Pitam

Zatím je to takový průměr. Na začátku velké oči, ke konci pád kamsi ke dnu. Oceňuji atmosféru, kameru a vcelku originální nápad. Tedy, ze začátku. Poté se ale, během pár následujících dílů, po vzoru všech "úspěšných" seriálů poslední dekády či dvou začíná děj natahovat, jak žvýkačka. Možná by to mohl být slušný film, ale udělat z toho (prvních) 13 epizod seriálu? A za jakou cenu? Díky různým berličkám, zbytečným odbočkám a flashbackům. Za cenu zcela nelogického a jen těžko uvěřitelného děje plného do nebe volajících nepravděpodobných náhod. Nemluvě o zcela zcestné psychologii některých postav. Přidejme ještě dnes velmi moderní "korektnost" a je vymalováno. Ale abych jen nekritizoval, uznávám, že jsem zvědav, jak to dopadne a doufám, že po druhé sérii bude alespoň ta jedna jediná dílčí zápletka seriálu zakončena. Pokud ne a žvýkačka se bude natahovat i dále, tak třetí sérii už rozhodně sledovat nebudu (takto jsem po druhé sérii odpískal podobná v mých očích nekonečným natahováním pohřbená díla jako Lost, 4400, The 100, The Expanse, atd.). Znakem nejvyššího scenáristického zoufalství budiž flashforwardy. Pokud dojde i na ně, okamžitě končím :-)

Přesně ten typ filmu, u kterého si děti užijou barvy, legraci a hravost, ale dospělí přitom sedí při sledování občas jako přikovaní a se skelným pohledem se marně snaží udržet slzy dojetí. Jenže to není žádným prvoplánovým citovým vydíráním, ale podobně, jako je tomu třeba u některých filmů studia Ghibli, i zde má člověk pocit, že se mu chce brečet prostě jen tak, protože život je zároveň tak krásný a někdy tak strašně smutný. Občas plný barev, ale občas vám v něm převládne jen ta šedá, nebo černá. Občas jste šťastní, jindy máte pocit, že vás ta tíha existence a smutku zadupe do země. A přesně takový je tenhle film. Ukazuje vám krásu, která je schovaná i v tom největším smutku, jaký člověk prožívá. A ukazuje lásku, která v tomto případě překoná opravdu úplně všechno. To a ještě mnohem víc je zabaleno do hávu kouzelné animace a mně nezbývá, než shrnout film jedním slovem - NÁDHERA!

Těžko uvěřit, že tohle šlo opravdu do kin. Mám docela rád Emmerichův "Den poté" (což sice není žádný skvost kinematografie, ale ve své době to byla docela dobře natočená zábava s atmosférou a solidními efekty). Zato tenhle paskvil z Emmericha jen nestydatě čerpá, přidaná je akorát jedna sci-fi linka navíc. Efekty jsou však monohem slabší (místy až k popukání), diialogy mizerné a logika děje je jaksi nepřítomna. Celkový dojem je opravdu velmi velmi velmi slabý. Tedy alespoň pro mě. Není nic horšího, než když film, který se tváří smrtelně vážně, ve finále působí strašně směšně...

Hodně slaboučký scénář, spousta nelogičností, včetně některých až do oči bijících (a promiňte mi to slovo) hovadin. Například, věděli jste, že úplně ideální krytí jednotky v noci je, když každému přímo na hlavě svítí bílé LEDky? :-) No a takových "prima nápadů" je tam spousta. Nevadily mi laciné triky, je vidět, že rozpočet nebyl vysoký, takže i to hrozné CGI ve druhé vlně se dalo přežít. Co mi ale vadilo hodně, byla skutečnost, jak strašně předvídatelné a polopatické to všechno bylo. Ale abych jen nekritizoval, tak dám bodík za sympatickou Chloe v hlavní roli, protože se fakt snažila a docela dobře se na ni kouká, i když vůbec neumí držet zbraň :-) A druhý bod za to, že jsem dokoukal až do konce. I když teda až napodruhé. Poprvé jsem usnul :-)

Krásné anime. Režisér Makoto Shinkai už tradičně předvádí neuvěřitelnou vizuální podívanou dovedenou do nejmenšího detailu. Opět jsou zde obsaženy jeho oblíbené prvky jako čarokrásné ztvárnění oblohy, oblaků, deště, krajiny, hry světel a stínů. A samozřejmě vlaků! Těmi je Makoto doslova posedlý :-) K tomu se přidává originální, romanticky a melancholicky laděný fantasy příběh, zasazený do moderní metropole Tokia. Nebudu zde (jako někteří jiní komentující) porovnávat s předchozími filmy pana režiséra, ale drozhodně doporučím, abyste se na ně také podívali :-) Všechny mají společného jmenovatele a tím je nádherná animace propletená s poetickým příběhem. Všechny jsou doslovným pohlazením po duši, i když mnohdy hrají na dosti smutnou notu.

