-Ravee-

Filmový ekvivalent Malewiczova černého čtverce.

Spielberg mi již jedenáctým rokem netrefuje notu a Most špiónů není výjimkou. Jeho přeslazené a přesvícené záběry s nádechem kýče se mi sice stále líbí, k podobným politickým tématům se však naprosto nehodí. Kamiński odvedl opět nádhernou práci, ale nepředvedl pranic nového. Přemíra barevných filtrů a postprodukčních retuší navíc ubírá filmu to, po čem si doba, ve které se odehrává, přímo volá - autenticita. Právě dobové napětí a všudypřítomná nejistota zde zcela chybí. I ty nejvypjatější momenty jsou podávány vlažně, jakoby Spielberg nechtěl opustit svou komfortzónu (naposledy tak učinil v Mnichově) a stejně tak z ní nechtěl vytrhnout diváka. Pěstí na oko je pak masivní heroizování USA, kde se očividně jezdilo pouze v bezchybně naleštěných Cadillacích a největším problémem byla rozverná veřejnost vrhající nepříjemné pohledy. Stejně tak Hanks v roli "hodného dědečka", který vede vyjednávání na ostří nože, je tak trochu směšný. Pokud tedy někomu nevadí americký PR "cock rock", bude se pravděpodobně bavit o moc víc, než jsem se bavil já..

O tom, že hudební průmysl funguje tak, jak funguje, asi každý tak nějak tuší a je dobře, že to někdo ukázal na plnou hubu a ještě lépe, že to ukázal na extrémním případu, jako byla aféra okolo 30 Seconds to Mars. Bohužel to, že se jedná právě o 30 StM, je také největší slabina. Jared Leto umí hrát i zpívat, o tom nikdo nepochybuje. Na druhou stranu je to do určité míry přeceňovaný a hlavně ULTRANARCISTICKÝ pozér. Měl bych také přiznat, že přes veškerý instrumentální um vidím hudbu 30 StM jako komerční teenage pop metal sračku a Jared Leto je mi svým stylem vystupování krajně nesympatický. Ale zpátky k filmu. Fakt, že zisk umělců se plynule přesunul z prodeje desek do živého vystupování, je také všeobecně známý. O horentních sumách, které si umělci za koncerty účtují, tu ale s podivem nepadá ani slovo. Tento business model navíc výrazně nahrává právě velikým bandům jako 30 Seconds to Mars, které dokáží vyprodávat stadiony. Menší umělci mají se ziskem problém daleko větší. Při úvodním plakání dollarových multimilionářů (Bennington a Tankian) nad mládeží, která si hudbu raději zdarma stáhne, než koupí, mi tak bylo na blití (za zmínku oproti tomu stojí rozumný postoj Metallicy, která ho prezentuje v dokumentu GLOBAL METAL). Hudební průmysl je z hlediska vztahu label-hudebník odporný, ale víceméně dává smysl. Nahrávací společnost umožní nákladnou produkci alba a poskytne skupině možnost vydělávat na koncertech. Za to si však společnost naúčtuje nesmyslné peníze včetně absurdních poplatků. Zkrátka korporace zůstanou korporacemi a při Letově komentáři „tyhle firmy nezajímá nic kromě čísel“ jsem se dusil smíchy. Právě tyhle korporace totiž vedou pro umělce formátu 30 StM nezbytný byznys založený na kalkulacích, analýzách a rozpočetnictví, který vůbec umožní vydávání pompézních alb. Nahrávací společnosti navíc odvedou ohromný kus práce s kompletní propagací produktu. Nikdo se nepozastaví, proč je zpravidla každý větší band pod nějakým labelem? Krom toho takto fungují do určité míry všechny (nejen) umělecké branže. Větší skupiny živí ty menší, a to je z mého pohledu zcela v pořádku, aby byl umožněn „zrod“ nových talentů. Ale Leto, zdá se, má sám málo. Kam se poděl ten duch „pro hudbu jako takovou udělá Jared všechno“, který je tu tolik proklamován? Není to spíš „pro prachy…….“? Momenty, kdy se skupina rozhoduje, jestli podepíše s labelem další nevýhodnou smlouvu po tom, co byla právě „ojebána“, ji pak staví tak trochu do pozice nevděčného, oportunistického spratka. Letova (vlastně obou) samolibost je až neuvěřitelná, když nám předkládá záběry sebe sama v hlubokých zamyšlených pohledech či rozhovorech s plasticky vloženými dramatickými pauzami uprostřed vět. Pro film jakožto dokument jsou tyto režijní excesy drtivě degradující. Ve výsledku jde o dokument, který je často v kontradikci sám se sebou, rozplývá se nad nesmysly, pláče tam, kde to nedává smysl, využívá demagogického vyjadřování a ke sběru a prezentaci dat využívá překvapivě omezený počet zdrojů, které jsou často nerelevantní.

