Setkání na konci světa

Film by sa mohol kľudne mohol volať People of the Antarctica, pričom ale fakt, že sa to odohráva na tomto kontinente zohráva malý význam. Herzog nefilmuje svet A., ale predstavuje ho výhradne cez perspektívu jeho obyvateľov; zaujíma ho typ človeka, ktorý sa ocitne na konci sveta (preto je to psychoanalytický počin, nie prírodopisný). Ak sa divák dozvedá fakty o Antarktíde, je to vždy v priamej spojitosti s jej obyvateľmi - ktorí o nej, fascinovaní, vypovedajú na kameru. Rus-filozof, aristokraticky pôsobiaci britský výskumník, vždy pozitívne naladení Američania; znôška klišé figúrok, ale autentických, nech toto slovo znamená hocičo. Herzog samotný je vlastne jedným z týchto filozofov-dobrodruhov, ktorí sa stretávajú na konci (nášho civilizovaného) sveta. Kladie si podobné "odd questions" (ako ich sám nazýva) a má aj im podobný životný príbeh za sebou (preto sa tu dá aplikovať aj auteurský náhľad). Herzog predstavuje divákovi svoju skúsenosť z tohto výletu (preto výčitky, že nemal koncept, nie sú na mieste, keďže ide o spiatočnú reflexiu svojho itineráru tak, ako chronologicky prebiehal so všetkými výletmi), ktorú kombinuje s rozhovormi s obyvateľmi A. a exkurzmi do histórie objavovania tohto kontinentu. Tvoria sa tu tak v základe 2 typy postoja voči Antarktíde (a objavovaniu nového územia všeobecne) - skupina Amundsena a novodobých pretekárov o to, kto bude / niečo dokáže ako prvý (preto sekvencia s držiteľom Guinessovho rekordu) a druhá skupina vedcov & ľudí, ktorí v minulosti robili niečo úplne iné (ako prvá postava vo filme je predstavený bývalý bankár), ale ich temperament ich všetkých prilákal na tento odľahlý kus ľadu. Je zjavné, ku ktorej sa Herzog prikláňa a aj sám seba radí. Hudba je vo filme dominantným náladotvorným prostriedkom (napr. scéna osamoteného tučniaka, v ktorej Herzog vtipne ironizuje jeho blúdenie do vnútrozemia, doplnená o klasickú hudbu, simultánne vzbudzujúcu pocity ľútosti), v poslednej (vulkanickej) časti mierne stráca rytmus. (28.02.2017)

Jeden z nejlepších Herzogů a zároveň film, který musí vykolejit každého, kdo očekává nějáký klasický dokumentární formát. Maestro Metadirector má svou vlastní a nezaměnitelnou poetiku, která je osvobozena od naivní iluze objektivity a zcela otevřeně se zabývá jen dojmy, atmosférou a sílou okamžiku.. Bez ohledu na diváka, který by rád slyšel vědecká fakta, se zájmem poslouchá řidiče bagru, jeho příběh a filosofování nad antropickým principem. Se zájmem sleduje povídání místního instalatéra, který se s odkazem na své abnormální ruce hlásí k prastarým domorodým královským rodům ameriky. No a když se takhle dostane až k zamlklému a seriózně vypadajícímu "tučnákologovi"-a faktuchtivý divák si říká, že konečně dostane co potřebuje-Werner se ho zeptá jestli se tučňák může zbláznit..Hahááá-geniální! Ten chlap mi prostě sedí-Nadhazuje myšlenky, které jsou mi blízké a ptá se na věci na které chci slyšet odpovědi.... Plný počet/sto bodů ! (30.11.2013)

Vizuálně zajímavé prostředí, především to podvodní, a Herzogův chvílemi satirický komentář. Tak by šel v kostce shrnout celý tento dokument, který chvílemi zapomíná na svůj účel, v další chvíli zase chce být trochu víc sarkastický než by se hodilo a přesto má, co nabídnout. Režisér Herzogova formátu by si asi zasloužil více myšlenek a více zaujetí pro výsledek. Ten totiž prakticky neexistuje a krom průzkumu lidí, kteří jsou schopni odejít z civilizace na Antarktidu, a jejich důvodů tu prakticky nic nezískáme. Krásné podvodní záběry "moře pod ledem" jsou však poutavé a netradiční. Dokument, který měl být zajímavější a mohl být poklonou všem vědcům, kteří se věnují výzkumům "na konci tohoto světa" a nežádají za to žádné díky. (04.04.2009)

Zajímavé. Dokumentu bych rozhodně nevyčítal nedostatečné zaměření či fakt, že režisér neví o čem to chce mít (viz. komentáře). Werner Herzog postupně rozkrývá uzémi základny McMurdo a Antarktidy. Vše doplňuje svým ironicko/sarkastyckým komentářem v angličtině, jeho dramaturgie je pak typická, Herzoga se jako obvykle ptá na to na co se jiní ještě nezeptali. Pokud chcete dokument, který zcela "využívá svůj potenciál", dejte si něco od National Geophraphic. (13.12.2009)

Werner Herzog se nebojí být sarkastický, urážlivý, ale ani sentimentální. Nebojí se udělat z vyslýchaných idioty, exoty a podivíny. Nebo spíš ne "udělat", ale nechat nás, abychom si to o nich mysleli. Je v podstatě hodně bezcitný. Ne že by chtěl těch věcí nějak docílit (snad jen nechat kameru běžet ještě pár vteřin po zodpovězení otázky vždy vyvolá dojem jisté nepřipravenosti a bezradnosti dotazovaného - všiml jsem si, že to Herzog používá snad ve všech svých dokumentech), ale rozhodně se tomu nebrání. Ale v jeho filmech je i cosi nakažlivě zajímavého. Možná je to špatný dokumentarista, nedokáže se držet tématu, staví se moc do středu pozornosti, ale filmař je to skvělý. (04.11.2011)