Bivoy

Na televizní film poměrně vydařené... Světlo, hudba a mystika. Jen mi asi trošku unikaly souvislosti mezi reklamní agenturou a Santiniho stavbami. Jako by ve filmu chyběl nějaký článek řetězu, který v knize snad byl. Ovšem Urbanův Santiniho jazyk jsem nečetla, tak nemohu soudit. Spíš k pousmání byly lhostejné reakce hlavního hrdiny v podání Davida Švehlíka na brutalitu prvních dvou vražd. Až sekyra v hlavě kněze v něm vyvolala jistý úlek :-D

Nemůžu se rozhodnout, jestli se cítit povznesená Maudinou chutí do života nebo zhnusená porušeními všech možných stereotypů. Myslím, že mi bude chvíli trvat, než stávím všechny ty "vtipné" sebevraždy, krádeže a vášeň mezi stařenkou a mladíčkem. Poselství filmu je poměrně jednoduché: radujte se ze života, užívejte si ho a nebojte se milovat navzdory všem! Ale způsob, jakým je to poselství podáno, je v dnešní době prvoplánových romantických komedií velice těžké přijmout. (Nemůžu uvěřit, že je ten film 40 let starý!!!) Skvělá hudba a úžasný výkon Ruth Gordon jako Maude.

Kromě posledního záběru bezchybný film. Kamera naprosto přesně vystihuje a podtrhuje emoce a náladu ve filmu, hudba na začátku jednotlivých kapitol je skvělá.... a to světlo všude! A to ani nemluvím o výkonu Emily Watson, které jsem i ta nejšílenější hnutí mysli naprosto věřila. Působivé, šílené, hluboké a romantické.

Takový milý film, na který se rádi podíváte se svojí drahou polovičkou. Ovšem, jak už tomu u takových milých filmů bývá, má Půlnoc v Paříži tendenci sklouzávat k povrchnosti, a to především v té "nemagické" části: nic nám zde nevysvětlí, jak spolu mohli vydržet beznadějný romantik a "praktická" žena, a ve chvíli, kdy se kolem začne motat "praktický" muž a následně i romantička, je jasné, jak to dopadne. V této části filmu je děj naprosto schematický. Jakmile se ale přeneseme do 20. let, všechno najednou získává šmrnc a hloubku. Woody Allen mě potěšil tím, že nezůstal u oslavy minulosti, ale vytáhl z ní i myšlenku a poučení. Půlnoc v Paříži je silným nadprůměrem mezi romantickými komediemi, ale průměřem mezi Allenovými filmy. Nemůže co do hloubky a propracovanosti charakterů soutěžit s Manhattanem (na nějž je jakousi variací). To je ovšem dáno i tím, že Owen Wilson, i když se snaží seč může, jen stěží někdy zahraje postavu "Allenovského typu" lépe, než sám Woody Allen. Výsledkem jsou * * * * podpořené i skvělou dobovou hudbou.

Pokud nebudete čekat nic víc, než jednoduchou lehkou komedii s naprosto nepravděpodobnými postavami, zahranými ovšem skvělými herci, kterými Polívka i Macháček určitě jsou, tenhle film vás nezklame. Způsoby, jakými se hlavní hrdina Ondřej dostává ze všech možných prekérních situací, jsou překvapivé a vtipné. Na mnoha místech si přitom tyto vtipy drží svoji úroveň a nezklouzávají k naprosté prvoplánovitosti.

Nebýt té zvláštní techniky animace, zbyde z toho taková ta typická česká psychárna téměř bez děje, sem tam s vtipnýma narážkama a s chlastáním. Ale nevadí, několik z nás to má celkem rádo a ve světě si nás snad zapamatují aspoň jako schopné animátory. Trošku zvláštní se mi zdálo, že vedlejší příběh Nebela a Květy vrcholící tím, jak Nebel hledá Květu v bouřce, byl mnohem poutavější a napínavější než hlavní dějová linie, zdlouhavá a plná nejasností. Ve chvilce pozvednutí sekyry se mi nezatajil dech (jak by asi měl v nejdůležitější chvíli filmu), ale spíš se mi v hlavě znovu vynořilo "Proč?". A to přitom mám jisté povědomí o dějinách naší země. Je ale vůbec možné, aby ten film pochopili v zahraničí (nebo dokonce v zámoří)? Čtyři hvězdičky aspoň za pokus o něco nového... a taky samozřejmě za Krobota a Rodena.

Protože jsem Čapkovy povídky nečetla, oceňuji seriál jako pohodlnější způsob, jak se s nimi seznámit. Ne všechny mě ale nějak zaujaly - spíš naopak: čapkovský humor převedený do televizního seriálu ne vždy funguje, a tak jsem se místy docela nudila. Je to ale "kus od kusu" - každá povídka je úplně jiná a například "Případy pana Janíka" byly - z velké části díky hereckému výkonu Arnošta Goldflama - úžasně vtipné a čapkovsky vlídné.

100 minut může být někdy hodně dlouhých. Jak název napovídá, je to nuda. Pokud točíte film téměř bez děje, je třeba dát divákovi něco jiného, co by ho u filmu udrželo až do konce. Tady tím něčím snad mělo být skvělé herecké obsazení (Donutil, Budař, Liška a další), jenže ani to celou tu nudu nevyvážilo. Chyběl mi nějaký hlubší smysl nebo zajímavější zpracování, které prostě nemůže vzniknout jenom tím, že natočíte film černobíle. Dvě hvězdičky jsou za skvělé herce a vtipnou písničku.

Western a sedm statečných mám opravdu ráda, takže jsem si nedokázala představit, že by něco mohlo být lepší - zvlášť ne film o samurajích, který trvá tři a půl hodiny. Ale ono to lepší je. V Sedmi statečných je celý příběh jaksi rozmělněný, lehčí, je to opravdu jen slabý odvar té hloubky, které dosahují některé momenty v Sedmi samurajích. Z nich nejlepší je snad závěrečná scéna a záběr zbylých samurajů u hrobů zemřelých v kontrastu se zpívajícími rolníky. Snad nejvíce mě ovšem na Kurosawově filmu potěšil fakt, že samuraje a jejich život nijak neidealizuje - ukazuje jejich dobré i špatné vlastnosti a vykresluje zvláštní povahu každého z nich. A právě díky tomu se člověk vydrží na film dívat tři a půl hodiny bez toho, aby se třeba jen minutu nudil.

Pokud jste jako já citlivější povahy a příliš sugestivní filmy s vámi dokážou zamávat, rozhodně se na tohle nedívejte sami! Já jsem měla co dělat, abych po tomhle filmovém zážitku usnula, jak se kolem mne všude míhaly šílené fantatstické postavy, a navíc jsem si neustále v hlavě rozebírala, co tím chtěl básník říci? Nakonec jsem dospěla k závěru, že - pokud se vůbec Lynch něco snažil říci, pak jedině to, že film je iluze a hra. On, pan režisér a scénárista, si může dělat, co ho napadne, a my, diváci, musíme věřit zároveň všemu a ničemu. I přes skvělou režii, kameru, střih a výkon Naomi Watts, mi ale do pěti hvězdiček stále chybí příběh.