hirnlego

V těchto místech se až do 2.4.2009 nacházel původní komentář z 10.3.2006, který byl skoro stejně velká sračka jako tahle dokonale amatérská srandalegrace - ale tu z povrchu zemského NAŠTĚSTÍ vymazat nemůžu.

Čekala jsem od dvojky (přestože je to "dvojka“) asi příliš. Začátek vypadal hodně slibně - v úplně prvních minutách na hřbitově atmosféra opravdu docela připomínala první díl. Ale od doby, co si dívčina toho rozpadajícího se nazelenalého chlapíka "přivedla“ domů, jsem se - zní to skoro až rouhačsky - tak trochu nudila. Našla se samozřejmě i světlá místa, jako například ono porcování ve vaně za zvuků Ave Maria - pobavilo, ale i chytlo za srdéčko, neboť rozřezávat svého milého, byť úplně mrtvého, rozhodně není nic povznášejícího - já bych asi neměla to srdce (nebo žaludek?). A k mrtvole - oproti kostlivci z jedničky sice opravdu vypadá tak trochu gumoidně, ale to je proto, že tahle je "čerstvější“. Hudebně N2 také docela zklamal - nejlepší pasáže jsou většinou motivy z prvního dílu. ... Nakonec zbývá říci už snad jen to, že romantičtější závěr (za něj ta 4.*) jsem nejspíš nikdy neviděla - (nek)romantika až na půdu!

Kachny...kachny...kachny...4* už jen za ty ptáky!

Čtyřhvězda za starou existenci!

Ačkoli jsou Rammstein teď již součástí nudného komerčního mainstreamu a ztratili téměř všechnu moji úctu a obdiv, nemohu zapomenout na fakt, že teprve díky nim jsem se kdysi začala pořádně zajímat o hudbu (oni byli mým prvním pubertálním, nekriticky uctívaným kultem) a hlavně že díky nim jsem se zamilovala do němčiny. Na Live aus Berlin je máme možnost vidět a slyšet v jejich nejlepší formě - a pódiové ztvárnění klasik jako "Du hast“, "Asche zu Asche“, "Seemann“, "Rammstein“ či pověstné "Bück dich“ (skvělá podívaná pro všechny správné úchyláky) před divákem v pohodě obstojí i po tolika letech. Holt stará láska nerezaví...

Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat.

Jeden z kinematografických skvostů. Dokonale vypjatá atmosféra od začátku do konce, geniálně napsané vnitřní monology, výborná psychologie postav a naprosto realistické výkony herců. Kdysi mě při sledování právě tohohle díla (nedělní odpoledne na ČT) vůbec poprvé v životě napadlo, že film nemusí být jen jednou z možností, jak se pobavit nebo zabít čas, ale že v něm může být i NĚCO. Něco nevysvětlitelného, co umí zasáhnout a klidně člověku i změnit život (jako se to tehdy v neděli stalo mně).

Velmi povedený dokument k dvacátému výročí vzniku Einstürzende Neubauten. Rozhovory s členy kapely, záběry z koncertů napříč celými dvěma dekádami - pro fanouška samozřejmě povinnost.

Nejsem fanouškem world music, ale celou hodinu a půl jsem seděla s otevřenou pusou. Hacke tu představuje tak zajímavé figurky istanbulské i okolní hudební scény, že nezasvěcenému člověku opravdu nezbývá nic jiného, než jen s tichým úžasem zírat. Je milé sledovat, jak v dnešní "popové" době stále existují i tací, kteří dělají hudbu opravdu jen pro tu prazákladní radost z hraní (viz například hoši z ulice s jejich až anarchistickým přístupem). Rozhodně jeden z těch zajímavějších hudebních dokumentů.

Když ňa to baví :-X