castor

Krušná česká filmová zastavení pokračují. Marka Vašuta oškubala exmanželka, přesídlil proto do hor, kde společně s bratrem vlastní hotel. Stárnoucí pantátové popíjejí, paří a užívají si zvláštního zájmu mladých dívek. A ještě soupeří s majitelkou konkurenčního horského hotelu, se kterou se navíc Vašut tak nějak seznámí po síti. Proč duo Vašut a Etzler slaví u žen tak velké úspěchy, netuším. Prostě Pažout se vrací a zdaleka neoplývá takovým šarmem a intelektem. V praxi to totiž v jejich podání místy vypadá, jako když banda dědků (kteří si mylně myslí, že na to mají) sedí v létě na zahrádce u pátého oroseného a komentuje kolemjdoucí mladé maso slovy „ty vole, tu bych pořádně vohnul“. Já si holt mužnost představuju jinak. Tvůrci nám předkládají mdlý humor, strojené dialogy, spoustu zbytečných scén a buranskou prvoplánovost. A „těšení se“ na jednu zásadní zpravodajskou reportáž. Každopádně myslím, že u nás v posledních letech vznikly závadnější kusy.

Kdyby člověk jel vlakem z Aše až kamsi na Ostravu, přičemž cestu by ještě protáhla porouchaná lokomotiva či nešťastník, kterého už nebavil život, asi by byl za něco podobného i rád. Jinak je ovšem vhodné se téhle české zimní horské asi komedii raději obloukem vyhnout. Na nedostatek smysluplného děje jsme si u tuzemských projektů už tak nějak zvykli, jenže tady není nic: nápad, myšlenka, jiskra. Jediné, co mají jednotlivé linie společné, je místo, kde se odehrávají. Tvůrci se snaží chybějící děj maskovat množstvím nesmyslných postav, které mají dvě nohy, dvě ruce, čímž připomínají člověka, ale to je asi tak všechno. Protože jsou to fakt podivné bytosti. Vybočují z nich možná Hana Vagnerová a možná Radim Fiala se svou filmovou dcerou.

„Když se objeví nové druhy v ekosystému, vždy dojde ke změně. Ti noví mohou zničit faunu a flóru místa, nekonečně se množit nebo způsobí změny, které mohou vyústit v převrácení všeho,“ přirovnává jedna ze studentek nové spolužáky k jinému druhu. Banda mladých lidí, kteří ve i mimo školní lavice řeší nevázaný sexuální život, sociální rozdíly či uvědomění si sexuální orientace, navíc je to vše orámováno zločinem, o kterém se postupně dozvídáme víc a víc. Školní projekt má sblížit Marinu a Samuela i další méně pravděpodobný pár (Guzmán a Nadia). Potenciál by tu byl, zatím se to ale dost táhne.

Hodně postav, jedna nosná linie: na prestižní školu pro zbohatlíky nastupují tři studenti z jiné veřejné školy. Stipendia sponzoruje stavební společnost, která stojí za zřejmě špatně odvedenými zásahy na školní budově. Sympatických postav je pomálu, zajímavých zrovna tak. Ve i mimo školní lavice řeší nevázaný sexuální život, sociální rozdíly, lži, drogy, zášť, uplatnění se ve společnosti a uvědomění si sexuální orientace, navíc je to vše orámováno zločinem, o kterém se dozvíme hned v prvním díle. Rozjezd zatím velmi pozvolný.

Reforma sociálních médií? Rozhodně. Protože svět se změnil. A zbláznil. My ho zbláznili. A už nemůžeme vrátit džina do lahve. Zlověstné, ale ani nijak zvlášť objevné. „Žijeme ve světě, ve kterém je strom finančně cennější, když je mrtvý, než když je živý, ve kterém je velryba cennější mrtvá než živá. Dokud bude naše ekonomika takto fungovat a korporace nebudou regulovány, budou nadále ničit stromy, zabíjet velryby, těžit ze země suroviny a ropu, i když víme, že to ničí planetu a že to zanechá horší svět budoucím generacím. Tohle je krátkodobé myšlení.”

