Marigold

Ten muž vypadá jako idiot, chová se jako idiot, ale nenechte se mýlit, on skutečně je idiot... že tomu starému vtipu bratří Marxů nerozumíte? Trier vám ho názorně vysvětlí ve svém typicky obnaženém, teroristickém a sžíravém panoptiku narušených produktů moderní společnosti.

Myslím, že se jedná o mnohem významnější film, než se na první pohled zdá. Představuje totiž návrat k jakémusi prvotnímu snění, k čistému, nekontaminovanému vytržení člověka ze světa duchů, archetypální fascinaci proměnou tvaru a substance. Herzog používá film a 3D v rozporu se současným iluzivním pojetím, které cílí na dokonalost efektu (jeho 3D je ve skutečnosti místy velmi nedokonalé). Sestupuje do hlubin historie a lidské paměti, aby, podobně jako pravěcí výtvarníci, re-prezentoval zázračnou esenci a nechal diváka pocítit hlubinu snu tam, kde ji už dnes není zvyklý vídat – v tichu, nehnutosti, prostotě tvaru. Jeho dokument je vrstevnatou úvahou na mnoho zcela základních témat, přitom se nemusí dopouštět postmoderního relativizování (chybí tu dnes populární dimenze "pranku" – co když to tam někdo namaloval včera?). Malby v jeskyni Chauvet jsou mementem něčeho, co je pro moderní lidskou bytost konstitutivní a čemu se od věků snaží přiblížit – uhlem, štětcem, hudebním nástrojem, kamerou... Není to Mallick, kdo se postaral o nejspirituálnější a nejsugestivnější zážitek – Herzog totiž ukazuje, že síla odvěké strukturující iluze lidského vnímání spočívá v tom nejjednodušším tvaru. Nevím jak vy, ale já v téhle jeskyni sny zase našel, nikoli ztratil. (a i kdyby se zítra přišlo na to, že jeskyně Chauvet je podvod – na celé magii by to vlastně nic nezměnilo)

Zatím strašně povrchní a v klíčových okamžicích nevěrohodně velkohubé ("život si mě vybral sám" ... WTF?), navíc Roden jako psychoanalytik působí spíš jako autista než jako "subject supposed to know". Slabinou je rozhodně scénář, který si neví rady s psychologií.

Road movie o chvíli rock´n´rollu v záplavě šedi. Road movie dvou "wannabe" rockerů, z nichž jeden bez ustání srká kafe a druhý klopí vodku po flaškách si zakládá na absolutně lakonickém humoru . Mato Valtonen tuším jedinkrát nezmění svůj medvědí škleb (a přitom je jeho postava překrásně propracovaná), Matti Pellonpää si dětinského pozéra Orimatillan Jymyho užívá a způsob, jakým do finské obdoby Bohuše Stejskala nacpe romantickou rozevlátost, je parádní. Je to vlastně takový Svéráz národního lovu naruby a mnohem hloub, co se vztahů postav týče. Ta úspornost a nechuť k okázalým gestům je v jádru ten nejpravější rock´n´roll, jaký znám. Kaurismäkiovský útěk před šedí existence po x-té, tentokrát v zakaboněné a málomluvné komedii s takovým vnitřním drivem, že mi to rozhodilo pomádu. Ticho, hrajou rockeři.

První regulérní klenot v tvorbě mlčenlivého rockera - syntéza všech podstatných prvků jeho dosavadní tvorby: sociální tématiky, rafinované hry s žánrem (v tomto případě s žánrem melodramatu / harlekýnkové romance), málomluvné, ale v jádru impulzivní hlavní postavy, která utíká před starým životem. Kati Outinen je naprosto dokonalá, kolik emocí dovede artikulovat bez grimas a slov... nechápu. Navíc Kaurismäki pracuje se motivem čínských studentských bouří, které vytvářejí dost zneklidňující podklad příběhu, v němž zcela chybí humor a převládá bezvýchodná a zoufalá nota. Výtečná je i kamera Timo Salminena, která zajímavě vytrhává / kontextualizuje detaily a podbarvuje syrovost vyprávění. Pokud to dosud byly zajímavé dílčí motivy, v případě Děvčete je to konečně bezvadný celek.

