Bivoy

Skvělý film, na který mám po prvním zhlédnutí chuť se dívat znovu a znovu. Výborné je, že se Formanovi daří diváky překvapovat stejně jako se to nejspíš dařilo samotnému Kaufmanovi. Naprosto z rovnováhy mě vyvedla poslední scéna. Umřel Kaufman nebo to byla jen jeho nejlepší mystifikace a on žije dál mezi námi? :-)

Měla jsem pocit, jako by se Allen pokoušel zopakovat to, co se mu podařilo v Annie Hallové, kde vystupoval z filmu a narušoval jeho děj různými vsuvkami a poznámkami. Velice jemně tak nutil diváka uvažovat o tom, co je ještě reálné a kde vlastně končí samotný film. Takového zpochybnění filmové reality se nám od Woody Allena dostalo např. i v jeho filmu "Sex noci svatojánské" nebo v magické "Půlnoci v Paříži". Ve všech těchto filmech ale bylo to zpochybnění velice jemné a poetické. Naopak při sledování "Říma" má člověk pocit, jako by jeho snaha filmu uvěřit, pochopit ho, nechat se do něj vtáhnout byla neustále násilně zpřetrhávána - tedy minimálně v dějových liniích se zpěvem ve sprše a s obyčejným člověkem pronásledovaným médii. Nejzajímavější a nejzáhadnější postava filmu: architekt ztvárněný Baldwinem.

Výborný film, ve kterém naprosto exceluje Bohdalová coby manželka odposlouchávaného funkcionáře. Její dialogy s Brzobohatým jsou na jednu stránu vážné, ale na druhou plné vtipu, takže slovo "drama" tak úplně nevystihuje žánr filmu, který má chvílemi blízko k tragikomedii až komedii a chvílemi se podobá spíš thrilleru. Ze scény, ve které Bohdalová do jisté míry vtipně "zakazuje" Uchu poslouchat v určitých místnostech, člověku až mrazí v zádech, když si uvědomí, že vlastně jde o (dosti zoufalé) gesto odporu. Atmosféru filmu silně umocňuje zajímavá kamera a neustálé návraty do minulosti, ve které manželé hledají náznaky toho, zda a kvůli čemu upadli v nemilost režimu.

Nápaditý film, který se ve druhé polovině snaží jít i trochu do hloubky a ukázat odvrácenou tvář života Jonesových, jejich vlivu na sousedy a potažmo i celé konzumní společnosti, kde je hodnota člověka stanovována podle ceny a značky jeho domu, auta, bot nebo třeba golfové hole. Škoda jen toho naprosto předvídatelného tuctového závěru.

Pár vtipných komentářů, několik dobrých nápadů a jako vždy bodující Trojan, jenže to na poutavou pohádku nestačí! Jednotlivé linie se do sebe jen pomalu a těžkopádně zaplétají, takže divák dlouho dopředu ví, jak se to vše rozmotá. Snad kdyby to celé místo hodiny a půl trvalo jen hodinu a mělo větší spád, člověk by děj sledoval s větším zájmem. Velkým plusem pro mě byla animovaná část (cesta kolem světa), minusem pak až telenovelové, "srdceryvné" repliky Štěstěniny dcery Haničky.

Na film Ve stínu se lze dívat přinejmenším dvěma způsoby: buď jako na výpověď o české společnosti 50. let a o zrůdnosti komunistického systému, nebo jako na detektivku. Jako svědectví o době 50. let film dost pokulhává. Ačkoliv jsou reálie z 50. let krásně vykresleny - několikrát uvidíme naskakování do tramvaje, detektivové pobíhají po Praze v dobových oblecích a kloboucích, Haklův syn tráví volný čas kopáním si s koženým míčem na dvorku atd., neustálý strách z měnové reformy je zde připomínán dosti prvoplánově a Haklova vzpoura proti lživému systému se zdá naprosto nereálná. Pokud se ale na "Ve stínu" člověk dívá jako na detektivku poměrně zdařile zasazenou do kulisy 50. let, pak nebude zklamaný, ačkoliv se vlastně nedočká žádného vybočení ze zavedených kolejí žánru. Už na začátku ale potěší scéna odehrávající se v deštivé noci, následuje kapitán Hakl, který na již prohledaném místě činu objeví důležité stopy a následně si počíná jako ohař jdoucí za kořistí. Nikdo a nic ho nemůže zastavit. Neštítí se prohledávání mrtvol ležících v kalužích krve, nebojí se poprat a sám se vydává do nebezpečných míst. Přestože bychom mohli jméno vraha od počátku tušit, jsme vždy novými důkazy přesvědčování o tom, že by to mohli být jiní a jiní lidé. A když pak děj konečně vygraduje a my končeně uvidíme tvář viníka zabíraného do té doby jen po ramena, jsme přesto docela překvapeni. Protože se nejedná o nějaký akční trhák, ale o klasickou detektivku, nelze čekat zběsilé tempo. Nové komplikace a nová fakta jsou ale až jaksi rytmicky dávkována, čímž je divák stále udržován v napětí. Jediné, co tedy lze vytknout, je poněkud předvídatelná zápletka a závěrečné (nadbytečné) věnování.

Van Gogh byl nesmírně pilný malíř a v Auvers maloval více než jeden obraz za každý den. Z tohoto filmu mám ale pocit, že Vincent jen chodil za ženskýma a pil. Malování, jímž by mělo být prodchnuto vše, zde nějak ustupuje do pozadí. Kromě toho bohužel Jacques Dutronc nevypadá tak, jak se Vincent zachytil na autoportrétech - chybí mu ono vangoghovské čelo. Filmová adaptace Žízně po životě tak z mého pohledu i nadále zůstává nepřekonána.

Netušila jsem, že Lynch točí, kromě známých oblíbených psycháren i patetické sentimentální ucourané filmy. Za každým "moudrým tvrzením" Alvina Straighta jsem čekala něco, co je zesměšní, vyvrátí, nějak shodí... Ta moudra tu zkrátka vyznívala do prázdna a především při scéně se vzpomínkami na válku jsem se neubránila srovnání s Gran Torinem Clinta Eastwooda. Oč uvěřitelnější byl jeho hlavní hrdina!!

Nejlepší road movie, co jsem kdy viděla! Všechny další road movie porovnávám s tímhle filmem, protože si myslím, že skvěle vystihuje ten žánr: Před hlavního hrdinu je postaven nějaký problém nebo výzva, kterou je možno vyřešit jen cestou. Na této cestě hlavní hrdina zažije mnoho nečekaných situací a potká různé zajímavé lidi, v důsledku čehož se změní a přehodností svoje sny a ideály.

Kruté, vtipné, geniální! Profesor Abronsius skákající po hradbách a uvíznutý v okénku neměl chybu!