Jezinka.Jezinka

Liška jde po kouhoutovi jak slepice po flusu a rafinovaný kočičák chytré kmotře její plány brutálně až nejbrutálněji kazí. Člověk má litovat kohoutka, fandit kocourovi a nenávidět lišku. Já fandila lišce, kohouta bych klepla a udělala na paprice a tu sadistickou kočku bych nakopla.

Krásná klasická pohádka, s klasicky dobrým koncem při které zimu nenávidím ještě o něco víc než normálně, jako že i normálně zimu nenávidím hodně.

V diktatuře se může stát nepohodlným každý, i ten, kdo přináší harmonii, světlo a jas. Zejména ten, kdo přináší světlo. Proto je pěvce třeba umlčet, izolovat, zničit. A to, že někde tančí velbloud, nemusí, překvapivě, znamenat, že je vše dobré. Světlo se nedá zhasit a pravdu umlčet nelze. Snad.

Brémští muzikanti nedávají ruským tvůrcům spát a tak vymýšlejí pořád dál a dál, co se dělo poté, kdy princezna prchla se svým trubadúrem ze zámku. Logicky, měli rodinu, všichni šťastně zpívali, král, ten si kraloval a slintal si na bradu a loupežníci se vzdali řemesla a stali se poctivci. Kdyby to bylo takhle, o čem by byla další pohádka. Není to tak roztomilé jako díl první, nemá to v sobě ironii dílu druhého, nemá to chytlavou melodii jako písně že na světě nic lepšího není nebo o východu slunce, ale pořád to v sobě má jisté kouzlo, a to i v tom více než předvídatelném konci. Protože: "Jestli prší a deštník nikde není, vítr žene tě jak listí po kamení, jestli mrzne, že jde chlad a až do kostí, jestli doma máš jen samé starosti. Nevzdávej se, nevzdávej se, nevzdávej se! Po tom co by kdyby neplač - nelituj! Usmívej se, usmívej se, usmívej se! Na cestě je osud jenom tvůj."

Z těch osmi minut jsem celých osm hodin pracovní doby kroužila v rytmu tanga a ani jednou jsem do sebe nenarazila. Jsem dobrá!

Ukradený a chalupníkem vychovaný zámecký synek Marek je tak ušlechtilý, až to hraničí s duševní chorobou. Komořího geneticky poznamenaný synek je díky zámecké výchově aspoň chlapec se svědomím. Vidno tedy, že vliv dědičnosti ani prostřední není dobré bagatelizovat. U komořího, který je skutečným padouchem pohádky, tedy evidentně špatný byl genetický základ i výchova. Škoda, že ty dvě cácory, které byly předmětem milostných tužeb jak zámeckého synka tak synka komorníkova, nebyly, byť o generaci mladší, takové kočky jako Bílá víla a zámecká paní.

Už dlouho jsem neviděla tolik dobrých herců v tak pitomém filmu. Myšlenka vyprávění pohádky, která se vyprávěním oživí a, protože pohádky jsou věčné, příběh se začne odehrávat znovu, není nová, ale je dobrá, tak proč ji nepoužít. Modernizace by nevadila, kdyby byla tedy sakumprásk, ale pohádkovost v kontrastu s modernou a do toho prvky bláznivé komedie, to se nepovedlo. Co se povedlo je postava vypravěče/šaška - Abdulova, mladého a starého trubadúra, otce a syna, které hrají otec a syn Filipp a Oleg Jankovští, loupežnice Vertinskaja (a vysvětlení toho, proč se dala na loupežnickou dráhu s použitím záběrů z Ptuškových Nachových plachet) a hudební čísla. Škoda, že to nebylo natočeno jako klasická pohádka podle 'Brémských muzikantů' a 'Po stopách brémských muzikantů'.

O čem už muzikanti z Brém nikdy nebyli. O tom, že by se osvobozovala princezna, která v tom nikdy nefigurovala. Přesně o tom se dovíme naprosto všechno, když jdeme po stopách brémských muzikantů. Ovšem, zazpívejte mi někdo pod oknem, že slunce vyjde a přelezu ty hradby sama. Po stopách brémských muzikantů je důstojné pokračování podařené pohádky.

V našich krajích zná pohádku O muzikantech z Brém lautr každý, v Rusku ne až tak, ale co už, princezna tam není na škodu, že to nekončí šťastným soužitím v domečku, odkud zvířátka vyhnala lupiče, je taky jedno. Brémští muzikanti jsou absolutní skvost mezi filmovými muzikály, protože - těžko lepší osud někde najdete, než s přáteli volně chodit po světě, kdo není sám, se svou koleskou vesele jde cestou necestou, lalalalalala, lalalala je-je-je.

Živá představivost, to je někdy prevít. Během filmu jsem si několikrát říkala: "pane Bože", pokaždé s jinou intonací. Na konci s úlevou a pochopením. No dostali mě.