Marigold

"Soudruzi a soudružky, imperialistický šmejd z vesmíru opět vztahuje své smrduté pařáty po naší matičce vlasti, tentokrát se mu zachtělo cachtat se v našich odborářských letoviscích na Havaji. Na hrdý odpor se mu vedle našich urostlých herců, dlouhonohých národních umělkyň a krásných lodí staví i soudruzi veteráni a soudruzi kriplové. Do kroku nám hrají zasloužilí umělci z AC/DC." Přísahám, že už jsem se v kině dlouho tak upřímně nenasmál. Bitevní loď se sice mariňácká agitka poskládaná z těch nejpitomějších žánrově-ideologických klišé, ale je tak přepálená, že budí jisté pochybnosti nad tím, zda si z vlastenecké zakázky neudělal Berg a jeho scenáristé tak trochu prdel. Neudělali, samozřejmě, v americkém blockbusteru je možné dělat si švandu z židů, katolíků, žen, gayů a vládních úředníků, ale rozhodně NE z mrzáků a důchodců s metály (takže se smiřme s tím, že to, čemu se my nevěřícně smějeme, bere běžný americký divák odkojený přehlídkami a patriotickým výkladem dějin zcela vážně). Základní tabu "kripla ani ufonem nepokosíš a veterána ani kusem děla neuhodíš" tudíž ctí, příběh dotahují k patřičně ráznému vyznění a divák si z kina odnese hřejivý pocit, že u maríny je švanda a dobrá parta, i když horda vousatých ještěrek z Green Lanterna plení přímořská letoviska (a navíc se poblíž Pearl Harboru kamarádí Amík a Japonec a snaží se pochopit Sun-C´ovo Umění války). Berg prostě vzal všechno, co na podobných filmech nesnáším a poskládal to do poměrně přehledného a hravého nesmyslu, který je přesně tak sarkastický, aby člověk pobral i jeho "impérium stále žije" message. Podobně hodnotím nakažlivé vrcholy realismu socialistického, tak proč ostrakizovat žánr agitky v tom kapitalistickém, že?

"Why did we do it? Why did we fight? -- Well, for the hell of it." V zásadě dost pietní přesazení Pergaudovy předlohy do jiného prostoru a času s poněkud televizně nedokonalým pojetím (některé sekvence nemají v návaznostech logiku, občas nám hapruje světlo atd.) a moc pěkným hudebním podkresem. Líbí se mi, kolik péče je věnováno vývoji konfliktu z války o "impotenta" až do skutečně organizovaného konfliktu, v němž děti celkem s kouzelnou prostoduchostí satirizují dospělé konflikty. Škoda, že drsně rozehraný závěr je trochu přetažený do "cliffhanger" dramatu, ale střet dětské hry se zodpovědností i pokrytectvím dospělých je v něm docela pěkně nastíněný. Jediná námitka tak je: proč se na to dívat v Irsku, když je to ve Francii natočené dříve a o dost lépe?

Po shlédnutí Knoflíkové války jsem očekával průtrž pastelových kompozic a zuřivých útoků na branku s diváckými emocemi. Jenže tenhle chlapecký chorus řídí Barratier o mnoho snesitelněji, dokonce se mu během sázení libých not tam, kde se jim z hlediska obecného vkusu bude dařit nejlépe, podaří načrtnout i celkem zajímavé vztahy mezi postavami a velmi pěkný charakter "pana učitele" (pokud něco, pak Barratierovi filmy musí milovat učitelé, protože je ukazuje jako statečné a inspirativní lidi). Samozřejmě, narativní rámec je vybraný přesně tak, aby diváka schopného vyhodnocovat prudké manipulace vyhodil právě včas z docela příjemně nastolené atmosféry "internátní" části příběhu. A samozřejmě, film je doslova vysázený ve zlatě, které ale není tak otravné a otupující jako ideologický krasopis Knoflíkové války. Pokud se tu za něco agituje, tak je to dojemný příběh několika lidí, jehož jediným potenciálem je rozbouřit velký sál Termálu (a vzbudit trochu té pomíjivé a libé "buržoazní" selanky nad prospěvujícími hajzlíky). Ačkoli mi někdy podobné filmy doslova způsobují rudo před očima, Slavíci jsou celkem prostoduší a svým způsobem vlastně příjemně skromní. Následkem čehož jsem si je dokázal užít i s těmi několika úšklebky nad momenty, kdy se ze sympatických hošíků stávají režisérovi (a scenáristovi) kastráti.

