Bivoy

Já jsem Janu Eyrovou nečetla, a proto jsem se těšila, že mi film ten příběh zprostředkuje. Nevěřím ale, že by tak populární kniha mohla být tak bez vášně a bez opravdovosti. Nevím, čím to bylo - možná zčásti českým dabingem, ale nedokázala jsem tomu filmu porozumět. Hlavní postavy mě nedokázali přesvědčit, že cítí to, o čem mluví... Nechápu, jak se jakákoliv - byť nezkušená - dívka může zamilovat do tak zlého, odporného a bezohledného chlapa a nechápu, proč pokaždé, když se stane něco záhadného, ta holka jen stojí a mlčí? Proč se neptá, nesnaží zjsitit, co se děje? Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že je hlavní hrdinka silně psychicky narušená, což by vysvětlovalo i to její neustálé hroucení se... Teď mě tu nejspíš budou pravověrní milovníci této knihy a filmu pranýřovat, ale nemohla jsem si pomoct! Film je rozvleklý, nesoudržný a studený. Jediné, co ho zachraňuje je krásná výprava (Thornfield je kouzelný) a jako vždy výborná Judi Dench.

No jo, tihle seveřani musí mít všude spoustu krve a vyhřezlé mozky a z každé strany tam musím vyskakovat někdo s nožem nebo pistolí... to jim neberu, proti gustu žádný dišputát :-) Jen ten Roger mohl být míň chladný, aby ho člověk měl aspoň trošku rád...

S citem natočený film doplněný krásnou hudbou a vyšperkovaný skvělými hereckými výkony, jehož (snad trochu natažený) konec dojemnější snad ani být nemohl, odhaluje absurdnost ve vztazích mezi služebnými černé pleti a jejich bílými zaměstnavatelkami. Přesto film není "jen" o (tehdejších) nerovnostech mezi lidmi různé barvy pleti. Ty totiž tvoří pouze jakési pozadí nebo rámec pro příběh o tom, kam až může dojít lidská nenávist a pomstychtivost a jak s ní naopak dokáže zatočit lidská dobrota a ochota bojovat za dobrou věc. Ve chvíli, kdy vás film rozpláče, odpustíte mu i jistou dávku naivity. Ta je v Černobílém světě představována především absencí záporné postavy černé pleti, která by vyvážila, z pochopitelných důvodů idealizované, hlavní postavy moudrých služebných.

Proč to nemohlo zůstat u obyčejné kavárny, kterou její tajemný majitel provozuje za velice zvláštním účelem? Proč jsme se nemohli prostě setkávat se všemi těmi zajímavými lidmi, jejichž osudy se propletou v té kavárně a o nichž se ani nedozvíme nic jiného, než to, co se právě v té kavárně řekne nebo odehraje? Proč nemohla mít kavárna jen lehce magický nádech alá Amelie z Montmartru? Proč nemohlo zůstat jen u nejasných pochyb, zda to vše je skutečnost nebo výplod spisovatelovy mysli? Proč se tam vlastně musela objevit ta protivná malá vševědoucí holka v podání protivné malé vševědoucí Madeline Carrol?... Celou tu hrůzu a šílenost jsem přežila jen díky skvělé hudbě a několika poměrně sympatickým (byť snad ne dobře hrajícím) hercům.

Průměrná, poměrně nápaditá romantická komedie. Jennifer Love Hewitt jako protivná slepice a Sigourney Weaver jako její panovačná matka mi sice občas lezly na nervy, ale Gene Hackman jako starý nechutný kuřák byl prostě neodolatelný :-D

Nemám ráda Harrisona Forda, ale tahle role mu sedla. A Tommy Lee Jones zahrál postavu policisty posedlého "spravedlností" naprosto dokonale... skoro jako by z oka vypadl Javertovi z Bídníků... teda, až na ten konec.

Ve většině rolí mě Jim Carrey irituje, ale tahle komedie mi - říkejte si, co chcete - prostě sedla. Možná někdo namítne, že je naivní a pohádková, ale romantické komedie takové přece vždycky aspoň trošku musí být. Pro mě je to zkrátka jeden z těch milých filmů, které si člověk pouští vždycky, když si chce zvednout náladu... A samozřejmě, Morgan Freeman je tu jako vždy boží :-)

Námět zajímavý, zpracování nic moc. Carreyho vtípky jsou úsměvné, ale často poměrně bezduché. Navíc mě dost překvapil závěr, kdy podle mého názoru měla být celá ta yes filosofie ukázána jako scestná - vždyť vedla k pasivitě, jen trošku jiného druhu než říkání ne.

Film, který dokazuje, že je možné natočit Paříž bez Eiffelovky a romantický film bez klišé. Přesto se zde bohužel nevyhnu srovnání s předchozím filmem, který byl přece jen dynamičtější a jiskřivější. Tady se pod slupkou štěstí a romantiky skrývá smutek dvou lidí, kteří vlastně stále žijí minulostí a mají pocit, že propásli svoji šanci. Bohužel je jejich povídání hlavně v první půli filmu, než dospějí k tomu, jak se doopravdy cítí, poněkud rozvleklé. Navíc tady téměř úplně chybí interakce s jinými lidmi, kteří oživovali procházku Vídní (věštkyně, herci...). Ovšem, jsem ve věku, v jakém se Jesse a Celine procházeli Vídní, takže mi asi ještě chvíli bude trvat, než dojdu do Paříže a budu schopná ocenit i jejich "zralejší" rozhovor.

Přesně to, co by si člověk přál prožít... Souznění duší dvou lidí, kteří se ještě před pár hodinami neznali a kteří na sebe za pár hodin zase zapomenou... nebo ne? Přesně odměřený příděl naděje, kterou na konci spolu s hlavními postavami obdržíme, nás donutí si tuto otázku klást stále znova... A to minimálně do té doby, než se podíváme na to, jak to bylo Před soumrakem.