Bivoy

Zatím jsem viděla jenom van Gogha, takže možná časem hodnocení upravím. Tenhle populárně-naučný styl je docela líbivý, každý si v něm najde to své. Jen mám pocit, že to podání je sice působivé, ale hodně zjednodušené a okleštěné od spousty důležitých informací. Pro všeobecný přehled to asi stačí, ale člověk si nesmí dělat iluze, že prostřednictvím takového seriálu dané umělce pochopí. Smyslem je asi spíš diváky nadchnout pro umění a pobídnout je k dalšímu poznávání.

Starší film s poněkud pomalejším tempem, které mu ale nikterak neškodí. Mladý Al Pacino předvádí jeden ze svých životních výkonů a hraje od začátku až do konce svérázného, ale čestného policistu (s vtipnými klouboučky ;-), který touží jenom po tom, aby mohl poctivě dělat svoji práci.

Pohodová komedie s atmosférou šedesátých let.

Úžasný film se špetkou vtipu a mořem poetiky. Obdivovala jsem především skvělé herecké výkony dětí, protože taková práce s dětskými herci v dnešních filmech většinou schází a děti pak často působí uměle a neuvěřitelně.

Utahaný film, v němž po většinu času lidé koukají upřeně před sebe nebo na někoho druhého a vyjadřují při tom pokud možno co nejméně emocí, načež se obejmou a při tomto obětí jeden z nich druhého s naprstou přirozeností zabije vynalézavým brutálním způsobem, přičemž se krví nešetří. Některé scény dokreslené podmanivou hudbou (např. zpomalený polibek se setměním ve výtahu) navíc nemají daleko ke kýči. A - narozdíl od režiséra - si nemyslím, že jakákoliv brutalita, která následuje může takový kýč vyvážit nebo dokonce ospravedlnit. Výrazně kladné hodnocení u tohoto filmu opravdu nechápu. A to je také jediný důvod, proč nedávám jen jednu hvězdičku - mám pořád pocit, že mi snad musela uniknout nějaká neuvěřitelná přednost filmu, které si druzí zjevně všimli lépe než já.

Skvělá adaptace skvělé Stoneovy knihy, která by si určitě bývala zasloužila Oscara za scénář. Naopak se trochu divím oscaru pro Anthonyho Quinna. Mnohem více bych ocenila Jamese Donalda v roli Thea, kterého ztělesnil naprosto precizně. Jediné, co bych z filmu vynechala, byly vsuvky v podobě van Goghových obrazů. Ty jsou z velké části tak notoricky známé, že se divákovi vybaví už jen na základě některých záběrů z filmu. Např. ve Fridě působí tyto vsuvky obrazů mnohem méně násilně a křečovitě, což je ovšem dáno i tím půl stoletím, které mezi oběma filmy stojí.

Velkou většinu toho, co uvidíte v tomhle filmu, jste nejspíš už dřív viděli v nějakém jiném. Ale Cheyenna (perfektně zahraného Seanem Pennem) jste asi ještě neviděli. Cheyenne je možná o něco více ztracený než většina z nás, ale má tu výhodu, že se to nebojí přiznat. A Cheyenne proměňuje všechny obyčejné věci, s nimiž se setkává, ve zvláštní a neobyčejné a naopak. Nabízí nám úplně novou, zčásti zvrácenou a zčásti osvěžující perspektivu. A činí tak za doprovodu výborné hudby a z pohledu skvělé, často kroužící a poskakující kamery.

Milý optimistický film plný svěžího humoru, jen bohužel poněkud předvídatelný. Driss jako bývalý trestanec je zkrátka až neuvěřitelně kladnou postavou.

Zvláštním způsobem dramatický film. Drama se zde skrývá kdesi za dopisy a za slovy a spočívá ve střetu mezi dvěma světy, které se před námi odkrývají. Na jedné straně je svět uhlazený, vždy slušný, ale zároveň dosti porvrchní a velmi represivní a na druhé ten šílený, plný touhy a emocí a neschopnosti je potlačit. Freud i Jung balancují kdesi mezi těmito světy - jejich nová metoda i to, jak jsou schopni mluvit o tabuizovaných věcech, je staví mimo svět první, ale jejich způsoby a jejich klidné uhlazené chování je v něm zadržuje. Jenže nová metoda je opravdu nebezpečná a stačí jeden chybný krok a mohou se ocitnout ve druhém světě. Nejvtipnější bylo, když jsem zjistila, že Freuda hrál Viggo Mortensen. Vůbec ho za těmi vousy nebylo poznat :-D

Od 70. let, ani od dob starých Římanů se toho, jak se zdá, příliš nezměnilo... všechny ty narážky jsou stále aktuální :-D