Scaevola

Mnohokrát viděný závěr se nepovedl, jako by patřil do úplně jiného filmu, nebo spíš do zcela odlišného žánru, a ještě navíc působí jako by byl připjat horkou jehlou. Nicméně to, čeho jsem byl svědkem před finálním vymítáním, byla skvěle natočená, setříhaná a rozmyšlená honička s lidskými nestvůrami a kapkou nadpřirozena přesně v tom nejistém poměru, z něhož diváka mrazí, a přesto jej nedokáže zahnat letmým mávnutím, že je to přeci fantasy a nic z toho by se stát nemohlo. Co se týče herecké stránky, E. Bana mne bohužel nepřesvědčil, ale snímek zachraňují É. Ramírez a S. Harris, který měl pohříchu málo prostoru, avšak přiznejme si, že o výkony tohoto typu zde nešlo. Jako vždy mne proto mrzí pouze ledabylé prohlášení, že jde o příběh na motivy skutečných událostí.

Přestože životopisným snímkům moc nefandím, tenhle si mne docela získal, přičemž nehodlám zkoumat jeho realističnost. Nevím, zda to bylo umanutou hlavní hrdinkou, podařeným náhledem do bouřlivého soukromého života slavných jmen, či podmanivým vyobrazením spisovatelské rutiny, ale užíval jsem si každou scénu, byť mnohé měly za úkol pouze ždímat slzy a jiné svou chaotičností trhaly příběhovou linii na kousky. Ale uznávám, že to byl zřejmě záměr tvůrců ve snaze vyobrazit neklidné dny romantických literátů. Musím však konstatovat, že citace z děl se v rámci filmového vyprávění jako vždy míjely účinkem, protože sebeprocítěnější recitace nedovolí zastavit se a přemýšlet, takže příval slov může jen dokreslovat atmosféru a nic víc nezmůže.

Je zbytečné hodnotit přestřelenou zápletku a fyzikální nesmysly, protože by to bylo stejné, jako bych "Povídání o pejskovi a kočičce" vyčítal, že pejsci přece nemluví. Co mi však zbyde? Přemrštěnou snahu o nápodobu již viděného zachraňuje stále ještě osvěžující fokalizace z úhlu východoasijské kultury a jejího politického rámce, byť neustálé zůdrazňování oběti pro kolektiv už se začíná zajídat. Mrzí mne také, že jsem se jaksi nevyznal v jednotlivých hrdinech, protože většina z nich (až na Australana) v exoskeletech vypadá podobně - jejich samičky jakbysmet - a střih akčních scén mi v rozeznání charakterů nenapomáhal. Tím se ostatně dostávám k zřejmě největší slabině snímku, kterou je šílená frekvence záběrů. Nejen, že jsem z práce střihače měl tik v oku ještě dalších 12 hodin, ale navíc kombinace scén s neustálým přeskakováním mezi téměř identickými hrdiny neumožňovala představit si plasticky, co se děje, natož tomu rozumět, takže se film proměnil v přímočarý barevný trip. Domnívám se proto, že Asiaté jsou ve vnímání zrychlených projekcí trénováni (snad počítačovými hrami), jen nevím za jakým účelem. Závěr je tedy jednoduchý: Příště by čínské kinematografii prospělo méně peněz a více scénáře.

Poměrně zajímavá, čapkovsky lazená zápletka bohužel neunese celý film. Námět totiž sráží nelogické chování postav (vše překonává srdceryvné shledání rodiny pod přímou palbou, a to ve zpomaleném záběru), pouze povrchové vysvětlení zápletky (vím, že nešlo o vysvětlení, ale zdůvodnění rodinného dramatu, ale přesto jsem neuspokojen) a navrch poněkud levně působící televizní zpracování, ač se Netflix velice snaží, za což mu skládám hold. Jednoznačným kladem tak zůstává pouze civilní herectví M. Peňy hrajícího chlápka, který ničemu nerozumí, tak dobře, až jsem mu chvílemi věřil, že jde o záměr.

