Scaevola

Podíval jsem se na snímek podruhé a od prvního shlédnutí uplynulo dobrých dvacet let, což pravděpodobně mnohé vysvětluje, leč nyní nejsem spokojen. Viděl jsem zbytečně dlouhý film, který si přehnaně hraje s věcmi, s kterými nedokáže správně zacházet. Psychologicko-filozofické mudrování ženy bez soudnosti a svědomí vyznívá směšně, její syn je nesympatický fracek k pohledání, z prohlubování zápletky s časovým paradoxem bolí hlava a akce je vzhledem ke stopáži žalostně málo a navíc zcela nepokrytě recykluje vzory z prvního dílu. Kde byl totiž úvod alespoň přímočarý, rozplývá se pokračování v detailech, které nemají potřebné tempo. Ale uznávám, že z technologického hlediska muselo jít v roce 1991 o zjevení.

Pravědpodobně by stačilo říci, že asi tak ve dvanácti letech bych byl ze snímku nadšen, ale pro jistotu dodám, že horší směsici drahých neherců, nudné akce, špatně nasnímané přírody a hloupého scénáře jsem už dlouho neviděl. Musím však alespoň zmínit přehrávajícího J. Voighta a roztomile úchylný záběr z vnitřností anakondy.

Možná je mé hodnocení nadhodnocené a musím říci, že po prvních několika dílech jsem seriálu příliš nedůvěřoval, protože na mne těžce dolehlo zjištění, že většina vrahů je ve skutečnosti politováníhodná směsice degenerujících individuí. Nicméně poté mě pečlivě budovaná atmosféra plynoucí z uvěřitelnosti, přiměřených hereckých výkonů i jednotlivých postaviček přesvědčila, že jsem lepší kriminálku (detetivku) už léta neviděl a že realistické pojetí je příjemným vánkem mezi nablýskanými specialisty a traumatizovanými opilci, kteří slouží jako detektivové jinde.

V zásadě je pokračování na stejné úrovni jako první kapitola, ale přesto snímek vyznívá jinak: Vnější kulisy jsou zachovány, avšak motiv astrálního cestování je potlačen do pozadí, což ústí v to, že první polovina spoléhá na neobjevné duchařské strašení, jakkoli je vyprávění řemeslně zručné a skvěle nasnímané. Na vyšší úroveň se snímek dostává až v druhé polovici, kdy se vrací k původnímu tématu a poměrně propracovaně popisuje fungování zásvětního limba, ač se neobtěžuje alespoň naznačit jeho zákonitosti. Druhá kapitola tak směňuje vzbuzování strachu za promyšlené fantasy prvky a je otázkou, zda s tím každý jeden divák bude spokojen.

Všechno je to vachrlaté, brakové a nesmírně rychlé, nicméně pokud přijmete Sommersovu přímočarou hru na podmořské strašení bez přemýšlení, myslím, že nemůžete být zklamaní. Zápletka překypuje náhodami a chování typizovaných postav odpovídá záměru tvůrců, nikoli vnitřní logice, ale vlastně není možné této komedii nic speciálního vytknout, protože film sám přiznává, že mu nejde o nic jiného než zábavu.

Konečně se mi podařilo shlédnout snímek, který přímo definuje své kvality: přímočarý, stylově jednotný a vezmu-li v potaz (nedomyšlenou) sci-fi zápletku i jednoduchý a přehledný v každém záběru. Proč tedy není mé hodnocení maximální? Protože byť v době svého vzniku musel film působit jako zjevení - či alespoň jako dokonalá destilace svého žánru, což bohužel nedokáži posoudit -, z dnešního pohledu je pouze tím, čím je, a nic nového nepřináší.

Je umění zpracovat vytěžené, a zároveň ošemetné téma tak, aby bylo vtipné, ale nezvrhlo se v příliš tělesný humor. Mohu konstatovat, že se to tvůrcům povedlo, i když výsledkem je jen příjemná komedie, která pro relativně nízkou intenzitu vtipů, které často ještě vyznívají, jako by už byly někdy slyšeny, nevyvolává žádné záchvaty smíchu... leč upřímně je to spíše způsobeno mými osobními preferencemi.

Forma, nenápadná, ale přitom důrazná vizuální stylizace a osobité pojetí filmového vyprávění jednoznačně vládnou nad hutným myšlenkovým obsahem a přímočarým dějem. Podmanivá atmosféra daná právě vnějškovým zpracováním je tak jediným pojítkem motivicky roztříštěného snímku, který jako by si nedovedl vybrat, zda bude skvěle zosobňovat milostný příběh, romantické ztvárnění výlučného člověka/tvora, horrorovou báchorkou, folkloristickou studii, či ještě něco úplně jiného. Naštěstí však režisérovi byla k ruce herecká jistota K. Dobrého (připomenul mi K. Kinského v nejumírněnějších polohách) a jizlivé odbočky, které sice na jednu stranu potenciál filmu snižovaly, na straně druhé ho však chránily před úplným rozkladem. Vzhledem k rozvážnému stylu vyprávění je potom zklamáním zbytečně uťatý závěr, a především skok "o nějaký čas" kupředu, který neměl opodstatnění, nepřijmu-li nepodložené teze o ekologickém poselství.

Knihu jsem nečetl a obávám se, že to ani nenám v úmyslu, odpusťte proto, že budu hodnotit pouze film a nikoli srovnávat kvality toho či onoho: Viděl jsem kus perfektně zvládnutého řemesla, kde nic nepřebývá a nic nechybí. Strašidelná atmosféra je promyšlená do posledního detailu, ačkoli nestaví na krvi a většinou ani na prvoplánových lekacích scénách, a je skvělé dívat se pro jednou na typizovaný středostavovský americký horror ze zorného úhlu dětí, jenže to je asi právě to největší mínus. Strašení je totiž přizpůsobeno nižší věkové kategorii, která je přes všechnu doporučenou přístupnost zřetelnou cílovou skupinou. Ne že by tedy snímek nebyl hrůzostrašný, ale jednoduše jsem čekal větší údernost. Navíc citelně chybí vysvětlení, které snad přijde v očekávané druhé kapitole... Výrazně zajímavější jsou tak dějové linky jednotlivých dětí, jejich psychologický vývoj a ztvárněná traumata, s nimiž si chytře pohrává démonický klaun. Ten je však sám o sobě druhým záporem filmu, protože nebojíte-li se šašků, nýbrž je jen nemáte rádi jako já, celé kouzlo se jaksi vytratí.

Nemohu si pomoci, ale Spider-Manův eurotrip mi nepadl do noty. Snad je to přílišnou teenagerovskou stylizací, jíž jsem už odvykl, přímým porovnáním se zbytečně bombastickými Avengers, či snad nesympatickým Gyllenhaalem, který (se) nudí v každičkém záběru, ale očekával jsem něco svižnějšího, údernějšího a v závěru bez nepřehledného digitálního zmatku. Na druhou stranu musím konstatovat obvyklou dávku humoru, Hollandovu bezprostřednost a více než výraznou českou stopu.