dubinak

Odsuzuji už jen ten fakt, že vznikl údajně tedy remake poměrné slavné home invasion po šestnácti letech, která už tak nedobývala svoji kvalitou svět a teď tu máme další zbytečný kousek, jehož tvůrci plánují další DVA (?) díly neznámo proč. Nejdřív natočte kvalitní první díl a pak můžete servírovat další chody. Tady je atmosféra na totálním dně a látka vyčpělá jak covid. Hlavní hrdinové jsou trochu k smíchu a vlastně to nemá vůbec žádnou hororovou nebo alespoň drásající hodnotu. Násilí je tu paradoxně nulové, takže o čem se tu mám vlastně bavit? Dvě hvězdy dávám jen za docela kvalitní zpracování, ale po námětové stránce to nemá opravdu téměř co nabídnout. Bída.

Zromantizované melodrama nejbestiálnějšího vraždícího páru Česka dopadlo tak, jak jsem zhruba očekávala. Průměrně až nadprůměrně zvládnutá režie, která velmi dobře pracuje hlavně s herci, jež tomu dodávají tu vysokou kvalitativní úroveň. Styl vyprávění je fajn i pro diváky se slabší povahou, ovšem fakt, že je většina scén tak nějak asi vymyšlená pro obrazovku to trochu potápí a právě ten styl vyprávění se otírá spíše o artové pojetí, takže vesměs bude snímek vlastně kontroverzní a záleží spíše na povaze diváka, jak ho přijme. Já ho přijala celkem vřele, na druhou stranu jsem na něj poměrně rychle zapomněla, takže za mě v české kinematografii žádný milník.

Zajímavě pojatá artovka, která mi vzdáleně připomíná zahraniční zprávy v televizi a bůhví, jestli to není obraz blízké budoucnosti. Citlivá režie a mistrné obrazy prohnilé americké společnosti, které ve mně chvílemi evokovaly Potomky lidí. Tato road movie je ale mnohem komornější a nevyvolala ve mně až tak existenciálně depresivní myšlenky a ještě něco tomu trochu chybělo k dokonalosti.

Za mě nejlepší český dokument o Africe, jež ji dokázal ukázat v autentickém světle krásnými, propracovanými záběry a vím, že líp už ji asi nebudu nikdy schopná poznat než prostřednictvím právě tohoto cestopisu. Ústřední dvojice mě bavila natolik, že už jsem celý seriál sjela dvakrát a věřím, že za pár let si ho klidně zopakuju zas. Za mě fakt pohlazení na duši a zároveň společně procítěné utrpení Písaříka a Bzerovara, jejichž energie spolu prostě úžasně koreluje.

Tady mi srdíčko docela plesá, protože nejen že tu máme konečně kvalitní horor z pera ženské režisérky, ale tak trochu mi její komorní, nenásilný a plíživý styl připomínal zlatá léta tvorby Jamese Wana, který v první řadě nikdy nesázel na agresivní CGI a posazoval stvůry do kouta a čekal, až si jich všimnete. Za mě umně použitá kombinace stylů starších sedmdesátkových hororů s moderními prvky, prozíravými tématy a dobrým obsazením. Udrželo to mou pozornost i při únavě a nenechalo mě to zaspat, což se mi u dnešních tuctových kinohororů stává poměrně často. Potěšil i tribute legendární scéně z Possession s Isabelle Adjani.

Nejtuctovější duchařina, jakou si snad lze představit. Příběh úplně povrchní, nepřinášející žádný čerstvý vítr do hororových sfér. Masky sice pěkné, ale děsivé scény fungují na principu ohulit decibely a udělat bububu a takhle se jede pořád šablonovitě dokola. O nějakém budování vztahu k postavám ani nemluvím. Zářný příklad hororu pro děti, takže za mě bída.

Velice pěkně natočená mysteriózní jednohubka, která si mě držela po celou dobu. Škoda, že se to plazilo spíš jen tak po povrchu a nenabídlo to divákovi pořádné finále a spíš to vyšumí. Hororových sekvencí téměř nula, ale tentokrát mi to nevadilo a možná byl pro mě větší horor například efekt toho, že společně s hrdinou slyším hučení nebo neslyším vůbec, nebo jen hodně špatně. Zajímavý, originální námět, který mě mimochodem k tomuto snímku přilákal.

Krásný dokument dokazující, jak nádherná bytost je Jim Carrey a upřímně, tento herec je moje celoživotní srdcovka a znám lidi, co ho pro jeho přehnané herectví nemůžou ani cítit, ale pro mě je to osoba, jejíž úsměv mě taky rozzáří, vzhledem k tomu, že tak nějak definoval moje dětství a zanechá ve mně pocit bezstarostnosti a že život se musí brát jedině s úsměvem. Dokument navíc disponuje přidanou hodnotou v tom, že udává příklad toho, jak a v čem se jeho tvorba měnila společně s politicko-sociálním pozadím a v tom si mě získal ještě víc. Ráda bych věřila, že Jim Carrey není jeden z těch smutných klaunů, ale po zhlédnutí seriálu Kidding mi něco říká, že daleko k němu mít nebude.

Krásně strukturovaný komplexní snímek a troufám si říct, že Nolan je filmový Einstein, zároveň filmový Mozart i Picasso, prostě mistr oboru. Tak komplexní snímek aby člověk pohledal, navíc je natočený takovým až vinětovým stylem, který diváka téměř nenechá vydechnout, natož aby ho nudil. Film má velice svižné tempo na svou stopáž a disponuje hlavně skvělými herci, o čemž není pochyb. Škoda, že jsem byla posera na něj zajít do kina a byla spíš tým Barbie. Ale rest je odškrtnut a až na to, že jsem tak čtvrtinu vědeckých promluv nepobrala, bylo to super.

Hodně intimní zpovědní dokument, jehož formu asi tuctový divák moc dobře neocení, alespoň já ne. Bylo fajn to vidět, ale nebylo to takové, že bych ho nutně potřebovala sjet hned díl po díle. Toto téma je poměrně nutné řešit globálně a nechápu, že se ještě několik těchto ústavů udržuje v chodu. Věřím, že pro někoho, kdo si tímto peklem prošel, může být tento dokument zadostiučiněním. V této formě je to pro mě ale trochu vzdálenější téma.