Matka a syn
Mat i syn
Mutter und Sohn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (54)
Tohle nepovažuju za film, ne v tom smyslu jak pojem film chápu já. Obrazově je to sice nádherný, ale o příběhu se mluvit nedá vůbec. To, že panáček chvíli nosí mámu po lese a pak se tamtéž poflakuje sám až do titulků, to není nic pro mě. Ale věřím, že to tady bude mít spoustu příznivců...Po delší úvaze jsem se rozhod to nakonec zhodnotit. Před dvaceti lety bych nad tím dumal a užíral se, co chce básník říci, ale dneska si říkám jestli chtěl básník vůbec něco říci, měl zvolit jazyk, kterýmu rozumím. Tímhle stylem ke mně už nemá šanci proniknout. Takže pro mě pseudointelektuální sračka bez významu. Howgh! ()
::::::::::::::::::::::::::::::::: Tak tohle opravdu nevím, jak hodnotit. Z jistého pohledu to byla opravdu nuda, ale poetické filmy jsou spíše nudné. Záleží opravdu na úhlu pohledu. Já poetické filmy mám rád, ale tohle mě moc nevzalo. Zase když se na to dívám z jiného pohledu a úhlu - třeba jako uživatel Hirnlego, tak je to naprosto skvělý film. Fakt nevím jak todle ohodnotit, proto tenhle film zůstane ode mě "nedotčený". Co vím ale naprosto jistě je, že mě film neskutečně zaujal a už se těším, až se podívám na Otce a syna. ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ()
Pozerať Sokurova vyžaduje zrejme značnú trpezlivosť. V poslednom čase je to druhý film od neho, čo som videl a musím priznať, že sledovať ich neskoro v noci je aj značným utrpením. Matka a syn ma však zaujali výtvarnou stránkou, ktorá je azda bezkonkurenčná vo filmovom svete. Dlhé statické zábery na nádhernú krajinu sa vinú celým príbehom... Hm, príbehom... Tu príbeh vlastne neexistuje, sú to len čarovné obrazy prírody či matky so synom. Všetko ostatné sa odohráva v našom vnútri... ()
Matka a syn, jež pojí téměř hmatatelná vzájemná láska. Ona ho kdysi nosila pod srdcem a teď, když je již nemocná a slabá, nosí on ji - chová ji tak, jako kdysi ona chovala jeho a krmí ji tak, jako kdysi ona krmila jeho. Předlouhé, klidné a smířené ticho občas protne pár slov, která však ani nemusela být vyřčena... Divák, který se rozhodne věnovat tomuto ojedinělému uměleckému dílu pár chvil svého života, bude odměněn naprosto specifickým filmovým zážitkem, který dotyčnému na chvíli umožní jiný druh vnímání času a obrazu. Co záběr, to nádherný (většinou též působivě "zdeformovaný") melancholický obraz, jaké obyčejně nejsou k vidění ve filmech, nýbrž v galeriích. Jako by každý strom, každá květina, každé stéblo trávy představovalo živoucí důkaz toho, že Matka Příroda nás miluje v životě i ve smrti - v nekonečně plynoucím koloběhu - a ona zůstane krásná, i když my jsme již u konce svých sil... ()
Jediný film, který si můžete pouštět s dvojnásobnou rychlostí, aniž by jste o něco přišli! /oprava, je jich víc, včetně několika Lynchů.../ Paradoxem je, že ač působí zdlouhavě, naštěstí je hrozně krátký. Mám pocit, že se tu někdo snažil napodobit staré ruské filozofické filmy jako Stalker, ale nějak si nevšiml, že mu chybí zásadní myšlenka. Budování atmosféry? Hodně chybé, protože celý film je jen o krátkodobém zachycení vztahu matky a syna, přičemž tento vztah není nijak rozvinut. Bolestně tento film postrádá myšlenku, nebo výraznější dějotvorný prvek. Tohle by byla určitě skvělá kniha, kde by se člověk dověděl o všech myšlenkových pochodech postav - tady je to zvárněno pouhým hleděním na projíždějící vlak. Velice smutné. ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama