Marigold

Presne takhle jsem si predstavoval, ze by mohla popkulturni aktualizace Sherlocka Holmese vypadat. Labuznicky zazitek se zcela exkluzivnim gambitem Holmes x Moriarty. Navzdory mnoha chybam prekrasny, intenzivni a saramantne rozvazny blockbuster, ktery ma to, co jednicce schazelo pohrichu nejvic... Dusi.

Výtečný nápad a velmi dobré zpracování - bohužel mezi stylem a tím, co sledujeme, zeje nedostatečná propast pozorovatelského chladu. Daří se tu sice vytvořit jistý dojem realismu, ale už nikoli jakékoli angažovanosti diváka do děje. To však může být úmysl - film se tváří jako důsledný mockumentary, měl však být ještě důslednější a vyvarovat se různých klišé v ději i v obraze. Ještě pár stupňů mrazu a byl to vynikající voyeurský experiment s tak populárním žánrem, v němž by se přihlížející klinicky kochal krutým měsíčním experimentem. Takhle vzniklo něco na pomezí pozorování a snahy o zaangažování, čemu na jedné straně chybí ultimátní autenticita (např. už samotný fakt, že záznam sledujeme, je z hlediska logiky zcela nemožný), na straně druhé zase precizní načasování a gradace, tak podstatné pro žánr. Apollo 18 rezignuje na vlastní bohatý potenciál a loudá se zlatou střední cestou.

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň.

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí.

Není to zlé, jen naprosto a úplně zbytečné, protože prostor, který nechává otevřený prolog jedničky, je na prequel nesmyslně úzký. Tvůrci jsou navíc až příliš uctiví a málo sebevědomí, vzniklo tak něco na pomezí prequelu a remaku, který dojíždí na neschopnost evokovat mrazivou a skličující atmosféru původního filmu, ale i na to, že se rozhodl pro ženskou hrdinku a tlačí tak Věc blíž k Vetřelci - což je typ hororu, od nějž se radikálně Carpenterův opus odlišuje především zaměřením na kolektivní psychologii a paranoickou atmosféru. Heijningen Jr. zůstal hodně při zdi, nic nepokazil nic nevytvořil... nechápu, proč se nenatočilo pokračování ve stylu vynikající PC hry The Thing. Tam je potenciál o mnoho větší...

Ne, Strach nezvolil zrovna ten pravý klíč, hlavně k filmu, který pojednává o svátosti mlčení. Ne že by Santiniho stavby nesnímala kamera pohledně, ale je to estetika reklamních spotů Unesca, nikoli Urbanův svět, v němž se modernita slívá s anachronismem, mýtus se skutečností a fabulace s pravdou. Něco takového je do televizního filmu nepřenosné a pokud něco Santiniho jazyk zachraňuje, pak že patří k těm dějovějším autorovým prózám. Tudíž alespoň něco z napětí se do filmu přelévá, byť tu chybí klíčová dimenze literárního stylu, bez nějž se Urbanova díla mění v sérii podivných šestákových historek s popletenými motivacemi postav. Pokud však tenhle solidně sehraný, nasnímaný a ozvučený film dostane do staveb jednoho z největších architektonických géniů alespoň pár zvědavců, pak měl jistě smysl. Sice úplně jiný než kniha, ale i tak... Sedmikostelí se však namouduši začínám bát, Strachova snaživá televiznost se k urbanovskému světu vůbec nehodí.

Je to naštěstí jiné než 300 - a z hlediska mytologického vyprávění mnohem dospělejší a rafinovanější. Co tomu škodí jsou přesně ty momenty, kdy to opouští svéráznou divadelnost Tarsema Singha a snaží se to prodat jako jednoduchý mainstreamový produkt pro fanoušky Snyderova bicepsového cirkusu. Každopádně tenhle amfiteátr (to, co někteří označují jako chudost a nedostatečnou epičnost, já označuju jako sevřenost a úmyslnou "scéničnost") poskytuje celkem solidní porci estetické rozkoše ze svébytného pohledu na antickou mytologii (i když ji používá jako účelovou texturu, dokáže na rozdíl od většiny podobných filmů vytvořit zdání koherentního univerza - paradoxně když si vezmete 300, Souboj Titánů a Tróju, odpovídá Válka bohů antickému předobrazu nejméně). Bavilo mě to, místy dokonce moc.

The Social Network meets baseball. Aniž bych předem znal jméno (spolu)scénáristy, čul jsem v tom Sorkinův rukopis. Je to opět nesmiřitelné, bezohledné, ukecané (směrem k tématu), místy chladně odtažité, přitom obetkané respektem k "solitérovi", který změní svět (baseballu). Požitek z filmu exponenciálně naroste s povědomím diváka o hře jako takové. Ale i když víte o baseballu stejné kulové jako já, pořád jsou tu hodně živě napsané a zahrané postavy, jejichž vztahy a komunikace zaujmou. Ten film na mě nepůsobil tolik na rovině racionální (nerozuměl jsem mu v detailech), ale po stránce emoční prostě funguje (místy až překvapivě, dospěle infantilní vztah Billyho a jeho dcery mi nevím proč evokoval Coppolové Nowhere). Navíc vyjma několika klišovitých zpomalovaček musím ocenit, jak spartánsky to celé působí. Žádné ultimátní feel-good. Prostě jen "daddy, you´re such a loser"... Pozoruhodná výpověď o tom, jak se dají věci měnit a (opět) snímek, který je o vzpouře proti těm, kteří říkají, že to jinak nejde. Coincidence? You decide. :-)

S tímhle si Sedláček ostudu neudělá, byť Koblovského ultratelevizní snímání a hlavně hnusné svícení mě málem odehnalo od obrazovky. Ale celkově to kupodivu funguje, hlavně díky výborným hereckým výkonům (to si prostě režisér umí pohlídat) a ostře skeptickému podtónu. V ranku českého televizního filmu nadprůměr.

Co k tomu dodat? "MacGuffin" natažený v úvodu na celou hodinu, takže když konečně dojde ke zvratu, není zbylé půl hodiny co dělat. To, že postavy běhají z místa na místo, vyměňují si nespojité hlášky (zato je často opakují), Vetchý pláče, lesem běhá Justin Bieber, k tomu duní Mozart a celé to zavře středoškolsky naivní pointa a Jan Skácel... jako cože? Postavy mají psychologii prvorepublikového snáře (s výjimkou Chmely jsou převážně apatické nebo brečí), děj je v klíčových okamžicích nelogický a prokládaný účelovou "drsností" (která však v besídkovém hereckém provedení rozesmívá). Thriller se prostě nedělá tak, že divákovi na začátku všechno vyzvoníte a pak se jen zoufale pokoušíte ještě něco dodat. Proč asi nikdo nemůže prozradit ani kousek zápletky? Protože Vendeta je tak špatně vystavěná, že jediná nápověda bortí celou konstrukci. Schválně si zkuste celý příběh převyprávět. Jde to jednou větou a ta bude více než surreálná. Ne, tady skutečně žánrovky končí jako Kajínek, T.M.A. nebo Nahota na prodej. Vendeta je lautr ten samý případ jako Viditelný svět - včetně toho, že Štrbova kamera zachraňuje, co se dá (odpad jsem nedal jen díky ní)... P.S.: Ta mladá Hrubešová potěšila. Hraje stejně dobře jako Markéta a pokud se příště při svlékání natočí na kameru, bude to všechno ok.