crozet

Tuzemská ženská tvůrčí královna vypráví o světě ženskýma očima. Co dělat, když si ve středním věku uvědomíte, že ztrácíte životní tempo a motivaci, vězíte v existenciální smyčce, navíc máte na krku průser a k tomu všemu jste ...žena? Musíte to vyřešit.. Jenže jak? Komplexní plán a postup dohromady nedáte, krom toho nevíte, jestli je to nakonec přínosné a vůbec: nějaké racionální plány přece nesnášíte. Že jste roztěkaná a nekoncentrovaná? No, je otázka, nakolik je to handicap - díky své pozornosti vůči detailu a všeobecné senzitivitě máte dar prožívat spoustu impresívních projevů okolního světa, lidí, blízkých i sebe sama, které jsou těm jiným nedostupné... Takže jak z toho ven..? Víš ty co? Necháme to tak..___ Mrtvým jazykem jde o velmi zdařilé zobrazení genderového kontrastu na pozadí jedné docela těžké osobní a rodinné krize, dobře zrežírované, nasnímané a zahrané a doplněné výraznou hudbou, jejíž dramatický činitel je nesporný (výjimky nechť potvrzují). Nenechte se zviklat občasnými strnulostmi nebo obrazovými jakoby klišé a odhodlaně shlédněte celé do konce - získáte plný a ucelený dojem, který si film zaslouží, a navíc i dostoupíte subtilní katarzi, po níž hmátnete lačně a vděčně.

Jazykové se zaobírají kostýmy, výpravou, nominacemi a historickou osobností Georgiany Cavendish.. Okay, okay, to není v tomto žánru úplně překvapivé. Film je v každém případě dobře režijně i technicky zpracovaný a zahraný, ovšem zápletka a dějová konstrukce (alespoň z dnešního pohledu) mi připadala poněkud plochá a zaprděná.. Jasně, despotický manžel jako celkem autentický genderový exkurz do doby rodící se moderní společnosti (upozorňuju, že despocie tohoto druhu takto prorůstala manželstvími ještě dalších min. 100 let a napříč všemi stavy), historický exkurz do doby šlechtické degenerace a předávání žezla, (hystericky kříčí) JA-JA-JA-JA-JA..! Aber (unaveně, šeplavě) bylo to celé takové ..nudné, bez šťávy. Čím to? Úrovní předlohy?

Trochu prvoplánovité a drastické, protože po celou dobu se jistotě, že věci směřují postupně do nevyhnutelného brutalkopru, nevyhnete. Prostě taková scénáristická továrnička na bolest, což nepovažuju za kdovíjaký filmový benefit. Dějová konstrukce je nicméně soustružena konzistentně, veškeré perverzní výstřelky (mezi něž na prvním místě počítám podvádění vlastního syna) tak autoři ve scénáři vypodložkovali důkladnými berlemi např. v podobě pohnutého původu té které hrdinky nebo jednoho všeobecně deprivovovaného úspěšného pána. Celé divadlo pak zrežírováno a sešito zdařile, bez řemeslných chyb. No a samozřejmě výtečný Jeremy. Hlavním tahákem je však rozhodně bájná witch Juilette Binoche..

Tyhle starší filmy jsou na dnešní dobu poněkud ...pomalý (nebudeme si tady kanalizovat slovníček nějakými poukazy na proměny narativního diskursu atakdále). Ale pokud to očekáváte a k příslušné etapě vývoje filmu chováte sympatie a na chvíli se necháte tou strnulostí unášet, atmosféra napětí se vás, podobně jako kdysi našich rodičů, nakonec zmocní. A k tomu dále: romantická dvojice (solidně atraktivní Jane Fonda a tradičně charismatický a asertivní Sutherland st.) a kamera mistra. Hudba poněkud diskutabilní a alespoň z dnešního pohledu příliš prvoplánová, konzervativní a poplatná době a žánru; volba Jorgy Kotrbové jako dabérky hlavní ženské postavy taktéž problematická (hlas a podoba hlavní hrdinky nehrály dohromady), jakkoliv samotný výkon JK považuju za kvalitní.

Životopisné a dramatické role Kaufmannovi sedí a cele se vyrovnal Andymu na Měsíci. I pánové z režie se vůči Formanovi rozhodně nemají za co stydět. Navíc hodláte-li shlédnout českou jazykovou verzi, na Andyho dabing se můžete spolehnout.

Solidně zpracované existenciální drama postmoderní osobnosti (felliniovské nebo např. čapkovské paralely dozajista nikoliv náhodné), celé pak podané v komediálním obalu a převázané stuhou Cloonyho šarmantní mimiky (jejíž nesporné kouzlo, síla a podmanivost nejsou pro divákovu lítost autentické, ale to je u herce dozajista v pořádku). Pozoruhodně mnohovrstevnatému filmu však pro mé gusto chybí zřetelná pointa (což atakuje celistvost příběhového sdělení) nebo přinejmenším určitá katarze (na níž je divák já psychologicky závislý). To je škoda.

Solidní film pro mladého diváka na bednu (kombinace studentského prostředí, dobrodružství, romantiky a vypravěčského hlasu jako důležitých prvků narace). Závěr, jak by si jej vysnil teenager. Je to správné, nebo povrchní? A co je víc? Adolescentní tele, nebo zralý vůl?

Filmu zjevně velmi ublížil násilný sestřih na požadované 4 hodiny - narace jednotlivých úseků má rytmus a charakter, který ve výsledku komplikuje skladbu celku. Trpí i pružnost orientace v jednotlivých etapách ságy (chvíli trvá, než člověk úspěšně překlikne) - takříkajíc "bezprostřední divácká stravitelnost" tohoto filmu je minimálně z těchto dvou důvodů poněkud složitější, kompozice nepřehledná (a abych tak řekl "neholistická"..:). Krom toho i ty 4 hodiny jsou alespoň pro mě fyzicky už za hranicí. Samotné epizody a scény, ze kterých jsou složeny, jsou ovšem zpracovány nádherně, zcela v souladu s perfekcionismem a charismatem autora (kostýmy, výprava, interiéry, masky, světlo, vyjímající se osobitá hudba) a zpětně představují jakousi oslavu filmového umění, "a tribute to...". Nejzářnější jednotlivosti: celá část zobrazující dětství a dospívání postav (scénář i výkony kluků včetně Jennifer Connelly a Amy Ryder), de Nirovo zpracování stáří (počínaje držením postavy) a podmanivá autenticita erotických momentů.

Podobenství o homo Mafia - život, dílo, psychologie a společenský kontext. Al Pacino jako představitel solitérního hrdiny, pokud možno nejlépe sveřepého a bezohledného zločince, patrně nemá a neměl v moderním filmu konkurenci. Postačí jeho pohled, popř. jakoby idiotsky pootevřená ústa.. V jeho stínu pak zůstává i mistrovská kamera. Jinak opět oceňuju podpis doby, kdy byl film točen - móda, auta, hudba, styl, mimika, gesta, myšlení a ...historie samotná (ano, z dnešního pohledu cheesy, až výsměšné, ale nemohu se ubránit jistému pocitu nostalgie a dojmu hlubší filmové autenticity; za fotrismus se omlouvám). Celé pak poněkud dlouhé a ke konci už je člověk unaven, ale v životopisném žánru je to asi OK. Krásné šaty žen.

Žánrová dekadence, již nad vodou drží obligátní supermoderní vizuální stránka a bytost Kirsten Dunst, tentokrát zobrazena naturálně a ve své finské podstatě.