Šílená bolševická agitka v rukou filmového mistra. Uhranutě jsem zíral na nádherně komponované, živé a působivé scény, ale účel, který film plní, se mi bytostně hnusí (laciné vyjadřovací prostředky, které se občas objevují, navíc Stávku řadí o stupínek níže než Křižník Potěmkin). Politická prasárna, která je bohu(dík/žel) natočená naprosto nádherně..

Tarkovského středověký "Fitzcarraldo" projekt, jehož rozbahněným polem nudy jsem se brodil celé 3 hodiny. Přirovnání k Sedmé pečeti či Marketě Lazarové? Ale no tak, no tak, to určitě ne... Rublev nenabízí nic než čistě subjektivní multitematické zahloubání, ze kterého jako by ani sám Tarkovský nevěděl jak ven. Výsledkem je změť neurčitých a k uzoufání nezáživných kapitol, nad kterými se mohou rozplývat snad jen Tarkovského skalní vlezdoprdelkové.. Po homerunu se Stalkerem a dalekém odpalu se Solarisem si u mě Tarkovský zapisuje druhý strike (po egoistickém Zrcadle) a já už snad po ničem dalším nesáhnu, abych si ho nevyoutoval..

Naprosto drtivá kadence srdíček, duhy a cukrkandlu, ze které by se udělalo špatně i Danu Nekonečnému. Tohle měli při převýchově pustit Alexi deLargeovi a byl by z něj beránek do konce života. Tradiční morální ponaučení, které v sobě nese snad každá pohádka, zde zní: "Buď si třeba největší svině na světě a všem se snaž ublížit, ale vždycky Tě všichni budou milovat a medvídci Tě nakonec odvedou do světa růžových obláčků a živoucích hvězdiček"..

Podobně jako La Dolce Vita líčí úpadek morálky společnosti ve prospěch stále neukojitelnější potřeby zábavy a rozptýlení, L'Avventura líčí úpadek lásky ve prospěch stále větší potřeby vášně a vzrušení. Křesťanské pojetí citové náklonnosti je již dávno mrtvé a Antonioni zde více či méně křiklavě obhajuje záletnictví a nevěru. To vše by šlo. Jen kdyby to nebylo zabaleno do bezmála dvou a půl hodinové intelektuální nudy, jakou umí snad jen Italové..

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila..

Úvod do kurzu deviací, nebezpečí a závislostí spojených s virtuálním prostředím aneb Reitman dokázal i přes silnou schématičnost a konstrukt vytvořit opět velmi zábavnou a pravdivou reflexi (americké) společnosti..

První část filmu, která se nese v duchu psychothrilleru/sci-fi, je naprosto dechberoucí. Frankenheimer předkládá neskutečně inventivní a neotřelé záběry (nevěděl jsem, že GoPro vymysleli již v 60. letech) a celá pasáž jako by byla natočena "Hitchcockem na Temné straně síly". Pak ale Randolph prodělá přeměnu, na scénu přijde Hudson a najednou jde o zcela jiný film. Načne se znatelně filozofická hippie část (nesmyslně ovlivněno dobou), jež připomíná odstředěný Easy Rider vyprávěný dědkem za zenitem, kde se řeší "konzum vs svoboda", ztracené mládí, životní úděl, korporátní Amerika atd. A pak najednou v momentě, kdy jsem již začal lámat hůl, se vše vrátí do kolejí úvodní části a opět jsme vrženi do hutné svíravé atmosféry, abychom byli svědky cynicky tvrdého, černohumorného konce. Těžko tedy nějak konzistentně hodnotit, nicméně za výkon Murraye Hamiltona při setkání Arthura a Charlieho v úplném závěru filmu se přikláním k silnější možnosti..