Už dlouho jsem neviděl adaptaci, která by byla po všech stránkách mimo. Barratier zvolil zcela nesmyslně pastelovou a hyper-kýčovitou formu, která z klukovské hry činí jakési povznesené infantilně válečnické drama - tím ale bere příběhu veškerou poezii, rozvernost a úsměvné napětí mezi malými činy a jejich "velkými" ozvuky v klukovském kolektivu. Pergaudova kniha obsahuje esenci dětského škorpení ve vší nezávaznosti, a přitom se nijak nevyhýbá zodpovědnosti - ta zastihne oba hlavní aktéry ve skvělém a ne zrovna "sluníčkovém" závěru. Jenže Barratier knihu rozoral, části příběhu i postavy ležérně rozesel po celé stopáži (takže nedávají příliš velký smysl) a pospojoval je nezáživnou ideologií: už tu nejde jen o hru, ale přemítá se tu o hrdinství, odboji, republice, rase... a Knoflíková válka je bohužel tím nejnudnějším učitelem a rétorem - zřejmě i vinou dabingu, který křečovité dialogy ještě posouvá k teatrální deklamaci. Nevím, proč prostý příběh o klukovinách, které přerůstají z půtek ve skutečný konflikt, je třeba nadívat ušlechtilými motivy židovství, vzdoru a ušlých lásek. Obzvlášť v téhle tezovité a neživotné podobě. Nucená "poučnost" filmu by byla snesitelná, kdyby byla vykoupena alespoň dobře odvyprávěným příběhem, silnými postavami a kvalitním řemeslem. Jenže Knoflíková válka je prostě a jednoduše hnusný kýč, který není schopný sdělit ani desetinu emocí a poselství předlohy - zarážející je fakt, jak původní výsměšný tón ke světu dospělých obrací film k té nejpovrchnější patriotické agitce o francouzském odboji (ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle má asi stejnou výpovědní hodnotu jako Haló, haló). Skvělý film Yvese Roberta z roku 1962 zůstává neohrožený svým civilním tónem, vtipem a klukovským nadšením - všechny ty "pseudodospělácké" kompozice a otřesně vlezlá hudba nové verze vyznívají jako hodně mizerný vychovatelský vtip. Pochcat a uřezat všechny knoflíky: zneuctěné modly dětství neodpouštím!

Zlatý věk politické satiry a film, jehož kvalitu ověřuje to, že neztratil nic na své aktuálnosti (ať už směrem k moci a otupělosti médií nebo směrem k velmi koncepční zahraniční politice USA). Natlakovaná burleska se sice rozpadá na fragmenty skečů, ale baví pythonovskou absurditou i vyhraněnou allenovskou sebeironií a kritičností k čemukoli ideologicky konzervovanému. Báječné jsou i reminiscence na němé grotesky.

Lobotomizovaný skvost natočený v exhibičním duchu, který pro mě hraničil s jakousi dospělou verzí Kevinovy polky v Sám doma. Ještě nikdy mě Fincher tak neiritoval prázdnotou - ani v dryjáčnické historce Hra. Tady se hraje na psychologii, ale výsledkem je komedie.

Po všech stránkách solidní práce, snad až příliš solidní a klasická. Chybělo mi cokoli, co by lehce provokovalo a prolamovalo ušlechtilost, předvídatelnost a didaktičnost. Nicméně dlužno přiznat, že v uchopení tématu osvícenství (egalitářství) a obrany práv běžných lidí před libovůlí šlechty a církve je tenhle film mnohem dál než třeba poslední snímky Ridley Scotta, přinejmenším proto, že se zaměřuje i na praktickou stránku rovnostářství a problematizuje postavu "osvoboditele". Navíc to dobře funguje i jako milostný trojúhelník, zejména postava krále Kristiana je skvělá a lze na ní hledět různými způsoby. I když je to hodně polopatické a místy až moc ucouraně melodramatické, je to pořád film, který stojí za to - neuráží, nemá diváka za trotla a snaží se nepřímo promýšlet i současné problémy. Výsledek je opatrný, ale veskrze sympatický.

Östlunda prostě žeru. Sociologie a antropologie ještě nikdy nebyla tak vtipná a poetická.

Drsná politická alegorie, v niž se masakr mění na frašku a mrtví na antický chorus, který přizvukuje absurdnímu počínání aktérů. Moreno jistě odkazuje především na rozvrácenou kolumbijskou společnost, ale popravdě - díky jisté divadelní nadsázce a odpoutaným symbolům jsou Mrtví univerzálním obrazem impotentních autorit, korupce, rozkladu, pasivity a bezmoci. Je příjemné vidět film, který se do ničeho nemusí nutit a naléhavosti dosahuje velmi úspornou formou. Výsledek rozesměje ironií, ale nikdy nesklouzne k samoúčelnému cynismu a prvoplánovému plivání, zůstává tak u příjemného napětí mezi "civilním dramatem" a podobenstvím o (bez)moci.

Prušinovský se poučil u jedné z nejlepších epizod seriálu Na váhu a přitáhl si skvělého herce a despotického blázna z Dejvického divadla. Krobot vnáší do Přeboru kus titánské tragiky, jako by se na houslickém trávníku na moment zaleskla sláva destruktivních fotbalových velikánů a bouřliváků. Scénář obsahuje dost přízemních, přitom ale vkusně sestavených gagů, dialogy jsou jako vždy svižné, herecké výkony lehce přehnané, ale nesmírně zábavné (Vetchý se v Jiřinovi skutečně našel a je zcela neodolatelný svou až kabaretní manýrou). Navíc Krobotův osobní příběh a značně problematický psychologický profil film utáhne bez větších obtíží, přičemž kolotoče, kočkovský podnikatel Norbert Lichý a světskej primitiv Jaroslav Plesl tomu dodávají ten správný agrární závan. Kdyby česká lidová komedie nevypadala tak, jak vypadá, byl by Přebor takový solidní televizní nadprůměr se spoustou potencionálně kultovních momentů (pořád mi v hlavě zní Jiřinův geniální rozbor trenérova zápisníku)... ale vzhledem k tomu, že tady vládne autokracie nevkusu a demence, je Prušinovského film něco jako malý zázrak. Už se mi dlouho nestalo, abych se přízemnosti smál zcela beze studu, protože není samoúčelná, ale je poetická. Přes všechny nezaoratelné výhrady jasná trefa zařízení. No tak určitě... [70%]