Evidentně další seriálové zklamání. Výbuch konvoje. Koupil to brácha jedné z postav. Ta i veškeré další postavy mluví a já jim nerozumím. Dělají kroky, které nechápu. Holce je 19 let a už je vdovou. V pohodě, hned má náhradu. A právě tak nějak obecně mi chybí přirozené důsledky konání postav. Chybí klíč k jejich motivacím. Proto je to pak obtížné se samotnými emocemi, které ani v případě smrti několika vojáků nefungují. A do toho všeho se zjevuje samotný Fraser, který divně chodí, má zvláštní postavení těla, neumí mluvit, nevydrží chvíli v klidu, vypadá ztraceně. Bohužel to i já.

Rue, hrdinka Euforie, také prchala před vlastním strachem. Prostě tady byla a snažila se nějak přežít. I pomocí chlastu a všemožných drog. Zkažených kusů okolo ní bylo nemálo. Právě z počátku série jsem viděl mezi těmito dvěma projekty nějakou spojitost. Protože i Fraser se od začátku projevuje komplikovaným chováním. Jenže to záhy vyprchalo. Euforie byla obsahově podstatně silnější. Na italské vojenské základně našel spřízněnou duši: Caitlin. Jenže ta má zřejmě do konce života zaracha („Pořád jsem to já,“ snaží se vysvětlit otci) a Fraser je tak ještě protivnější než obvykle. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. Věřil jsem, že alespoň Jonathan bude „normální“. Spletl jsem se. Momentálně je to jen o lehkém zájmu, jak to celé skončí.

Tenhle malý kousek Ameriky v Itálii se mi začíná sakra zajídat. Dál je to místy zatraceně vyčerpávající, protože taková koncentrace divnosti a jinakosti se jen tak nevidí. A jednoduše to musí čímsi zavánět. Caitlin si pomocí Frasera vyzkouší čurat vestoje, jeho (druhá) lesbická matka Maggie zase vyzkouší tmavší barvu pleti. A do toho padá listí, fouká podzimní vítr. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám určitě označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla.

Kdysi oslavovaná Sofia Coppola se tak nějak „stáhla“, dál píše malé velké látky, dál to vypadá, že rozumí (nejen) ženské duši, a dál tak nějak chápeme, co nám svými látkami chce sdělit. Její Marie Antoinetta zažila prázdnotu života u dvora, čerstvá absolventka filosofie Scarlett Johansson osamělost v Tokiu, Stephen Dorff coby obdivovaný herec samotu v luxusních hotelech, ředitelka, učitelka a žákyně život v ústraní při vrcholící občanské válce a v neposlední řadě newyorská matka Laura zase osamění v manželství, ve kterém její druhá polovička propadne pracovnímu nasazení. Tak trochu ztracené spisovatelce s tvůrčí krizí hodlá pomoct ochranitelský otec, který ztracený není nikdy: rozhodně ne pak v případech, kdy okolo projde nějaká přitažlivá sukně. Jelikož Laura s jeho přičiněním zavětří, že má manžel beztak poměr, stává se z tatíka zapálený detektiv. A dcera úsměvnému šmírování chtě nechtě propadne s ním. Možná je ztracená i v tom, jak zůstat atraktivní a zajímavá pro svého partnera. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ovšem znovu chybí to, co zdobilo třeba mnohými právem milované Ztraceno v překladu: spontánní sekvence, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce. Nabízí sice odlehčené scény i přirozenost, navíc se může spolehnout na gentlemanského svůdníka Billa Murrayho, přesto její sdělení, že mnohdy řešíme složité situace ještě mnohem komplikovanějšími způsoby, je přeci jenom trochu málo.

Verônica Torres se rozhodně nenarodila proto, aby přepisovala výpovědi nebo zakládala policejní důkazy. Ostatně divák už se o tom stihl přesvědčit. K problematice týraných žen je přistupováno poměrně zajímavě a drsně, každopádně víc sãopaulské špíny bych rozhodně uvítal. Zoufalá hlavní hrdinka mezitím nahrává „rozlučkový“ vzkaz svým nejbližším, ač ji chce její kmotr, náčelník Carvana dál chránit. Zkorumpovaní jsou ale zřejmě téměř všichni. Finále tím pádem docela překvapivé, jen s tím „Italem“ to působí, jakoby tvůrci netušila, jak to celé uzavřít.