Marigold

Čisté, precizní řemeslo, které pojme jak patetické melodrama, tak chambara téma samurajské cti. Výborná kompozice s "předraženou" drastickou událostí, která vzápětí získá zcela novou motivaci a zapuštěným vyprávěním ve vyprávění. Nádherný výkon Koji Yakusha. Miike opět hodně při zemi, staromilský, ale některé scény se hodně zaryjí brutalitou i skvěle vybraným detailem. Neměl bych téměř co vytknout, nebýt 3D: proč mám sledovat intimní film postavený na dialozích a často tmavých scénách se dvěma souboji s brýlemi, to jsem nepobral, obzvlášť proto, že třetí rozměr vraždí detaily tváří v potemnělých interiérech. Po 13 zabijácích opět žánrově čisté a řemeslně neobyčejně důsledné potěšení -- byť tentokrát se zatetelí spíše milovníci komorních meditací, balad a deziluzivních rozvah nad povahou hrdinství.

V mnoha ohledech mi tohle neobyčejně sedlo: Arnold zachytila dokonale romantickou smyslovost, živelnost, puzení k destrukci i obsesi drsnou přírodou, přičemž je dokonale překlopila do současného jazyka svým nezaměnitelným vizuálním stylem (detail, frenetická kamera, jedinečná práce s hloubkou záběru i syrovou změnou nálad). První polovina je bezmála dokonalá, emoce prýští z nemluvné souhry hlavních postav a krajiny. Druhá část je o poznání klopotnější, co před tím vycházelo ze záběrů samo, je tam náhle pracně roubováno (i nadbytečným retrspektivami) a Arnold neprojevuje mnoho vypravěčské šikovnosti -- příběh se jí sype a emocionální erupce jsou křečovitě šroubované, manýristicky inscenované... rozpadá se i precizní rytmus "dětské" části. Rozhodně ale tenhle film nelze marginalizovat, i když mnoho náznaků nerozvine a zůstane dlužen i některým pokusům o aktualizaci, pořád je to o stupeň odvážnější a podnětnější než Fukunagova Jane Eyre. Jsem z toho tak nějak romanticky rozerván... což je u adaptace romantického díla v pořádku, u filmu jedné z mých nejoblíbenějších filmařek pro změnu na pováženou...

Samozřejmě, nuda to je. Pirselimoglua nezajímá dějovost, ale volně plynoucí čas, letargické postavy, mučivá bezvýchodnost samoty a hluboké pouto, které se narodí z mlčení. Je to typické turecké kontemplativní drama se statickou kamerou, vyprázdněnou dějovou složkou a "nehybnými" výkony, kdy důležité není to, co se říká, ale co vyzařuje ze zarámovaného prostoru. Myslím, že pro současné diváky je tahle větev kinematgorafie očistcem, pro mě je niternou poezií, do níž je velmi nelehké se dostat, ale která ve chvíli porozumění rozehraje bohatou síť emocí a smyslů, v níž právě motiv vlasů hraje roli charakteristického symbolu-nesymbolu. Vlasy jsou hybatelem filmu, zároveň charakterizují jeho lpění na plynoucím čase a blížícím se konci. Marnost, nemožnost zastavit plynutí, ale zároveň zarputilá snaha "něco" změnit. Pirselimoglu mi přijde o něco prázdnější než Ceylan či Kaplanoglu, ale stejně jsou Vlasy podmanivou meditací o smrti a touze.

Už dlouho jsem neviděl hrdinku tak viktimizovanou, film tak zmatený (místy mučivá absence logického spojení událostí i činů postav) a režii tak promyšlenou. Naranjo má problém, že režíruje naprostou změť nesmyslu, ale režíruje ji s obdivuhodnou bravurou a nadhledem... bohužel prázdnota charakterů, prostoru i děje se nedá překrýt jen řemeslnou brilancí, a tak je Miss Bala bolestivě promrhaným pokusem o naléhavý sociální thriller, v němž se dobrý záměr vytratil v přemíře snahy o "arthousovou" úspornost a drsnost. Miss Hala Bala.

Čistá improvizace se sedmičlenným štábem, syrovou kamerou a situacemi, které jsou tak geniálně vystavěné, že se (troufám si tvrdit) takhle civilně nedají vymyslet jinak než na place. Dresen je absolutní mistr, jehož schopnost vést improvizaci patří po bok Larsu von Trierovi, Mikeovi Leigh či Kenu Loachovi. Nejde však o vykrádání, tahle metoda je něco, co se vykrást dost dobře nedá... Pro mě zcela zásadní film o všednosti, manželství, vyšinutích z vazby. Dojemná věc, kde se smích a slzy střídají stejně nečekaně jako v životě. Přitom se ale film nechce tvářit autenticky a stále na diváka šibalsky pomrkává přiznáváním se k umělosti -- paradoxně to jej dělá ještě mnohem naléhavějším.

Minimalistický klenot, v němž je většina záběrů řízená náhodou... subtilností emocí a úspornou chemií postav připomene Coppolové Somewhere, jinak je to nádherná intuitivní práce s minimem prostoru, minimem dialogu a minimem manipulace. Závěrečná vibrace je tak čistá a pozitivní, že tenhle debut pokládám za bezmála dokonalou ukázku filmařiny s nepojmenovatelnou a uměle nenapodobitelnou magií.

