crozet

Dokonalá výprava, kostýmy, kulisy, kladení záběrů, střih, režijní vedení, krásná hudba, charisma hlavní postavy (jakkoli literárně v podstatě klasické), nekompromisní herecký výkon jejího elegantního protagonisty... Prostě perfekcionismus a precíznost sama. K dokonalosti naprosté chybí jen špetka - nemohu se totiž ubránit dojmu formalismu.. Obávám se, že na prvním místě zde totiž jde o STAVBU výpovědi, nikoliv o její OBSAH. Pozná se to mj. v momentech, kdy člověka přestane překvapovat vývoj děje a zvláště pak příchod příběhového finále. Mnohé obrazy jsou sice opravdu bezvadně a nádherně zpracované, ale zároveň poněkud povinně zakomponované, jakoby bez naděje na odchýlení se z pevně daného příběhového kurzu, což divák vycítí. Roubínek mi taky šeptá cosi o důvěryhodnosti Julianne Moore (bravurně napsaná role, dodnes krásná žena, méně však taková herečka), ale to jsou klevety starýho papriky, protože přeci víme, že její role byla nejdynamičtější a proto i nejviditelnější a takto jednoduše kritizovatelná.. Krásný a smutný film, jehož kritika by mohla posloužit naprosté většině soudobé produkce jako pochvala, howgh.

Je zápis v archívu StB hřích? Pro koho ano a pro koho ne? Je spolupráce s StB možná, aniž by člověk došel morálnímu konfliktu? Pokud ne, komu tím škodí a do jaké míry? Je toto "uškození někomu" na miskách vah těžší hřích oproti ochraně své rodiny nebo svého fyzického a mentálního zdraví nebo jiných osob? Je vůbec tohle téma na ose morálky rozhodnutelné a rozsouditelné podobně jako když např. dítě ukradne (a sežere) v krámě tyčinku? Teprve po tomto filmu si připouštím fakt, že Hřebejk je, přestože to zní trochu pateticky, asi statečný autor. Postavil se čelem k aktuálnímu a vlastně už klasickému morálnímu labyrintu současnosti - relativní vs. absolutní pojetí viny, morální relevance, potažmo trestu a práva morálního soudu v kontextu normalizační kolaborace s režimem v ČSSR, a rozhodl se s nimi v rozsahu svého žánru vyrovnat. O tom, zda se mu to podařilo, je ovšem bohužel nutno polemizovat. Skvěle vykreslené osobnostní archetypy hlavních hrdinů, neúprosná a syrová kompozice prostřihů příběhových linií a časů a dynamicky rozehraná sociálně psychologická dispozice přímočarým stylem směřují k finálnímu rozuzlení, které samotné však považuju za zcela odfláknuté a pošlapávající koncentrovanost a velkomyslnost dosavadního, téměř dokumentárního vyprávění. (O tom, že se nám z příběhu vyloženě vytratily jeho základní kameny, tedy postava zetě, jeho milenky a příslušný rozměr postavy jeho ženy, nebudu hovořit.) Celovečerní etickou úvahu Hřebejk v příběhovém finále pro mě totálně ztrivializuje do povrchního, o to však jednoznačnějšího a nesmlouvavějšího morálního soudu (resp. odsudku), bez návaznosti na dosavadní narativní rytmus (forma) a tématickou obtížnost, nejednoznačnost a nesamozřejmost samotnou (obsah). Huba zradil člověka pro svůj vlastní prospěch a bohužel na tom z pohledu oběti jeho pozdější katarze a přestup do tábora režimní opozice nic nemění. Ale co Kolářová, resp. spravedlnost hodnocení jejího podílu na zradě, který je nezpochybnitelně stejně aktivní? A dále má být odpovědí na jednoznačně obecnější etické otázky, které film otevírá (tj. morální rozměr celku života), zúčtování oběti s nekorektním sokem v lásce (zbabělé, bezohledné a pragmatické, nicméně fragmentární a oproti 'samoobsluze' v tučně nejednoznačném kontextu)? Už dlouho píšu a začíná se mi vařit hlava, takže radši volume doleva. Jinak výborné režijní vedení herců a hraniční míra autenticity postav a jejich ztvárnění..!

Pokud se chcete ponořit do atmosféry doby, o níž se zde vypráví, Občanský průkaz je přes známá omezení historického filmu a principy filmové narace samotné docela dobrý způsob, jak toho dosáhnout. Jako významná opora v tomto smyslu Trojanovi posloužil výtečný casting a solidní režie mladých hlavních hrdinů. Moje poklona. (To už se dá ovšem stěží říci o režii scén, ve kterých významně figurovali dospělí, zvláště rodinné dialogy - Geislerka a Myšička.) Každopádně kdo čeká odpočinkouvou komedii, bude spíše překvapen. Jde v podstatě o velmi smutný film, který autenticky zobrazuje traumata mladé generace 70. let, jejichž dopad měl a má často trvalý a tragický charakter.