Hodně přístupná romance, ve které Kaurismäki opakuje motiv útěku před sociálními poměry, na rozdíl od Calamari Union bez humoru a motiv osudové lásky "na hraně zákona", tentokrát ale bez okouzlující poezie periferie ze Stínů v ráji. Je to prostě pěkná historka vyprávěná tentokrát bez zásadní ironie a s důrazem na plynulost. Asi proto mi tu chybí Kaurismäkiho osobitá drsnost skrytá za zdánlivou nažehlenost - zbývá jen ta (bezesporu roztomilá) ležérní nažehlenost.

Hamlet jako symptom kapitalismu? Proč ne! Kaurismäki ironicky pootočil a vypreparoval Shakespeara, výsledek pak odvyprávěl v lakonickém šklebu, který ve správných chvílích přechází do teatrality a absurdna. Scény jako utonutí Ofélie nebo souboj Hamleta, Laerta a Klaudia jsou skvostné dokonalým zasazením tragiky do rámce popové rozvernosti. Důkaz toho, že opilý Fin má něco víc než jen morbidní smysl pro humor.

Ne a ne a ne. Uznávám estetiku trapnosti, uznávám syrovost Dogme 95, uznávám sociální kritiku, ale neuznávám Marka, který všechno tohle používá jen jako laciné alibi. Ten film mi přišel prvoplánový po všech stránkách - nevěřil jsem figurám, i ty nejlepší situace mi přišly zabité nějakým přepjatým a umělým teatrálním gestem, iritoval mě afektovaný barokní doprovod scén, které by bez něj neříkaly nic nebo jen málo... Navíc jsem pořád bojoval s pachutí zaumnosti, která to celé ničí. Ten film mi přišel jako pečlivě inscenovaný "verismus" a v důsledku mě tak zoufale míjel a rozčiloval, že mě to až zaráželo. Nikomu nepřipadá zarážející, že smích vzbuzují především postavy typicky "česky" chcípácké a zjevně mentálně vyšinuté - tedy krutě snadné terče? (chlap, který trpí patologickou utkvělou představou - nejspíš i ošklivým oidipákem - a chlap, který má tak nízkou sociální inteligenci, že když je omylem nařčený z pedofilie, brání se tím, že pedofila dál předstírá). Teoreticky je Nic proti ničemu přesně to, co mi v české kinematografii chybí - ale o to horší je deziluze. Prostě věřím víc zahořklému glosátorovi Sedláčkovi, než Markovi, který se podle mého rošťácky schovává za úmyslný diletantismus a přitom neříká nic víc, než to známé - že demokracie krachuje na egoismu, sobectví a omezenosti. Mávat v případě tohoto kempingového divadla jmény klasiků mi přijde trochu unáhlené.

Lovestory z dvorku na popelnice. Nejlepší na Stínech v ráji je Kaurismäkiho kontinuální ironizování náležitostí žánru a absolutní rezignace na silné emoce. Jak Outinenová, tak Pellonpää mluví především očima. Humor je tu něco absolutně nenuceného, co se vlastně dá snadno přehlédnout, protože to vyplývá se souhry mnoha složek. V tom je Kaurismäki jedinečně rafinovaný - i když pracuje s jednoduchými prostředky, právě jejich souzvuk (a konfrontace s očekáváními) dá dohromady okouzlující směsici nadsázky, naivity, lakonického mračení, sociální kritiky a šestákové romantiky. Pozoruhodné je i to, jak sevřeně, "male" a útulně tenhle dvoreček působí, i když si pohrává se zcela archetypálními příběhy o nenaplněné lásce a útěku před existenční šedí. Láska prostě kvete všude, i v kontejneru. Kaurismäki objevil její vůni uprostřed zápachu hnijících odpadků.

Potká Frank Franka a ptá se ho: Neviděl jsi Franka? Kaurismäkiho černobílá směsice punkové revolty, surrealistických vybočení z normálu a pocty prokletým dekadentním duším. Parta chlapů jménem Frank opakuje stěhování národů v prostoru jednoho města. A narozdíl od dávných kmenů má mnohem nižší úspěšnost, protože město je plné nástrah a země zaslíbená dost možná ani neexistuje. Pod komediální krustou dříme celkem deziluzivní sociální výpověď o nemožnosti a směšnosti revolty a úniku z bezútěšného života na okraji. Jev tom cítit jistý diletantismus, který ale ladí s výpovědí. Takže jediným problémem je, že silných situací v tom filmu není na rozdávání. Aki se zastřeluje.