Coliseum

Kdysi, před 69 lety, bylo možné napsat postavu silné, soběstačné, inteligentní a emancipované dívky s grácií, umem a lehkostí.Šlo o Báru, řečenou Divá. Bohužel, pokud na takto povahově vybavenou dívku (ženu) poukáže současná filmová produkce, obvykle z toho vyleze nesympatická a drzá koketa (záměrně používám spisovný slovník), která svým úsměvem neodzbrojuje, nýbrž láká (kam však, to nevím). Narativní unylost nezachrání ani ďábelsky gradující Dobrého výkon, ani překrásná kamera. Přesto má film v sobě něco, a to je čistě můj pocit, co by mu nikdo jiný než Ondřej Havelka nevtiskl.

A taky tam hraje takovej neznamej herec. Otto Lackovic. Tak ho dodejte do obsazeni, lásky moje.

Nelze omlouvat vytloukání klínu klínem ničím, ani válečným běsněním. Pokud odsouhlasíme hromadné znásilňování nevinných žen, navíc bez rozdílu věku, argumentací: kdo páchá zvěrstva, musí je čekat, potom se z nás stávají stejná, zvěrstva páchající individua. A z historického hlediska: Kdo odkývá(š) tuto nechvalnou etapu války konotací oka za oko, zubu za zub, pak jistě věří(š), že i "odsun" sudetských Němců byl v pořádku a v intencích tehdejší doby a nálady. Obojí je bohužel tragicky neuvědomělé. Mince má dvě strany. Snad se dají v historickém kontextu pochopit, nemělo by se nad nimi ale mávnout rukou. A k filmu? Zaplať pánbůh že vznikl v koprodukci Polska a Německa a ne v Hollywoodské výrobně dokonalosti. Nejvíc si cením, že Sověti nebyli, i přes hrůzy, které při dobytí Berlína napáchali, vystaveni jednobarevně, jak tomu ve válečných filmech, hlavně z poslední doby, bývá. Tedy jako diluviální, primitivní barbaři, které uchvátí vysavač nebo tříkolka a jejich jediným smyslem je zpít se za němotu a velebit Stalina. Přitom myslím, že v tomto tématu si na jejich charakterech režisér mohl řádně smlsnout.

Sklenář měl pré

No tu hubu votevírali všichni nebezpečně arytmicky.

Mladí a neklidní uprostřed hvozdů, vzteklinu tam má podle chování každej druhej. Entrée jak hovado, dál klasická sinusoida.

Další z "kultovních" filmů, na který se s chutí odvolá nejeden arci znalec celuloidu, viděnej dávno za mym zenitem, jež mi nebylo dovoleno tak úplně pochopit a tím pádem docenit. Samozřejmě, můžu bejt ovlivněnej erudovanejma disputacema místních i přespolních a tim pádem si bojím přiznat, že jde o prachobyčejně dobrej film (aby člověk nevypadal jako neznaboh), nebo v něm třímá opravdu hluboká, přesahující pravda a já si konečně musim uvědomit, že si celej život na intelektuála pouze hraju. Jelikož je tahle filosofická otázka v dohledný době neřešitelná, nemůžu než konstatovat, že to až taková pecka nebyla. Snad příště, má-li ten film právo na další šanci.

Robertovo skřehotající zvolání, magický oka, koleno uprostřed stolu, Vořech v pyžamu s cígama v tabatěrce z Villonova Odkazu (zasmát!), kýble hoven proti usnutí a třeskutě vtipnej pan Filip, kterej ten den zhatil cynický pojmenování hospody "Tryskáč", pač jel jak fretka. Pak už jen křik, hlahol, objímání a samozřejmě počínající kocák z kategorie "ten musíš jednou v životě mít!". Nikdy už se mi nepoštěstilo zvracet s tak majestátní hrdostí v srdci a štěstím rozlitým po celym těle. Takže Ondro, díky za to připomenutí. Jako sesazenej král pathosu řikám, že bez něj to na světě nejde.

Maratova hudební složka mě baví, především ústřední melodie stojí za pobrukování (ne, jméno Marat mi vůbec nic neříkalo a neříká) a dokonce mi nevadí, že jakmile sem viděl PANA Hrušinského za tzv. kvelbem, bylo mi jasný, kdo bude hlavním a neodolatelným zloduchem. Unylejší pár, aby člověk pohledal (Jarda se Zuzkou si to nedávali ni omylem), Kostelka to konspiračně uhlídal a Šmída? Ten bude už navždy Bacílek s mlíkem. Obecně mě Kleinovy sedmdesátkový kriminálky baví, nevidím v nich nic závadnýho. Ale ani objevnýho. Zlatá střední cesta.

...a pak se promítl v hologramu, pozdržel, aby nahnal čas k úprku, kvazi zlo a odešel za sluncem...