, což mnohým divákům k uspokojení postačí, aniž by je co složitějšího vědomě příliš rušilo, a mohlo by to na rozdíl od ryze intelektuální Amnestie přinést i širokou diváckou oblibu a kasovní zisk), dočkáte toho, jak se poznenáhlu skrze odbočky, vtípky a kulturní reference vynořuje ucelený příběh, který má svoji dramatickou linii, spád, nadčasovou výpověď a vyvrcholení v ideálně očistné katarzi. Jednak divoce za vlasy přitaženou politickou satiru v podobě thrillerového příběhu o hrdinovi, který se stane obětí bezskrupulózních zlosynů z mafiánsko-politického podsvětí a skončí na invalidním vozíku a s cejchem opilce, ale s věrnými druhy po boku dokáže zosnovat a do finále dotáhnout zaslouženou a sladkou pomstu, a dokonce i dosáhnout satisfakce, spravedlnosti a uznání a město navrch zbavit politického upíra. A jednak transformační příběh o průměrně zdevastovaném, zahořkle rezignovaném chlápkovi s pivním mozolem, který od sebe odežene syna i manželku, ale nakonec v sobě najde dost cti i Elánu, aby s tím něco udělal. *** Karásek tu spoustou tříštivé munice naráz střílí do společnosti, která je rasistická, zkorumpovaná, bezohledná, apatická, nežitelná pro lidi s hendikepem stejně jako pro lidi s potřebou rozletu, v níž jsou lidé odcizení sobě i druhým, vystresovaní, ponižovaní, omezovaní, protivní a morálně, duševně i fyzicky zdevastovaní (o to větší čest výjimkám), a která v lidech především zabíjí jejich potenciál, takže z mužských se buď stávají mafiáni a jejich poskoci, anebo chátrající chudáci se záchvaty bezmocného vzteku, který si vybíjejí na svých nejbližších. Je to film věnovaný z tohohle úhlu pohledu ženám, které chtě nechtě v sobě mají hlouběji zakořeněný smysl pro péči a v takové společnosti trpí o to víc. *** Je to zároveň film o soudržnosti, bratrskosti a rovnosti, která je dnes stále vzácnější (stejně dlouho jako Švejka bych tu mohla rozebírat nostalgický koncept německého Vinnetoua, protože Invalid ve své kompozici oba umně snoubí, a je to stejnou měrou zábavné jako smutně kritické zrcadlo naší doby). A přitom je to pořád zběsilá komedie s dobře rozpoznatelnou tarantinovskou kadencí (ostatně s Hanebnými pancharty jsem srovnávala už Amnestii - tady je to spíš ve stylu Hateful Eight (moje rec.))... *** Poznámka bokem: co mě nadchlo zvlášť, bylo umné lavírování mezi prostě anekdotickým a složitě dramatickým, děj posouvajícím humorem. *** Invalid ve mně zrál – z kina jsem odcházela překvapeně dobře a jednoduše pobavená, vrchovatě morálně uspokojená a navrch intelektuálně zasycená spoustou různě hluboce zanořených odkazů – a jak jsem se jím nemohla přestat zaobírat, teprve postupně mi docházelo, kolik výživného materiálu bylo do toho nahuštěného díla v různých spolu efektně komunikujících vrstvách konstrukčně vpraveno a jak nevyčerpatelně dlouho se o tom všem dá hovořit. Je to jako dum-dum střela, která do vás v relativně hladkém obalu černé komedie vpraví morálně i intelektuálně výbušný obsah s řadou přesahů, který se vám pak už nepřestane vrtat v hlavě, v srdci ani ve střevech, čímž ovšem jednak vzbuzuje nekončící pocity blaha a nadšení a jednak nemenší měrou řezavě mrazivé lechtání na svědomí. *** Jonáš Karásek je pro mě i nadále osobností s neporušenou integritou, vysokou inteligencí, zdravým humorem, širokým rozhledem a smyslem pro výzvy, rozvoj jehož filmařského umění je skutečně radost sledovat. *** (Česká premiéra v Lucerně, 12. 4. 2023.)

Velice nahraditelné, lacině  vyděračské video na hraně odpadu, působící jako balast vyprodukovaný AI na první pokus podle banálního zadání. *** Recenze následuje po drobném úvodu: Dostala jsem do pošty zprávu ode mně neznámé Lucie B. s prosbou o ohodnocení filmu jejího kamaráda, a protože snímek má jen 5 minut, rozhodla jsem se to rychle vyřídit. Napsala jsem pak zpětnou vazbu do soukromé odpovědi, s tím, že to dotyčná může kamarádovi přeposlat. A že předpokládám, že veřejné hodnocení ode mě asi chtít nebudou. Odepsala mi nějakou frází v tom smyslu, že jsou vděční za každé hodnocení, že přece co člověk to názor. Stejně jsem to chtěla nechat být, zprávy byly stejné klišé jako to video-cvičení, až jsem pojala podezření, že oboje je produktem neinvenční AI. No, ale po dvou dnech mi do pošty přišel úplně stejný zkopírovaný spam s prosbou o hodnocení, a tak ho sem tedy dávám, i proto, že si vůbec nemyslím, že taková videa  a takové spamovací praktiky mají co dělat ve filmové databázi, a také proto, že tím dopisem obtěžovaných lidí tu bude jistě víc, tak ať o tom aspoň vědí. *** Cituji, co jsem napsala do pošty: Pěkně Vás zdravím, Lucie, na to video jsem se podívala rovnou, ale dojem z něj upřímně vůbec nemám dobrý, je to ztělesněné tuctové klišé natočené jako zastaralá reklama na časopis Chvilka pro Tebe. Na úrovni průměrné školní slohové práce, bez invence a originality. Jste si jistá, že takovéhle hodnocení ode mě chcete veřejně, nebo Vám a Vašemu kamarádovi stačí takto do soukromé zprávy? Je mi líto, ale je to tak. Doporučuji také změnit popis na stránce "filmu" - není k ničemu dobré všechno, co se za pět minut odehraje, podrobně popsat v obsahu i s tím, jak to má divák chápat - pak už se fakt ani není proč na to podívat. Stačila by jedna věta: "Krátké video vtahující diváka do mezigeneračních propastí a odlišných pohledů na to, čemu a komu by měl dospívající syn věnovat pozornost, nebo co si má matka počít s touhou po synovské lásce a společných zážitcích." Nebo zkrátka něco podobného. Mějte se fajn, ale upřímně - tohle nepovedené cvičení bych na čsfd vůbec nezveřejňovala. Kamaráda zdravím, určitě mu to dejte přečíst, ať zváží, že by měl úplně změnit přístup. Chybí tomu jakákoli poctivost, vnitřní prožitost, opravdovost, autenticita, nezbytnost sdělení. j.*~