Marigold

Blátivá neo-normalizační satira, v níž se odporný rurální nádech Bobulí mísí s pachutí Gogola, v němž je idiot opravdu jen idiotem a smradlavými holinkami Ládi Stroupežnického (od furiantů jsem ušli opravdu kus cesty, ale bohužel zadkem napřed). Za postavu "pravého českého génia", který už ví, že se nedá dělat nic, než chcát na pomník budovatelům, bych rozdával facky... Každým dalším přemýšlením ve mně tenhle film probouzí hluboký pocit morálního hnusu a opovržení (nevím, proč mu dávám tolik, asi proto, že je solidně natočený a i herecky se zuby nehty drží milimetr nad úrovní lokálních splašek).

Alfredson je precizní hodinář, který pod ledovým příkrovem formálně dokonalé a fetišisticky stylové režie dokáže nacházet překvapivé emoce. Film, v němž se de facto pouze přemýšlí a vzpomíná... a přesto mě dokázal napnout jako strunu. Pokud jsem v případě nedávného špionského retra Dluh vyzdvihoval jako vrcholnou scénu precizně zkomponovaný "únos přes čáru", musím v případě tohoto kousku vyzdvihnout celek - protože načasování, správná vibrace a ten nejčistší konzervativismus se tu prolíná s drobnokresbou charakterů a nesmírně zábavnou aktualizací dobových kulis. Nelze si nepovšimnout, že Jeden musí z kola ven je s ohledem na svou stylizaci místy až absurdně důsledný a vypadá (záměrně) jako kulisová podívaná. Kulisami je tu paradoxně to, co tradičně bereme za jádro výpovědi (napínavý příběh, ideologický kontext) - svůdnost Alfredsonova filmu je právě v těch detailech, které by jinde byly jen pro "efekt reálného". Lahůdka, kterou chci vidět znovu...

Ultra-bitter sonda do vnitřku stroje, v němž se připravuje realita. Fantastický Gosling, který i bez jediné grimasy dokáže obsáhnout fascinující napětí mezi idealismem a pragmatismem, výborný scénář a parádně vygradovaný sžíravý závěr. Celkově vyvážené a anti-idealistické drama, které je výtečnou protiváhou hollywoodského eskapismu, který vládne oscarovým nominacím. Škoda, že hlavně v úvodu je zapotřebí celkem solidní znalost amerického volebního systému (kterou tak úplně nemám), čili jsem v prvních minutách lehce tápal. Ale to vytýkám sobě a ne Dni zrady. [85%]

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom.

Čistý půvab filmového eskapismu. Film o době, kdy celuloid hořel, který sám hoří a přesto se skoro zázračně nepopálí o přílišnou pietnost a zahleděnost do minulosti. Práce se zvukovou stopou a němým filmem je totiž famózním režijním tahem, nejen proto, že chytře vypichuje do popředí to, co by v mluveném filmu nikdy tak nevyniklo, ale i proto, že je ve své jednoduchosti bezmála geniální. Němý film, který svou němost nepovýšil na pochybnou fetiš (kochejme se tím, jak to bylo krásný, to už dneska není a nebude), ale nejvýraznější výpovědní složku (ten film je kouzelný sám o sobě, ne proto, že nám něco připomíná). Hazanavicius odvedl práci, před kterou smekám. Jestli některý z kritiků psal o Descendants jako o opracovaném drahokamu, spletl si film. Tohle je feel good klenot, z něhož mi spadla čelist.

Triviální masterpiece o naději v beznaději a o váze jediného momentu. Lakonické melodrama, které (jak bývá u Kitana zvykem) rozbíjí žánrová očekávání a vypráví prostřednictvím fragmentů, které si divák musí pracně skládat. Fantastické, jak ostrý kontrast střízlivého Kitanova stylu a velmi rozjitřené Hisaishiho stopy utváří zvláštní melancholický příkrov nad světem, v němž vládne zdánlivá nesdílnost a uzavřenost (charakterů i jejich příběhů). Zbytek vyhodnocuji, každopádně vedle mytického Zatoichiho jasný Kitanův (intimní) vrchol.

Secesně čistá filmařina o špinavých věcech v nitru člověka. Komplexní síť vztahů muž x žena, otec x syn, freudiánství x jungovství - přitom velmi jednoduché a přístupné... Mistrovská režie, dechberoucí Mortensen, precizní Fassbender a překvapivě démonická Keira Knightley (nejspíš ve své životní roli). A scénář s dialogy tak svižnými, vtipnými a inteligentními, že tuhle věc považuju za jeden z top zážitků posledních měsíců.

Musím dát plně za pravdu Tetsuovi. Pokud srovnám procedurální rituál Zodiac a tenhle bezpohlavní žánrový pastiš, je jasné, že Fincher plnil studiovou zakázku. Severské detektivky nejsou cool. Jsou pořádně divné. To se téhle verzi vůbec nepodařilo zachytit. Vyšetřování je tu na druhé koleji a co mě u Finchera mrzí dvojnásob - zcela tu proklouzává jakýkoli patologický náboj. To, že si vrah pouští Enyu, je slabá náplast. Anální sex v podobě, v jaké ho film nabízí, může skutečně pobouřit pouze neprošťouchnuté katoličky a těch míst, kde jsem marně hledal Fincherův vklad, bylo víc. Osobně jsem větší část filmu protrpěl - a cosi mi říká, že pokud člověk nezná knihu, některé věci nebudou dávat smysl (v případě detektivky je celkem zásadní motivace vraha a detektiva, což je tady hodně na vodě).

"Haló tady Clooney, víte, ona ta smrt není jednoduchá věc, hlavně když máte dvě zdravé děti, miliony na kontě, barák na Havaji a ženu, co vám z nuda zahejbala s realitními makléřem..." -- "Já vím, Georgi, ale už mi nevolejte..." Terapeuticky bezzubý a emocionálně instantní produkt otupělý a neschopný si připustit, že skutečná důstojnost smrti ve filmu vypadá trochu jinak než tahle předžvýkaná hřejivá road movie, které absolutně chybí cokoli hořkého a realistického... Mrzí mě, že to musím napsat, ale Clooney je tak trochu Jeckyll a Hyde současnosti - na jednu stranu bystrý kritik současné společnosti, na druhou stranu inženýr lidských srdcí ve službách kapitalistického realismu. Děti moje jdou i přes pár pěkných scén (dialog Clooney - dcera v bazénu či scéna u manželčiných přátel) mimo mě podobně jako Lítám v tom. S filmem, kde v potencionálně nejsilnějším dialogu otec-dcera nahradí tátu rodinná terapeutka, není podle mého vše v pořádku. Ani se světem, který se nad tím dojme. Můj boj.

V Hollywoodu zavál drsný severský vítr a byl bleskurychle ohřátý na tamní pokojovou teplotu. Zaprdlé rodinné drama o chlapovi, co je sice zločinec, ale dobrej táta a manža, překombinovaný heist (ten film by mohl ve slovníku adjektiv zastupovat právě tuto vlastnost) a prostoduchá morálka, ze které nakonec vyběhne něco tak idiotského, jako že krást se vyplácí a je to cool. Kormákur je solidní režisér, Kontraband má pár solidních scén, ale jinak je to odstrašující příklad toho, jako by mohlo vypadat Drive, kdyby se ho neujal Refn. Prostě zcela tuctová podívaná, u níž zapomenete i na typicky severský způsob snímání "přes překážky" a věčné syrové přeostřování. Forma tuhle naivní věc nemá šanci ubrzdit. Islanďan si prostě nezvládl udržet drsnou tvář a podřídil se mainstreamu. Zbytečnost.