dubinak

Velice pěkně natočená mysteriózní jednohubka, která si mě držela po celou dobu. Škoda, že se to plazilo spíš jen tak po povrchu a nenabídlo to divákovi pořádné finále a spíš to vyšumí. Hororových sekvencí téměř nula, ale tentokrát mi to nevadilo a možná byl pro mě větší horor například efekt toho, že společně s hrdinou slyším hučení nebo neslyším vůbec, nebo jen hodně špatně. Zajímavý, originální námět, který mě mimochodem k tomuto snímku přilákal.

Krásný dokument dokazující, jak nádherná bytost je Jim Carrey a upřímně, tento herec je moje celoživotní srdcovka a znám lidi, co ho pro jeho přehnané herectví nemůžou ani cítit, ale pro mě je to osoba, jejíž úsměv mě taky rozzáří, vzhledem k tomu, že tak nějak definoval moje dětství a zanechá ve mně pocit bezstarostnosti a že život se musí brát jedině s úsměvem. Dokument navíc disponuje přidanou hodnotou v tom, že udává příklad toho, jak a v čem se jeho tvorba měnila společně s politicko-sociálním pozadím a v tom si mě získal ještě víc. Ráda bych věřila, že Jim Carrey není jeden z těch smutných klaunů, ale po zhlédnutí seriálu Kidding mi něco říká, že daleko k němu mít nebude.

Krásně strukturovaný komplexní snímek a troufám si říct, že Nolan je filmový Einstein, zároveň filmový Mozart i Picasso, prostě mistr oboru. Tak komplexní snímek aby člověk pohledal, navíc je natočený takovým až vinětovým stylem, který diváka téměř nenechá vydechnout, natož aby ho nudil. Film má velice svižné tempo na svou stopáž a disponuje hlavně skvělými herci, o čemž není pochyb. Škoda, že jsem byla posera na něj zajít do kina a byla spíš tým Barbie. Ale rest je odškrtnut a až na to, že jsem tak čtvrtinu vědeckých promluv nepobrala, bylo to super.

Hodně intimní zpovědní dokument, jehož formu asi tuctový divák moc dobře neocení, alespoň já ne. Bylo fajn to vidět, ale nebylo to takové, že bych ho nutně potřebovala sjet hned díl po díle. Toto téma je poměrně nutné řešit globálně a nechápu, že se ještě několik těchto ústavů udržuje v chodu. Věřím, že pro někoho, kdo si tímto peklem prošel, může být tento dokument zadostiučiněním. V této formě je to pro mě ale trochu vzdálenější téma.

Dle očekávání, Furiosa má oproti Maxovi větší rozpočet a je to hodně znát na epičnosti jednotlivých scén. Pro mě je méně více a ta obecná okázalost, masivnost a megalomanství mi trochu stojí v cestě za lepším hodnocením. Je to sice filmařsky samozřejmě špičkové, jenomže je tu tak hrozně moc mikroscén a samostnatných sekvencí, že se ten příběh hrozně těžko při své stopáži vstřebává a ten zážitek je pro mě oproti Mad Maxovi necelistvý. V jedoduchosti je krása a tady mi ta překombinovanost dělá vrásky. Z Maxe si pamatuju skoro každou scénu, ale Furiosa se mi bude znovu pouštět mnohem tíž. To ale vypichuji jen to jediné negativum, které mi brání jít výš, jinak je Furiosa režijně, scénograficky i řemeslně vrcholné umění a před Millerem jednoznačně klobouk dolů.

Zpočátku vypadala Exhuma velice dobře. Na mě to byl ale až příliš ambiciózní kousek, který jsem prostě nestíhala a nejspíš by se mi hodila ještě druhá projekce, abych do detailu ocenila jeho scénář. To, co se z toho vyklubalo bylo něco úplně mimo moje prvotní očekávání a možná mě tam štvala právě ta epičnost a poměrně velká zmatenost. U korejských filmů se to ale dalo čekat.

12. série: Už se fakt sama sebe ptám, proč si to furt dělám. Existuje přece tolik dobrých seriálů, na které si brousím zuby, ale z nějaké moji podivné loajality, pořád dávám AHSku šanci, i když vím už předem, že budu zklamaná. A opět. Asi tři díly se daly snést. Poslední série AHS jsou pro mě opravdu na hranici snesitelnosti, co se týče kvality a čím dál víc i hereckými výkony. Emma mě po dlouhé době svým výkonem téměř neuchvátila a ač nevěřím, že to říkám, Kim ji opravdu málem předčila. Tomu, kam tenhle seriál kvalitou i scénářem sklouzl se dá těžko uvěřit. Nefunguje tu téměř nic. Hororová stránka nula, spousta dílů je úplně prázdných, takže i když to má dílů jen devět, i to je podle mě moc. Prostě někdy je opravdu lepší si říct, že už to stačilo a neždímat to jako už třikrát zalitý čaj. Prosím, už ne!

Benson a Moorhead neznají hranic a přesto, že se snaží ve svých scénářích být inovativní, nekonvenční a sofistikovaní, tentokrát to pro mě byly takové velkohubé kecičky, které dřív nebo později dojdou ke zkáze, když logika úplně ztratí význam. Na to, jak dobře a profesionálně působilo Synchronic, tady jde podle mě zase laťka o něco níž. Člověk v tom může chvíli vidět význam, ale záhy pozná, že ani sami scénáristi moc nevědí, kam míří. Škoda, potenciál byl, některé filozofické promluvy byly fajn, takže na zamyšlení proč ne. Ovšem jako sci-fi to funguje minimálně.

Bebjakovo jméno slibovalo kvalitní kriminálku, ale výsledkem je v podstatě průměrné až nadprůměrné standartní ČT krimi drama, které disponuje plusovými body hlavně díky větším hercům, ze kterých Bebjak dokáže vytěžit ve svých dílech maximum. Ten scénář mě tentokrát až tolik neuchvátil, přestože Bebjak ukazuje vyšetřování z poměrně svěží perspektivy a ukazuje strasti veřejných činitelů upřímně a bez korektních příkras. Zklamal mě ale trochu ten závěr, který dost vyšuměl a postrádal jakýsi šmrnc. No, snad příště to bude lepší.

Herecký koncert Bohdalky, která opět válí a boduje a ve svém věku předvádí, že pro ni nikdy není pozdě na to si sehrát hlavní roli. Příběh sice těžce předvídatelný, ale to asi není úplně tak podstatné. Podstatné je, že je to natočené tak, že vás to zaujme a do konce už nepustí. Nejsou tam žádné zbytečné omáčky a stopáž uteče jako voda. Velmi povedený, úderný Strachův kousek.