Nevšední příběh není romantikou ve vlastním slova smyslu, a přece zdařile hraje na city, až by jeden plakal. Tedy když zrovna snímek okatě neřeší mainstreamové názory na rovnost a odlišnost a nadržuje přitom jen jedné straně. Co však beze sporu škodí, je náhlý obrat perspektivy, když přibližně v polovině snímku mizí ze scény Abdul, který se najednou stává jen neživou a nemluvnou příčinou sporů, a otěže přejímá královna. Nejen že se tak změní tempo filmu, ale navíc scénář vyměňuje roztomilou naivitu za hlubokomyslnou kritiku kolonialismu, jež se sem však jednoduše nehodí.

Na postavy detektivů už jsem si zvykl, na druhou stranu zápletka je v této minisérii až podezřele průhledná, takže mi vychází průměrný počin, který neurazí a ani nijak nevyčnívá. Leč musím uznat, že námět z prostředí chovných zvířat a zoo se povedl.

Jsem poněkud rozpolcen: Z počátku jsem sledoval závod o to, kdo řekne častěji slovo "fuck", až mi unikala samotná příběhová linka, a ke konci jsem zase nevěřícně kroutil hlavou nad proměnou žánru, stylu i atmosféry, aniž by mi kdokoli cokoli vysvětlil. Nicméně mezitím mne těšilo plíživé strašení bez zbytečné krvavosti a ač je zápletka už mnohokrát převařená, řemeslně ji tvůrci zpracovali na výbornou. A přičtu-li povedený design monstra, musím upravit svůj původní názor a prohlásím, že jsem vlastně spokojen.

Specificky, nikoli odvážně či novátorsky, pojatý příběh o zrodu dokonalé zrůdy vypráví o postupném úpadku vyloučeného jedince, u něhož se sešly snad všechny jevy záporně formující osobnost. Je fascinující pozorovat lavírování mezi soucitem a odporem, které pramení z životních ústrků i nedostatku vůle, a přeci bych si dovedl představit ještě důslednější vývoj bez scénáristických berliček typu scén, které se postavě zdají, ale nikdo jiný je nevnímá. Uznávám, že finální setkání v talk-show bylo dechberoucí, ale opět pointa už tak dovedná nebyla. A konečně bych namísto psychologického rozboru o tom, jak se hlupec stal ikonou, čekal spíše sociologický průzkum, jak může šílenec postavit fungující gang. Přiznávám však, že J. Phoenix se role zhostil velkolepě, a především díky jeho výkonu může být divákovi antihrdiny líto - ač to zřejmě nebo snad nebylo cílem.

Není mi úplně jasné, podle jakého klíče si N. Portman vybírá své role, nicméně v tomto případě jsem pravděpodobně minul nepochybně hlubokomyslné poselství, které dokáže zdůvodnit, proč vyslat skupinu nesympatických osob na pestrobarevný "trip" hluboko do bažin zamořených mimozemskými buňkami s jednoduše evolučním cílem. Nejde o to, že zápletka už byla mnohokrát k vidění, to by ostatně u tohoto žánru nevadilo, a i výprava se opravdu povedla, ale věčné opakování věty "I don't know." na libovolnou otázku nevzbuzuje důvěru v promyšlenost scénáře včetně závěrečného pestrobarevného zjevení. Avšak jak jsem uvedl v úvodu, patrně jsem pouze přehlédl náznaky, jež by přinášely osvícenější interpretaci.

Zřejmou neúctu k lidskému životu přebíjí složitost fikčního světa, který v pláštíku pravidel staví na zradě zrazených a naopak, až by si jeden myslel, že se všichni vlastně mají rádi. Ale což... akce je stále dokonale přehledná, bojové pasáže mají pointu a byť se rytmus jednotlivých scén počíná zadrhávat s mizejícími postavami, které se rychle vytratí z paměti, stále jde o vytříbenou záležitost, již si užijete především vizuálně. Snad však nebude natahována do nekonečna, protože pak už by nepomohlo ani vylepšené brnění.