Tenhle film rozhodně není pro každého. A tentokrát ani pro mě ne. Ne a ne. Nebavilo mě to. Koukal jsem poctivě od začátku do konce, protože po filmařské stránce je to zvládnuté bravurně, hlavně kamera, lokace a ponurá atmosféra. Ani samotný začátek nebyl špatný, řekl bych až slibný, ale čekal jsem, že se začne něco dít. Nezačalo. Ani moc nevím, proč se film řadí do sci-fi. Je to čistě filozofické drama (až na ty lokace, které ho posouvají i do škatulky „mysteriozní“). Jde o mé druhé setkání s Tarkovským, ale zatímco jeho Solaris mě od začátku do konce pohltil, Stalker kolem mě přešel a nezanechal nic. A přitom je v něm také děj rozvleklý, plný filozofických myšlenek, sebezpytování lidského nitra. V Solarisu to funguje. Ve Stalkerovi ne. Alespoň pro mě ne. Anebo jsem to nepochopil :-) Nebudu se o to ani pokoušet a raději zůstanu věrný geniální předloze, povídce „Piknik u cesty“ bratrů Strugackých. Ta je naprosto skvělá, zatímco film mě opravdu hodně zklamal.

Trochu netypický film studia Ghibli. Nečekejte nic z toho, co od Ghibli znáte. Tedy kromě krásné animace a hudby. Film není ani moc určen dětem, protože nemá ten klasický pohádkový fantasy příběh plný všelikých roztomilých postav a potvůrek. Je to spíš psychologická sonda do duše mladé ženy, která se vrací ve vzpomínkách do svého dětství. Celkově převládá smutná nostalgická atmosféra, ale všechno napravuje konec, který svým způsobem vlastně pohádkový je, protože reálný život takové krásne konce nemá :-/ Váhal jsem mezi 3 a 4 hvězdami, protože pasáže dospělé Taeko mě místama moc nebavily, jenže pak přišel konec se závěrečnou písní (a textem) a ten převážil misku vah k číslu 4.

Ó ano, tento film přesně naplňuje mou difinici poctivého odpadu. Neskutečně dementní paskvil bez herců (zjevně pouze komparz) a s triky na úrovni začínajícího grafika v době, kdy vrcholem osobních počítačů byly stroje s označením intel 386. Je to jako návrat v čase, jenže film není myšlen jako retro. Naopak to asi jeho tvůrci mysleli zcela vážně a dramaticky. Bohužel. Netřeba nic dodávat, nutno vidět :) Ale neříkejte pak, že jsem vás nevaroval.

Skvělý film. Jízda na plný plyn, dvě a půl hodiny uteklo rychlostí 350 km/hod, motory burácely, dvojice Bale a Damon si to vysloveně užívala. Konečně zas nějaký film z automobilového prostředí, který se hodně povedl, stejně, jako třeba Rivalové. Excentrik Ken Miles v podání Christiana Baleho je boží. I další postavy jsou výborné a uvěřitelné, včetně páprdů Henryho Forda II a Enza Ferrariho. Patos snížen na minimum, což obzvlášť u Hollywoodu oceňuji. Doporučuji všem, a to i těm, co nijak zvlášť závodění v autech neholdují, protože tenhle film je hlavně výborně natočené a zahrané drama o jednom velmi silném příběhu.

Neviděl jsem ještě nikdy silnější protiválečný film. Neukazuje válečnou vřavu ani nesází na žádný patos, přesto je bolestně smutný a srdce na kusy trhající. Měl by ho vidět úplně každý, ale nikdo by na něj neměl koukat sám. Nebo možná ano, pokud nechce, aby ho někdo viděl ronit slzy. Já vím jen jedno.. přestože je to film výborný, už nikdy nebudu mít sílu si ho pustit znovu. Na tohle jsem prostě moc citlivý. Nevadí mi horory, dramata, ale tohle je na mě moc. A to vůbec neříkám, že se tady nějak tlačí na pilu a divák je násilím tlačen do slz, jak tomu často bývá. Naopak, film je velmi jemný a postavy jsou zcela civilní a uvěřitelné, jenže to téma je tak silné a prožitek tak intenzivní, že mě to prostě sejmulo. Ze stejného důvodu si už nikdy nepustím třeba "Dogani" nebo "So-won", ač jsou to brilantní kousky, nikoliv náhodou také právě z asijské produkce (i když jde, na rozdíl od "Hotaru no haka" o filmy hrané, nicméně jistý společný jmenovatel tam je).