Marigold

Milá, malá, dobře zacílená indie "pocitovka", která mě sice nijak výrazně nepohnula, ale ani mě neiritovala (jak se to občas podobným člověčinkám daří). Gemma Ward je kouzelná... a některé situace taky, třeba dialogy přes medvěda. Příjemný a vizuálně hezky příčísnutý film.

Pure Apocalypse aneb jak z nás mezní situace v divočině nedělá ušlechtilé a hrdinské bytosti, ale vyděšené a úlisné tvory bez morálky. Původně romantická póza degeneruje až v závěrečné obrazy celkové zkázy - výjevy ze zanikajícího města jsou mrazivým komentářem k morálnímu úpadku hrdinů. Film, který je v každém ohledu nesmírně fyzický a myšlenkově naléhavý - rozbíjí tradiční dichotomii dobra a zla a z boje o přežití dělá i problém etický. Skvělé je, jak Boorman využívá "předsudečný" odpor diváka k zaostalým horalům a tak ho vlastně staví do role spolupachatele i jak v postavě Burta Reynoldse problematizuje archetyp sebevědomého chlapáckého hrdiny. Zestárlo to jen v několika technických ohledech, jinak brilantní ukázka filmařiny s obsahem a drásavou atmosféra (bendžo duel je typická sekvence do učebnic).

Takovej pohodovej chlapskej outdoor, doletěli, zakempili, láhev Jacka otevřeli, vo bohu porozprávěli, vo kurvách, vo dětech, no a občas někoho sežral vlk. Carnahanův pokus o drsné survival drama nemá podle mého nic společného s hororem, je to mnohem spíš režisérův pokus o vážné existenciální téma, které sráží zvláštní umělá pachuť digitálního "zla" a digitální epiky. Tomu filmu hodně sluší výprava, sluší mu Liam Neeson, sluší mu i Streitenfeldova lyrická hudba (klidně bych jí čekal spíš v severském filmu)... ale hodně mu ubližuje to, že Carnahan má tendence krutost a nemilosrdnost přírody dotahovat ad absurdum uměle: dovedu si představit, že jako syrové drama bez jediného digitálního doteku by tohle mohlo být brilantní téma pro Petera Weira. Snaha jít na maso a krev vyznívá u Carnahana do ztracena nikoli proto, že by byl málo efektní, ale spíš proto, že to s efekty zbytečně přehání. Dílčí věci mu neupírám. Úvod a závěr jsou silné jak medvědí krk. Ale snaha udržet dialogy nad hladinou patosu a prázdných proklamací zrovna dvakrát nevychází. Mezi vlky je film, který se snaží rozjet se zataženou ruční brzdou. Zároveň je to docela ironický obraz toho, že naše představy divoké přírody ohraničují hollywoodské filmy, Discovery Chanel a CGI efekty. Jenže Carnahan nám chtěl ukázat přesně to, co v těchto obrazech chybí (duchovní přesah existence vydané na pospas divočině). A nevyšlo mu to. Když jedna z postav řve: "vy nejste zvířata, my jsme zvířata", nemá pravdu. V tomhle filmu není zvíře nikdo. Proto v něm chybí byť jenom náznak fascinace něčím jiným než táborákovou metafyzikou.

Postavy hledající štěstí, to už u Slámy nepřekvapí, stejně jako nádech snesitelné sociální romantiky (chudoba pro něj rozhodně není sociální stigma, ani pozitivní, ani negativní -- spíš produktivní stav bytí, který vybízí k hledání). V českých poměrech překvapí spiritualita - krom chlastu a jalové revolty tu postavy hledají východisko v "něčem, co nás přesahuje" - a Slámovi se podařilo výborně vystihnout podstatu českého "něcismu" i soudobou fixaci na new age fetiše jako je návrat k matce zemi. Duchovní pouť za Mistrem je zlomem, místem, kde se dosavadní absence smyslu stává smyslem samotným (vždyť kdo se ubrání naivní myšlence, zda vulgární zahrádkář není přeci jen mystickým Mistrem...). Čtyři slunce zazáří momentem nenaplněné víry následované milosrdnou lží. Je to silný okamžik, úlevný, zároveň skličující. Až na drobné inscenační nedostatky tu ale vyniknou všechna zkoumaná témata. Sláma má dar pozorovatele, i klišé o huličích se v jeho podání mění v autentický zážitek (dialog u záchodů je komponovaný mistrně, s velkým vnitřním pnutím). Vyzdvihnout si zalouží i způsob, jakým režisér "ohnul" známé tváře, takže v rolích podivínů a ztracenců působí zcela přirozeně. Výtky? Chápu terapeutický účinek závěru, ale katarze je spíše na straně režiséra. Navíc po výtečně a intuitivně přesných scénách vyznívá "nebeská hostina" hodně křečovitě. A ještě jedna poznámka: opravdu mě potěší, až český filmař dokáže to, co třeba ti turečtí - vystavit postavu živlům, aniž by si člověk představoval kropítko, které mají nad hlavou. Jinak výtečné.

Hrdá, ale bolestná bída. Soucit i marnivost. Překrásná rapsodie o nuzných "umělcích", jejichž největším uměním je sám život -- slušný, bezpodmínečný, obřadný v každém taktu. Zřejmě nejtragičtější Kaurismäkiho film (pokud zapomeneme na loňský Le Havre) a též jeden z jeho režijních vrcholů.

