Johnny Violent

Horace and Pete mě chytli tak, až mě při posledním díle odvezla sanitka. For real. Náladou mi to lehce připomnělo Black Books. Divadelní minimalismus v jednom baru a přilehlých ubikacích. Je to břitký, chytrý a ponuře vtipný. Jako by se člověk na konci věků mohl připadat útulně, s tou spoustou času o všem kecat v pajzlu.

Na Jarmusche slabý, ale i přes nijakost, jakou Paterson při samotným sledování (ne)smrděl, se na dlouho zaryl do paměti. Je přesně takový, jako Patersonovy básně bez přívlastků, popisující věci prostě tak, jak jsou, lidi tak, jak žijí, život takový, jaký zrovna je. Všední. S odstupem vlastně skvělej film.

Instantní deprese od začátku do konce. Kulisy nečekaně povědomý.

Přivírám oči a nemůžu koukat dál, protože ta hanba, bezpráví a pokrytectví mě drásají.

Zvykám si na život laněné raně v džungli města, zlomená haksna, žádnej pohyb ani love. Jsem snadná kořist. Ale mám holku, která mě nechává hnít v barevný krabičce vonícíc autolakem, zahrnuje mě láskou, talent rozpouštíme v krabicácích, ona mi píchá heparinový injekce do břicha.. Prý musím vidět Ken Park. Nemáme cíga, tyhle momenty nezvládám.. V půlce filmu se nabídne, že se venku nasbírá nedopadlky – včera jsem ji totiž na libeňským nádraží ukázal, jak vybírám popelníky. Nezeptám se, proč by měla tahle holka sbírat smradlavý vaťany z chodníku, i kdyby snad z lásky, neřeknu nechoď, ale směju se. Stopnu film a čekám. Čtvrt hodina je dlouhá, stalkuju bejvalou, čekám na svý vajgly. Hrdinka je otřesená, neboť jí chlípnej taxikář nabídnul cigaretu, a bez okolků přistoupil k nabídce:  „Potřebuješ prachy, ne? Tě voprcám, a něco dostaneš.“ Vyjebanej Ken Park a nemohoucí kripl.

Bible na plátně.

Dreduplná existence.

Publiku starejch smažek asi stačí jenom vidět starý známý ksichty, a jsou z toho hin.  Co říct o filmu, kterej se vrací k jedničce i v prostřizích z ní, pak dokonce i převypráví děj, co už jsme viděli v jedničce, a vlastně se pořád babrá se v minulosti a jenom z úspěchu kultu těží? Soundtrack ok, ale tak dobrej jako první nemůže nikdy bejt. Z Porna nic. Účastníci zájezdu podle Welshe. Body za Choose Life 2. Nejzbytečnější film roku.

"Nemám nooohy!" aneb devadesátky jak noha. Klasika jak "máš ajc," ve školní jídelně, "tsss, mám sprej."

Geniální knížka se dočkala neméně geniálního filmového zpracování, kterému neškodí ani nutné pokrácení. Louise Fletcherová jako geniálně odporná důra. A Nicholson jakožto symbol boje s normálností, potažmo establishmentem. Prostředí blázince dodává onomu archetypálnímu souboji dobra se zlem skvěle tragikomický kulisy. Finest of classics, top of the lists.