Johnny Violent

Umírající osel, vesničan bez nohou a jiné válečné hrůzy zaměřené z perspektivy periskopu ostřelovače. Klaustrofobie a bordel jak v tanku. Válka je hnus.

Fodes caralho! Asi musíte bejt zrovna v Portugalsku, aby vám tenhle seriál vajbil, stejně jako je asi dobrý mít nějaký zkušenosti se smahem. Portugalci si zase stěžují, že jim Američani kradou jejich kulturu a prodávají ji Netflixu, nicméně já se bavil královsky, byl jsem občas i napjatej, jak má babča při sledování seriálu Okouzlení, a často jsem se smál, nehledě na to, jak krásní lidé v něm hrají. Cocaina, e vontade de deus....

Dobrýden, dobrýden, dobrýden. Dodnes navýsost aktuální téma, zpracované navíc nikoli jednostranně (rasisty ostrakizovaná děcka nejsou žádná neviňátka), ale trochu se to táhlo a trochu otravovalo dětskými hereckými výkony. Vtipný je vidět malýho Cinu, líbil se mi surreálný motiv mostu přes dálnici, top byla snová scéna s blonďatým přelivem a černýma rukama, která ve mně vyvolala pocit, že buď trpím deja vu, anebo jsem Smrady už viděl jako dítě v televizi a zapomněl na ně.

Snad až příliš zdlouhavý, ovšem i jakožto historická sonda dobrý film, na němž mě překvapuje hlavně to, jaký proteroristický a antikapitalistický podtóny si dovoluje mít. Takže jsem ten film dokoukal, jdu po Praze a myslím na Rote Zora. "Habibi," říkám turecký holce, "co budeme dělat s tím životem, kterej tady vedeme?" A esli zná Ulrike Meihnoff, že čtu její Městskou guerillu. "Ne? Co dělali?" "No, bombový atentáty a tak," usměju se. "Actually," povídá Habibi, "I don´t much like terror attacks." Ajo, dyt zažila výbuchy v v Mardinu i pokus o vojenskej puč. Tak teda budu muset vymyslet jinej dárek, ne odblokování účtu u UniCredit pomocí molotovu...

To, že jsme všichni v lednu měli čas sledovat tuhle mrdku dokazuje jedno: Máme se tu pořád moc dobře a většina z nás má houby co na práci. Zatímco Banger vystihoval svět, kterej mě sere, se všemi jeho paradoxy a prefabrikovanou barracudovitou hudbou bez duše, nezřízeným braním (často pajcovaných) drog, módním pozlátkem a egomaniakální izolaci touhy stát se nejlepším (třeba rapperem) prostříhanou post-moderními spektákly různých Svartů a jiných youtubových one hit wonderů, byl to vlastně skvělej film. Ale tohle? Kámo, mám v píči. Takhle závislosti nefungují, nejspíš ani studium adiktologie ne, a jako česká verze Misfits ta sračka pokulhává ve všech směrech, snad až na něktěrý vizuální momenty. Stejně tak nechápu, proč mají místní tvůrci, ať už filmoví či hudební, potřebu vykopávat samohrajkovej kolotočářskej popík, Míšu Davida nebo ty nejhorší cajdáky od Mekyho. Sedlák si snad mysí, že je filmovej Burroughs, ale ve skutečnosti je spíš takovej Viewegh. I pokud s tímhle cílí na děti, tak je to hodně špatný. More, buď si dej pořádný piko anebo přestaň s koksem a jeď se někam nadejchat čerstvýho vzduchu. Dokoukal jsem to nejspíš jenom kvůli Lucianě.

V podstatě jednoduchej a svým způsobem klasickej příběh z prostředí andaluských gitanos, kterej by se dal vnímat jako jeden dlouhej hudební klip. Ale je natočenej tak živočišně, jako byste žili s nimi, tak, že cítíte dech oponenta i bodnutí nože při klanové potyčce, kamera jako by snímala řeč těla při divokým tanci. Pocta vyprahlé krajině. A pak ta hudba. Jestli jste neměli rádi flamenco a arabsko-cigánskýho ducha jižního Špáňa, po tomhle filmu se zamilujete...

Kolik městských krys by asi chytilo bad trip, slyšet zpod ledu volání tuleňů? A jací lidé se vlastně vydají na tento podivný a opomíjený kontinent? Mými favority jsou aztécký instalatér a bulharský Odysseus. Při poslouchání některých lidských obyvatel tohoto bohem zapomenutého místa, nabývám dojmu, že vlastně žiju-nežiju jakýsi zoufalý a nudný no-life, Herzogův výlet obsahuje spoustu poezie I filozofie snoubící se s vědou a přírodou, včetně autorových trefných i poněkud ulítlých satirických komentářů. Hned po příletu překvapí rozbahněné staveniště osady McMurdo, rozesměje polární trénink s barely na hlavách a ohromí drobné detaily praktického života, kupříkladu způsob, jakým se vyvrtávají díry do několikametrové vrstvy ledu. Potápění pod ledovou krustou doprovázené pravoslavnými chorály, návštěva sopečných komínů vyčouzených ve sněhové pokrývce, a nezapomenutelná scéna se sebevražedným tučňákem, vše zaobalené do myšlenky člověka vyklízejícího pole, ustupujícího rozhněvané přírodě a zanechávajícího po sobě hromadu reklamních kýčů. Ze setkání na konci světa si odnáším naprosto jiný zážitek, než bych čekal.

"Existenciální zpověď ztracených dětí digitálního věku, který umí komunikovat jen svým tělem a Facebookem," napsal Cival v roce uvedení filmu, jenže dvanáct let poté, v době, kdy ve virtuální realitě pseudolevičácký bubliny žeru děti a chat bot mi pomohl sesmolit životopis, působí tahle složka poněkud předpotopně. Víc než rozpixelovaný domácí porno nezletilých mně poděsilo, jak vypadali, mluvili a jak se chovali mladí Srbové. Tu mávají vlajkou z oken paneláku, tu Djole donutí Jasnu svlíknout se a sjet si rukou mezi nohy, aby se slovy "ty jsi dobrá" a videem v telefonu zmizel, nechá se vykouřit na hajzlu, aby po vyvrcholení beze slova odešel, zdá se, že nedá dohromady souvislou větu, a jediný, co dokáže, je typku zmlátit do krve. Uvrnuti mačizam.

Kladivo na čarodějnice po španělsku. Ne vždycky je hříchem jenom čin. Může jim být i nečin, jak ví Formanův Goya, jehož přízraky jsou potměšilý oportunistický hochštapler Javier Bardem i krásná Natalie Portman v roli mladé dívky, prostitutky i šílené cácory pocuchaný traumatickými zážitky ve sklepeních svatého úřadu. El pelele esta malo que le daremos? Závěrečná scéna je nádherný obraz, tečka hodná českého filmového génia.

Smrt je citlivá, velkorysá a občas se umí proměnit v Maura. Fritz Lang mne při prvním setkání vtáhl do magického světa a dal mi zapomenout na to, že jsem zrovna mrzák bez domova na počátku pandemie.