Nudný, mělký a rádoby-zasloužilý aktivismus bez špetky naléhavosti a jakéhokoli přínosu. Avril Lavigne filozofující o revoltě. To už fakt radši ten pragmatik Willis. Ten má aspoň koule. Nevím, jestli náhodou stádo krav není brilantní metaforou lidí, kteří tenhle film shledávají kritickým. Sám totiž jen otupěle bučí v řadě a ještě to vydává za odvahu... Jako dokument by byl možná zajímavý (taky by přišel o 90% ušlechtilých keců a všechny hvězdy), jako hraný film je to jenom vyčpělá konstrukce.

Technicky hodně mizerné, ale to vyvažuje hodnota sdělení - náhled ke kořenům čínského hospodářského zázraku, do všednosti proletariátu a konfrontace s nesmyslně působícím vertikálou města GuangZhou. Nejděsivější pasáž je krátký pohled do života továrních dělníků, kteří plní baterie pro Nokie. Z toho na mě dýchla bezmoc hraničící se slepou zuřivostí... Samozřejmě mám tu baterii v kapse. Vnímám tenhle hodně syrový kousek jako názornou ukázkou toho, jak funguje kapitalismus bez demokracie a na co s obavami poukazuje třeba Andrew Niccol v In Time. Není totiž jasné, zda je Čína odrazem minulosti západu nebo (řečeno se Žižkem) laboratoří, v níž se testuje naše budoucnost.

Uvítal bych detailnější rozbor situace v Jeseníku, nebo detailnější rozbor kontextu globálního kapitalismu. Protože se dokument pokouší vzít mikroperspektivu a vysvětlit ji globálně, má tendence redukovat a argumentovat lacině (zejména Tožičkova sirková performance je z kategorie "ekonomika pro zvláštní školu"). Ekonomka Švihlíková i sociolog Keller jsou výteční, klidně bych je poslouchal déle (zase škoda, že jeden z klíčových argumentů - stagnaci reálných mezd a raketových vzestup zisků - je provedený jako pouťová atrakce). Bělohradský sice působí hodně mimozemsky, ale jeho meditace o časoprostoru technopolis je v jádru podnětná. Jako úvod k debatě a provokace slepotou stižených obhájců "ztracených kauz" kapitalismu, je to užitečné. Člověk trochu seznámený s kritickým diskurzem moderní levice (Žižek, Judt, Badiou, Eagleton, Klein a další) to může brát nejvýš jako solidní opáčko... Klusák a jeho Nošovice je mnohem dál po všech stránkách.

Lyrické memento toho, co se stane, když se zhroutí společenská struktura. Post-apo atmosféra, ale i modelové rozvrstvení města na "uzavřené komunity" - jeden ze symptomů vlivu korporátního kapitalismu na koherenci společnosti. Tillonův film se ale nezabývá kontextem (spíše ho naznačuje), jde mu o zachycení města v rozkladu a částečné pokusy o regeneraci (upnutí se ke křesťansky motivované "svépomoci", pre-industriální komunity pěstitelů). Ale jak poznamenává jeden z mluvčích, "ponurý filozof", těm jde spíš o alternativní hledání města než o město samotné. Škoda, že režisér nebyl vpuštěný do ghetta "bílých límečků" nedaleko Reneissance Center a člověk si tak nemůže "město zombie" vychutnat i z druhé strany barikády. Ale vizuálně i zvukově jde o skvělý projekt, svádějící k různým interpretacím - Tillonovi šlo zjevně právě o toto, proto informační vágnost beru spíše jako přednost..

Marťanská telenovela. Technicky brilantní, to se od Stantona dalo čekat, ale ve všech ostatních ohledech problematická. John Carter je návratem k "velkým vyprávěním", přičemž je nijak neaktualizuje, bohužel ani nedokáže čerpat z jejich jímavosti a magnetismu. John je jako hrdina sporný už jen tím, že jeho "superschopnosti" jsou celkem pochybně rozvržené - chvíli se chová jako tuctovka, pak najednou vrší nepřátele do úhledných pyramid. Bohužel požitek z podobných hrdinů plyne do určité míry z předvídatelnosti a z něj plynoucího sladkého očekávání triumfu geroje nad těmi, kteří nemají ponětí. Carter umí skákat, ale neumí nadchnout. I proto, že Taylor Kitsch je dost kýč. A také proto, že scénář se noří do slaboduchých frází a zbytečných žvástů, které korunuje i tou trochou moralizování. Není nad to, když se plácá o destruktivním dopadu společenských rozdílů ve filmu za dvě stě milionu dolarů. Slabé jsou nejen řečičky, ale i postavy jako takové - neškodné deriváty mnohokrát viděného bez nějaké zásadnější přitažlivosti. Strašně rád bych napsal, že jsem viděl okouzlující sci-fi staré školy. Ve skutečnosti jsem viděl něco, co má mnohem blíže ke Skryté hrozbě než Nové naději - a na rozdíl od Lucase nemá Stanton otevřenou pokladnici fungující mytologie. Jede na dluh, slibuje, slibuje, ale nikdy ho nesplatí... Z celého filmu mi zůstávají v paměti dva momenty: výborně zúročený flashback a pohlavek. Jenže těch Carter i jeho tvůrci potřeboval fakt mnohem víc. Tři hvězdičky z úcty k technické stránce (a snad i z úcty k odvaze vzkřísit tuhle literární mumii).