Özdemir je jako herec démon, jako režisér je politováníhodný matlal, který se jen marně snaží evokovat mystické turecké drama, které je vyhrazené mistrům strnulého obrazu a plynoucího času (Ceylan, Kaplanoglu, Pirsemoglu). Biografický snímek o kapitalismem podminované Anatolii by spíš fungoval jako dokument, snaha o psychologické monology a melancholickou přírodní lyriku nevychází jednak proto, že scénář je neuvěřitelně neobratný, jednak proto, že film navzdory krásné výpravě hodně zápasí s amatérskou kamerovou prací. Aktivismus v tomhle balení mě spíš po turecku rozesmál: hrdina žehrající na stav krajiny, přičemž na kde jaký kopec se nechá vyvézt náklaďákem a režisér proklínající kapitalismus a přitom dokumentární informace o zkáze tradiční Anatolie hrdina okázale přehrává na novém MacBooku... to má jistý komický potenciál, myslím.

Hannah Montana nezávislého filmu. Film bez emocí, bez přirozenosti, bez schopnosti vyjádřit se jinak než skrze přepjatost (i ta atmosféra je až úsměvně nucená svou psychotičností, která jako by vypadla z béčkového hororu). Hezké kamerové cvičení a vynikající výkon Joslyn Jensen, jinak ale "emo" psychologické rozdírání bez jediné hrany a beze scén, které by mě jakkoli pohnuly.

Předem se omlouvám za intelektuální autismus, na nějž mají na ČSFD patent jiní, ale Kluk na kole to ve mně vyvolal a nemohu to již déle dusit. Zastávám názor, že naše existence ve světě je založená na symbolické matérii, které říkáme realita a pohyb v této matérii se řídí klíči před-rozumění, postojů, hodnot a re-prezentací, které nám umožňují a) světu rozumět b) patřit do skupiny těch, kteří mu rozumí stejně nebo podobně (takové divné bandě se pak říká "společnost"). Francouzský filozof Louis Althusser zhruba takhle definuje ideologii. To, že vidíme ideologie jiných a nevidíme tu svou, není výsledkem toho, že žádnou nemáme, ale že tu svou verzi vnímáme jako zcela přirozenou podmínku vlastní společenské existence (je pro nás "skutečnější než skutečnost sama", abych parafrázoval svůj oblíbený slovinský tým SK Slavoj Žižek). Filmy jako Kluk na kole či Rozchod Nádera a Simin jsou jedinečné právě v tom, že dokáží na plátno přenést fragment "nepředpojaté" situace, na níž si člověk může uvědomit, jakým způsobem skládá a deformuje obraz skutečnosti. Natočit Kluka seveřané, pravděpodobně tu bude určitá viktimizace hlavního hrdiny, který by byl obětí sociálních podmínek (pochopitelné u kultury postavené na hodnotách silné sociální solidarity). Nekompromisní analytik typu Hanekeho by se zaměřil na patologii chování a odvodil by z něj patologii moderní společnosti. Veristický přístup Dardennů ale spočívá v tom, že žádnou podobnou oporu v Klukovi nenajdeme, jsem neustále nuceni přehodnocovat zaujaté postoje, nemáme možnost utíkat ke klasickým (sociálním, třídním, náboženským) vysvětlením toho, proč se postavy chovají tak, jak se chovají -- sám kluk působí zpočátku jako oběť, ale posléze prokazuje až mrazivou aktivitu a bráním nám se prostě dojímat na jeho čistotou (to, že nepáchá zlo z materiální zištnosti ho paradoxně nečiní o moc čistším a důvěryhodnějším, ale spíš vyvolává otázku nad schopností citově manipulovat -- podobně, jako se ostatní pokoušejí manipulovat s ním). Jedeme v tom prostě s postavami -- relativně svobodní ve volbě, vystaveni nejistotě této svobody. Podobně jako Náder a Simin i tenhle film je fascinující volným plynutím smyslu, morální nepředpojatostí a zcela precizním zachycením vyhrocených i všedních situací. Pokud v dnešním svět obtěžkaném dominantními verzemi reality i aktivizovanými vzorci vnímání (často v dobré úmyslu fundamentálními) má sociální drama klíčový význam, je to právě na tomto poli -- jako připomínka toho, že žijeme ve světě zcela relativním, jehož se sice můžeme zmocnit ideologickou re-prezentací, ale jehož části vždy zůstanou "symbolickým přebytkem" (přízrakem), který nám unikne. Pro mne požitek z Dardennů znamená prožitek z proměn vlastního čtení toho, co se na plátně odehrává a z uvědomění si zaujaté pozice vykladače (občas má člověk prostě tendence zapomínat, jak moc si je jistý "správností" svého postoje). Tenhle film je naprostý unikát, alespoň pro někoho, kdo znal dosud Dardenny jen z doslechu. A navíc je to úchvatné řemeslo s tak promyšlenou stavbou, že to člověk v naprosté autenticitě skoro přehlédne (přitom to ale není konstrukt visící ve vákuu jako česká Poupata). Konec terapie.

Jako společenské podobenství a kritika reality show politováníhodně mimo (klasický syndrom pomýleného produktu: kritizuji sám sebe a nevím o tom), jako sci-fi beznadějně nepůvodní, jako akce bezzubé, jako drama pubertálně tupoučké... argument, že je to naprostý protipól Twilightu, neobstojí - jen proto, že je hrdinka "tvrdá a neústupná", že jsou režisér Ross a hlavně kameraman Stern na vyšší úrovni (syrové snímání to celkem povyšuje nad průměr) a že má příběh i jistý hlubší podtext - nestačí. Hunger Games jsou totiž podobně pozérsky tupoučké a nezávadně konzumní. Rád bych napsal, že tohle je Truman Show pro dospívající, ale pravda je taková, že tohle je všechno, k čemu se Weirův film kriticky vymezuje. Kdyby to aspoň fungovalo jako "prostá zábava". Ale nefunguje. Bez znalosti knihy je to zmatené, nedotažené a přecpané povinnými klišátky a stižené hodně podvázanou imaginací.