Coliseum

Časem vycizelovaná klasika, asimilující se na jakýkoliv časoprostor. Autentická kamera, živý zvuk, přirozenost (ne)herectví. To vše snímek nabízí neafektovanou, přitom ale jemně naléhavou formou. Dá se snadno dedukovat, že převažující část dá přednost komediální stránce, je přece jen patrnější a, snad, i díky "amatérství" protagonistů ve Formanových prvotinách očekávaná, přitom to, co dělá z tohoto filmu opravdový majstrštyk je brilantně vykreslená generační váda, stojíc v kontrastu ke, při laxním sledování, ničím zvláštním obohacujícímu, oddychovému scénáři. Klame tělem, tenhle film s latentně nahozenou maskou dokumentu, klame, a dělá to brilantně. Opus magnum Miloše Formana.

Sólo pro jednu, místy napískanou, kytaru, poctivě odehrané neodolatelným párátkem Ellen. S nenuceně obstaraným doprovodem zbytku ansámblu v zádech je indie libreto o nevinnosti, dospívání a konfrontaci se skutečným světem konzistentní, což nepřeruší ani hudební doprovod úděsně nepůvodní kytarovky.

Nemůžu přece jinak, než vzpomenout na své překrásné mládí v malebné vesničce, mém rodišti, přesně v půli cesty hlavní vlakové tepny Praha – Kolín. Chlapec sem byl zvídavý, veškeré osazenstvo vísky bylo zaměstnáno v místním JZD a přilehlém mlýně, tedy o zábavu bylo, především v době žní, postaráno. Stejně jako filmová ocelová svita, i našinci patřili k hlavnímu vývoznímu artiklu obce (kromě jablek a třešní). Naši kombajnéři, ostří, klasem šlehaní pacholci, známí na západ i východ okresu každé léto vyjížděli na pomoc spřáteleným, leč méně vybaveným družstvům. Jízda na kombajnu, pomoc se sběrem, čištění zanesených žácích „hlav“, poslech neuvěřitelných historek o všemožných lapáliích, znemožňujících chlapíkům a jejich plechovým parťákům práci… To vše člověka podprahově formovalo a utvářelo to jeho budoucí názory na obyčejné lidi doby dávno skončivší, a to, doufejme, nevratně. Dehonestující průpovídky mužů v modrém jsme, co by naivní caparti, taktně, naivně a samosebou nechápavě přecházeli a i kdybychom chápali význam oněch oplzlých vtípků, často hraničících s pedofilií, odpuštění bylo by promptnější než oddělení zrna od plevy, protože: každoroční vítězství nad klasem a pokoření plánu bylo vítězstvím nejen socialistického zemědělství, bylo i nepatrným, o to víc ale hřejícím vítězstvím každého z nás. Mimochodem, podobně „strmý“ sráz s hájovím v pozadí existoval i u nás a stejně jako jednomu z hlavních hrdinů seriálu se i našemu hrdinovi, tehdy pětadvacetiletému Jardovi, podařil husarský kousek s překocením kombajnu v bok. Jarda jako malý spolkl digitálky. Nikdy nevyšly a traduje se, že ještě několik let po pozření se z jeho útrob ozývalo oznamovací pípání. A já tomu věřím. Stejně tak nemám problém věřit kavaleristům. Všechno není jen o agitce, ta se dá jako hlavní argument použít vždy. Tohle je nevinná, občas mile pitomá, freska o životě obyčejných lidí. Hlavní je vydatná svačina, dostatek náhradních dílů, pivo, slivovice, rum a umění mariáše. Tehdy i teď.

Alfa a omega sci-fi, vystavěná na jednoduchém, leč o to silnějším scénáři. Ridley si dal práci s kompaktní soudržností stěžejních složek filmu, totiž podmanivě hypnotickou hudbou (a zvukem obecně), neúnavně tepající ponurostí, naprosto famózní architekturou a jejich nervózně extatickým snímáním. Vzájemná koherence snese nejtěžší kritický kalibr a je jasné, že upozadění jakékoliv z nich by celkové atmosféře nevratně uškodilo. Na škodu není sekundární „romantická“ linka, působí oddychově a připravuje k dalšímu nádechu před ponořením do všeobklopující temné atmosféry. Hauer je jako Ten zlý par excellence, dá se bez nadsázky konstatovat, že výkon jakéhokoliv herce stoupá o několik tříd, hraje-li mu zápornou notu právě Rutger. Což u Forda platí dvojnásob, byť jsou jinak herecké výkony všech protagonistů stabilní a přesvědčivé. Člověk se po celou dobu nemůže zbavit vnitřního pnutí a na konci sám sebe přistihne v divně sklíčené náladě s mírně násilnickým šklebem ve tváři. Zvláštně vykreslená budoucnost, odpudivá a lákavá zároveň. Ještě jsem se úplně nerozhodl, jestli jí takovou chci. Miss Salome and the Snake je na cestě!

Člověk, intenzivně se zajímající se o ten čas, kdy carské Rusko padlo vší svou těžkopádnou tonáží na zadek a Evropa začala pomalu vstřebávat nastoupivší trend východního komunismu (nemluvím zde o Cabetovu komunistickém prenatálu), musí objektivně konstatovat, že tehdy tomu tak bylo. Prostý fakt, neoddiskutovatelný. Filmařsky to není špatná práce, reálie víceméně sedí, nemalé procento postav s jejich charaktery a rolemi v té době také, snad i některé dialogy se dají chápat jako věrohodné. Problém nevidím ani tak v tom, že ústřední postavu hraje syn Té matky, již režim vysál, vyždímal, zkroutil a pohodil. Taktně se dá přejít i obsazení tehdy půvabné Obermaierové do role Marty (snad ji tak sám Gottwald chtěl vidět). Tím neodpustitelným je rok, ve kterém bylo posvěceno natáčení a scénáristicky ad absurdum vygradovaný nový charakter hlavní postavy. Proto se nedá, viz výše, dívat na tuto opulentní oslavu s ohleduplným mhouřením očí, proto nemohu přihlédnout k některým opravdu dobrým, hereckým výkonům, či poctivě odpracované kameře (leč masově převládající diskursní scény mohly být stejně dobře nasnímány z pevně ukotveného stativu). Proto, právě proto, že seriál tou nejdrastičtější formou přepisuje dějinnou podstatu jednoho mizivého prevíta, který shodou okolností, nikoliv vlastními schopnostmi, ke štěstí a vysokému postu přišel, a tím nesmyslně, bohužel ale čekaně degraduje jakoukoliv výpovědní hodnotu, kterou MOHL a MĚL mít. Říkalo se cosi o nastavení zrcadla, pamatuji-li se dobře. Tohle nastavení stojí na zatraceně vratkém soklu, nastavujíc svou odrazovou část kdoví čemu a komu. Snad egům prorežimního packala Sokolovského a národního zapisovatele Matějky

Barbar. Nápadně jasný dálky, panenská příroda, kroutící se a sténající pod stopami těch, co hledají to jediný možný dobro. Solitér. Krvavá voda a starý, trouchnivějící kmeny mohutnejch sekvojí, pamatující průzračnost prázdnoty, čistotu nevědomosti, začátek. Nikdo. Bezeslovný přátelství, utkaný v situacích, kdy nejde o nic menšího, než o vaši hlavu. Konečný rozhřešení v padajícím slunci, zalitým proroctvím mesiášů. Divoká síla podstaty.

Výsostnej doklad arytmie českýho filmu. Tepe to naprosto mimo.