Scénář je natolik povrchní a slátaná srágora, že bych za to obvinil celý štáb, kerý se rozhodl něčeho takového vůbec zúčastnit, aniž by dosáhl řádné nápravy.. Před rozpadem pozornosti otrlého diváka brání Jiří Mádl, některé další herecké výkony (jejich přitažlivé nositelky), občas chytlavý soundrack a podlinkový atak produkce na nostalgickou strunu, již rozehrávají vzpomínky na jeho vlastní dětství nebo dospívání v reálíích konce 80. let. Povrch a ledabylost, se kterou byl samotný film slepen, však dávají vzpomenout na tehdejší dobu i z tohoto hlediska, což už tak milé zase není.

Zcela autentické, sugestivní, až dokumentární zobrazení anterográdní poruchy paměti skrze hraný film a jeho prostředky (střih, opakování, dějová kompozice, hudba). Výborný Guy Pearce v hlavní roli pacienta, navíc velmi osobitého, dobrý casting a masky, vkusná hudba, formálně skvělý konec. Chyby chybí, gratuluju.

Jako by se při práci střídali dva režiséři - jeden skutečný, tedy režisér profesně, A druhý jako režírující producent/investor. Až perfekcionisticky dotahované obrazové detaily mezních dějových momentů, triků a akčních scén, vedení herců, dlouhé statické záběry postav, tj. všechno atributy perel v tomto případě mafiánského krimi, jak jej známe od jeho klasiků NA JEDNÉ STRANĚ a na straně DRUHÉ pak pragmatická sázka na dějovou přímočarost až pitoresknost, nekonzistentnost scénáře hlavní postavy a klišé, tedy klasické nešvary showbusinessu.. Ale v žádném případě nelituji a jsem ochoten doporučit, jak by možná řekl sám aktuár Roubínek. A ten člověk kvičí dál: "V neposlední řadě bych upozornil na charismatický soundtrack, který bude mít tendenci vrýt se vám pod kúúúžííí..."

Bezvadná a originální idea scénáře a velmi solidní po stránce hereckých výkonů, kdy lidé ve fyzickém věku 25 let úspěšně hrají mentální a motorické seniory (v tomto viz zvláště Vincenta Kartheisera). Ovšem téměř veškeré ostatní kategorie cejchují film jako čistokrevné béčko (jednorozměrnost postav, dialogů a příběhové linie, výtvarně zdařilá výprava, která však nedokáže skrýt deautentizující komparsní charakter mnohých scén, jednorozměrná moralita s problematickým ultralevicovým vyústěním atd.). Přesto doporučuju, nápad "osobního času" jako platidla a všeobecně zcela hlavního sociálního fenoménu je literárně geniální.

Podle mě je potřeba pomýšlet hlavně na to, co bylo po filmové stránce hlavním cílem celé této historicko-kostýmové, nicméně důstojné monstrakce. Souhlasíte-li s tím, že autorům šlo primárně o to, aby navodili dobovou atmosféru raně novověkého dvora jednoho z hegemonů evropské moci s okénkem do jeho všemožných celospolečenských, hyperpolitických, zákulisních i ryze každodenních náležitostí, Královna Alžběta (úzkým hrdlem Cate Blanchett) je skvělý film. Není nouze o napětí po většinu děje, mnohé scény mají obrovskou obrazovou sdělnost a atmosféru, již dolaďuje hra se světlem pozdně středověkých interiérů a depresivní církevní sbory, herecké výkony lze považovat za vysoce profesionální (navíc Cate Veliká jako přirozený průvodce dějem i vlastním povoláním) a celý příběh má dostatečnou vyváženost, konzistenci a historickou sdělnost. V takové dobré společnosti mi některé obligátní neduhy a polo-klišé historických filmů (šedá eminence - G. Rush jako repetent této úlohy, babičkovské dobrotisko Richard Attenborough; love-story jako důležitá teze příběhu; šustění kubíkama kostýmů atd. atd.) nevadí a beru je velkoryse, jak se na imáma-komentátora sluší a patří.

Pochvala za osobní odvahu a patrně i (dosud zacloněný) talent a osobní schopnosti autora natočit nekompromisní žánrovku, která v Čechách moc nemá tradici ve filmu, kultuře i národní psychologii. Ano, obrazy sice občas atakují hranici klišé, ale pro žánrovou relevanci se mi nelíbí jejich laciná kritika. Pokud byl Jákl skutečně hlavou celé exekutivy, jak titulky naznačují, nutno říct, že jako režisér podal nekompromisní a profesionální výkon - povšimněme si relativní autenticity konfliktních a dialogických scén, kamerového vedení a vůbec solidních hereckých výkonů (škoda špatného dabingu B. Lindy, jehož castingové angažmá je taktéž trochu problematické). Paradox morálního vyzdvižení zločince Kajínka samozřejmě pomíjím a vnímám ho jako přirozený a těžko opomenutelný princip výstavby příběhu.

Formální čistota, všechna čest. Autorský rukopis velmi čitelný - látka (rodina a eventuálně její moderní rozvrat) i zpracování (kamera, hudba). Ale.. Příběh bez kapky humoru a katarze vytváří neuvěřitelný tlak na diváka a film se tak od určitého momentu pohybuje na hranici snesitelnosti. Zkuste porovnat s Americkou krásou, aby moje moudra nabrala na srozumitelnosti. Do hodnotících soudů k jednotlivým rolím a jejich nároku na větší nebo menší ospravedlnění se pouštět nebudu, to je docela jiné téma.