higuain

Zpočátku to díky hudbě a viditelně štědrému rozpočtu nevypadá tak zle, nicméně solidní úvod je asi to jediné, co lze na tomto filmu chválit. Po něm se totiž Andělská tvář velmi záhy přepne do nechtěné tragikomedie, ve které mizerný scénář vzbuzuje pousmání a Troškova bezradná režie lítost. Zdaleka nejtragičtější součástí filmu je však Jiří Pomeje, jehož herecký výkon se slovy snad ani nedá popsat, to se prostě musí vidět.

Takový to, když léta zbrojíte a připravujete se na další útok mimozemšťanů, a když se to pak skutečně stane, nemáte vlastně ani piloty pro svoje roboty. Ale nevadí, je tu přece banda nedokojenejch teenagerů, kteří zachrání svět. Možná mi něco uniklo, ale ono je těžký udržet pozornost při té záplavě otupělosti, kterou tenhle film servíruje. Kdyby alespoň ta akce byla jakkoliv nadstandardní, ale tady je všehovšudy jen jeden super záběr, kde je navíc akce jen v pozadí. A taky by mě zajímalo, který ze scénáristů psal ty gagy, protože takhle žalostná snaha o hlášky nebyla k vidění ani ve Whedonově JL.

V tuto chvíli se jedná o nejpříjemnější překvapení letošního roku (což je ale pochopitelně ovlivněno tím, že moje očekávání nebyla valná a že je teprve březen). Tomb Raider není přelomový a nepřichází s ničím novým ani jako videoherní adaptace. Že je to pouze spotřební akční/dobrodružný blockbuster ale nemění nic na tom, že se jedná o kvalitní film. Dobře vyvážený tempo bez hluchý pasáže jde ruku v ruce s dobře napsanou zápletkou, která ve finále není ani zdaleka tak fantasmagorická, jak jsem se obával. Navíc je tu výborná Alicia Vikander, která si Angelinu maže na chleba. A co je hlavní, hraje ve filmu, který je minimálně o dvě třídy lepší a může se směle rovnat i s některými díly Indiana Jonese.

Pohodová romantická komedie mixnutá cestováním v čase a následky efektu motýlích křídel, jejíž hlavní devízou je roztomilost Alexandry Daddario a hlavní slabinou naopak to, že Adam DeVine je tak šíleně nesympatickej pošuk, že mu ani ten happyend přát nebudete.

Je to stejně přehnaný jako Vyšehrad, ale co na tom vlastně záleží. Když se člověk směje, komedie splnila svůj účel. Lajna nemá žádnou vyloženě geniální epizodu jako bylo Lavického zápisné, úroveň jednotlivých dílů je však na rozdíl od Vyšehradu mnohem vyrovnanější. _____ Nevím, jestli je to tím, že by kvalita seriálu ve druhé a třetí sérii vyloženě klesla, nebo jestli se mi tenhle styl humoru už jen prostě okoukal. Každopádně tyto navazující série mě příliš nebavily. Přehrávající herci a na sílu tlačený humor byl často spíš na škodu než že by plnil svůj účel a o nějakým příběhu se zde samozřejmě ani nemusíme bavit. Ubírám na 3*.

Svoboda means freedom? That's crazy. Precizní práce. Sportovních dokumentů o hokejových úspěších máme poměrně dost a nemusí to nutně být o zlatých turnajích (viz třeba dokumenty o bronzových MS z let 2011 a 2012). Tenhle je však přece jen jiný a pravděpodobně i nejlepší. Co do emocí se mu vyrovná snad jen Tým na hraně (MS 2010), co do rozsahu informací a historických i jiných souvislostí už konkurenci nemá. Když navíc vezmu v potaz, že je koncipován především pro cizince, tak musím smeknout ještě víc, protože pro ně a nebo pro lidi, co Nagano sami nezažili, to už líp natočit a sestříhat nešlo. A pro pamětníky asi taky ne.

Bylo nebylo v předvečer Watergate. Jedna věc je vybrat si zajímavý historický téma, druhá věc je kvalitně ho zpracovat. The Post je dramaturgicky nevyvážený film se zbytečně zdlouhavou expozicí, jejíž důsledkem je naopak zkratkovité finále, které budí dojem, že by zasloužilo samostatný film. Na Spielberga slabota.

...aneb jak Aronofsky tak dlouho listoval Biblí, až mu z toho hráblo.

Poté, co Jessica Chastain zazářila v Miss Sloane, se asi dalo čekat, že se jí nabídky na role silných a ambiciózních žen budou kupit. Rok se s rokem sešel a je tu Molly Bloom, pokerová Elizabeth Sloane. A já opět mohu chválit. Nejen Jessicu, ale i Sorkina, jenž si svůj režijní debut odbyl na velmi dobrou.

Wind River "tak trochu" jinak. Paralela s filmem Taylora Sheridana se nabízí prostě proto, že jde o tématicky podobné filmy, podané ovšem zcela odlišným stylem. Zatímco Sheridan vsadil na nonstop depresivní Wyoming, McDonagh kličkuje mezi žánry, a tak v jednu chvíli sledujeme drama, ve druhé akci, ve třetí komedii. V zásadě nemám nic proti, na druhou stranu Wind River mi přece jen sedlo víc.