Marigold

Sympatický film se sympaticky nesympatickou postavou hrdiny, kterého dopředu žene zraněná ctižádost. V Bastardovi se sváří seriózní historická epika s trochu červenoknihovnovými twisty, které nakonec filmu zabrání působivě završit Kahlenův osud jako veskrze tragické a sebedestruktivní figury. Bastard působí jako film, který na vřesovištích hledá sám sebe. Arcel naštěstí povýšil svou režii nad trochu televizní Královskou aféru, Rasmus Videbæk nádherně zadýmil šerosvity a Mads svého nepřístupného papánka vykrojil s tradiční precizností. V závěru film pošilhává po tvrdém direktu, ale nakonec volí bezpečnou cestu přílohových brambor, které neurazí, ale ani extra nezasytí.

Borgli má výborné nápady, ale nedokáže je dotáhnout. Oproti Je mi ze sebe špatně, které bylo až iritujícím způsobem agresivní a stupidní, je novinka o stupeň rafinovanější. V první polovině, která soustředěně pracuje s civilností, trapností a Cageovou hereckou masterclass, jde dokonce o jednu z nejlepších černých komedií, které jsem za poslední dobu viděl. Bohužel jakmile Borgli roztáhne křídla a začne skrze sny satirizovat cancel culture a influencerské vakuum, působí najednou naprosto bezradně a bezzubě. Cageův profesor je naštěstí tak fascinující a nejednoznačná postava člověka, jejíž vina spočívá především ve slabošsky skrývaném egoismu, že se film nikdy úplně nerozpadne. Ale tam, kde měl praštit do zubů, se spíš tak po švédsku vytratí a zanechá za sebou odér nervózního prdu z bez debat nejlepší scény.

Bayona je mistr katastrofického efektu. Přežít bylo nechávalo některé věci lehce abstraktní, tady nechybí fyzické detaily. Vede to nutně k hlubšímu zážitku? Ne, ale nepůsobí to nemístně a nevkusně jako některé vyděračské momenty Stůj při mně. Obešel bych se bez kouzlení s (nespolehlivým) vypravěčem, ale nemá cenu zastírat, že i přes lehkou distanci, která tahle kultivovaná filmařina budí, má ten film výtečný spád a reálná událost nabízí dost... no, masa asi není vhodná analogie. Každopádně Sněžné bratrstvo umí smířit pietu s adrenalinem. Pro mě nicméně Přežít zůstane výš (i proto, že ho mám spojený s dětským kinozážitkem) a větší emoční a psychologickou hloubku přinesl znamenitý dokument Stranded.

Typickej Netflix lazy documentary, kde story a respondenti odvádí skoro všechnu práci, zatímco tvůrci se válí a sbírají prachy. Škoda, že si Liza Williams nedala aspoň trochu záležet na dramaturgii a rytmu, které jsou lehce ubíjející.

Genovese jednou našel stříbrný vítr, i s tím se porval tak tak. Ty jeho toporné moralistně-existenční opusy už ale bohužel nejsou zdaleka tak chytlavé jako Naprostí cizinci.

V první díle voda, teď oheň. Milady on fire, doslova a do písmene. Eva Green téhle postavě vdechla ještě víc tragiky a osvobodila jí ještě víc z korzetu "villain" schématu, který známe z klasických mušketýrů. Díky tomu jsou kanonické momenty příběhu v závěru skutečně silné a Milady dává novou energii zdánlivě neproblematické postavě D'Artagnana (o Athosovi samozřejmě nemluvě). Bourboulon opakuje devizy jedničky, má to silný rozjezd, výbornou akci i temnou naléhavost, kterou chytře narušuje Portos s Aramisem a jejich frontový wedding special. Tentokrát navíc funguje i lépe vystavěné finále. Jisté rozpaky (opět) z některých jankovitých oslích můstků a nadále poněkud enigmatickým motivacím vybraných dějových zvratů politické linie. Sympatické je, že podobně jako Milady i Richelieu získává v téhle verzi nové vrstvy nad své padoušství. Na okraj, jsem ten poslední, kdo by zrovna v adaptaci díla kreolského autora kritizoval figury jiné barvy pleti, ale "černý princ" působí zatím trochu jako pověstný simpsonovský pes Poochie. Ve třetím díle čekám nápravu! Krucinál, já čekám hlavně ten třetí díl téhle nejlepší dumasovské adaptace!

Soustředěné budování apokalyptické tenze, které chytrou prací s perspektivou připomene Spielbergovu Válku světů (i tím, jak Esmail katastrofu mikrodávkuje). Pocitově se pohybujeme mezi nejzdařilejšími momenty Shyamalana, Peela a mistrovským Take Shelter, ovšem transponovaným z dělnické třídy do newyorské (nej)vyšší střední. Nech svět světem je pro mě mnohem přesnější vystižení katastrofického Zeitgeistu než všechny ty hajplé eko-anti-kapitalistické satiry. Funguje totiž především jako film a z úst uvěřitelných postav se některé výroky mířené proti systému a společnosti poslouchají líp než v případě pompézních pimprlových divadel. Skvělá práce s trajektoriemi kamery, přesní herci (Mahershala Ali winner by KO), výtečný sound design... nebýt pár tonálních zakopnutí, byl by to bez výhrad jeden z nejlepších katastrofických filmů posledních let.

Silná výpověď účelně podpořená krásnou animací.

Návrat ke kořenům monstra, které vyrostlo z traumatické viny, pocitu selhání a nástupu atomového věku, který Japonsko pocítilo na svém těle jako žádný jiný národ. Jamazaki a spol. natočili organické spojení poválečného rodinného dramatu a Čelistí na steroidech, které omezený budget používají chytře a esteticky úsporně. I když limity cítíte, nakonec jsou vždy ve službách celku, který je komorní i epický zároveň. Je to ten typ blockbusteru, o který se pokoušel Gareth Edwards - akorát nezatížený kompromisy a tlakem studia. Je to skličující a povznášející, naivní i dojemné. Všechno, co od blockbusteru žádám!

Trochu překombinovaná recenze na hotel, kde se mi nelíbilo.