castor

Má pláž Copacabanu, má školy samby, má proslulou sochu Krista Spasitele, spoustu vrtících se zadečků i vyhřátý oceán. Ovšem také obří chudobu, značně prohnilý systém, velkou míru kriminality a děsivý obchod s drogami a zbraněmi. A alarmující číslo únosů, které jsou skoro na každodenním pořádku. Do řady míst v brazilských městech není radno nejen po setmění chodit. Aktuálně zmizí dcera významného politika, policie je bezmocná. Navíc najít někoho, kdo není v něčem namočený nebo z dané situace nechce profitovat, je obtížné. Asi to bylo mým momentálním rozpoložením, ale tenhle brazilský export se mi pod kůži nedostal. Skoro vůbec. Postav je mnoho, keců ještě víc. Místy je to hodně utahané a zbytečně dlouhé. Každopádně skauti nechť tenhle thriller raději obloukem obejdou.

Řekové jsou velmi zvláštní filmaři. Stačí se podívat na látky asi nejuznávanějšího řeckého jména současnosti Yorgose Lanthimose. Jsou černohumorné, bizarní, depresivní, osobité a celkově příjemně nepříjemné. A hlavně originální. Obdobnou originalitu promítnul do svého provokativního debutu i Dennis Illiadis, jen škoda, že jej neprovázela nápaditější režie. Přesto to dotáhl až na festival ve Varech. Vypráví o dvou nezletilých prostitutkách, které hledají samy sebe, a věří v lepší příští. I když první je otupělá a beze snů, druhá naopak cílevědomá a temperamentní, navíc chce být slavná. Ve výsledku se ovšem příliš neliší. Iliadis povolil uzdu, což mu zřejmě pomohlo k zaoceánskému remaku slavného hororu Poslední dům nalevo. Jeho debut tahá nahoru solidní atmosféra, pár slušných myšlenek a zejména absolutní přirozenost obou hereckých představitelek.

11 ran sochařským kladívkem v umělčině ateliéru. Psychoterapeutka Grace a dětský onkolog Jonathan. Přepych a postavení. Sousto pro média, i když právě až takový zájem novinářů ve státě/městě, ve kterém umírají dennodenně lidé násilnou rukou někoho jiného, moc nechápu. Nikdy jsem ani moc nepobíral systém posuzování viny a neviny dvanácti laiky namísto „odborníků“, zároveň riziko jejich manipulovatelnosti argumenty charismatických advokátů i limity s ohledem na odbornost samotného pozadí případu. U soudu je nicméně zapotřebí nabídnout jiného podezřelého, poručí právnička Haley, ovšem její obhajoba je minimálně zvláštní. Nicméně s žalobkyní si nemají co vyčítat, její divadlo s kladívkem je hodně úsměvné. A rozhodně by soud (ne)ukazoval fotografie mrtvé ženy před jejím synem. Jonathan si zřejmě nese jiné břímě z dětství, tohle zjištění je ovšem už trochu unavující. Dějová vystýlka se holt objevuje v plné nahotě. Není kde brát. Netvrdím, že je to špatné, ale také tu nemáme nic, co jsme už dříve neviděli. Herecky je to nicméně moc povedené, takový Hugh Grant se vymyká svému klasickému repertoáru, v šedesáti mu to náramně sekne a dokonale prodává svůj britský šarm. Momenty jeho emočního vypětí jsou nicméně místy až teatrální. Ale tak nějak snesitelně. Uvidíme, co přinese úplné finále.

„Aby nebylo mýlky, jsem pěkný zmrd. A ne žádný zmrdík lokálního významu, jak si to snad můžete vykládat. Ne. Jsem staromódní zmrd tradičního typu. Ten, který ojebe všechny, co ublíží jemu nebo jeho milovaným.“ Donald Sutherland si krade tenhle díl pro sebe. Satirický nádech pokračuje. Po práci na úspěšných Sedmilhářkách se Nicole Kidman znovu potkává s ostříleným producentem Davidem E. Kelleym (mimo jiné Ally McBeal či Nemocnice Chicago Hope), přičemž se blíží bitva v soudní síni, jak to má bývalý právník nejraději. Veřejného obhájce, který tvrdí, že Jonathan je šmejd, ale není vrah, vystřídá právnické zvíře Haley. Z některých scén mám ale naneštěstí pocit, že mohly trvat déle, měly mít jiný náboj, jinou gradaci. Jiné jsou navíc. Vadí mi i Graciny nejasné a dost protichůdné motivace. Zdá se, že rozhodnutí natáhnout děj do šesti epizod, vážně nebylo šťastné. Mnohem víc bych třeba čekal i od setkání se zeťákem ve vězení. Naopak televizní finále silné.

Tak se nám to přetavilo v klasický formát detektivky á la kdo to udělal. Proč musel desetiletý synek najít svou matku brutálně ubitou? Tvůrci nám podbízejí několik falešných linek, struktura zápletky a některé ze zvratů jsou poněkud učebnicové, dál přitom nahlížíme pod pokličku prominentního životního stylu tříčlenné rodiny, ve které je (jak vidno) cosi shnilého a vyumělkovaného. Zdá se ale, že pro nás přichystali slušný hlavolam, tak snad se to nepokazí. Jonathan je zpět na scéně a ačkoliv je „dlouhodobě zakořeněný v komunitě“, kauce je stanovená na dva miliony dolarů. Ve vězení si hned udělá „přátele“. Dánský klenot Susanne Bier umí vtáhnout do děje, ale odmítá naznačovat, kam se bude ubírat. Režisérka nesoudí, nemoralizuje, její postavy dýchají autenticitou, herci zase pro film. Ústřední trio Kidman, Grant a Sutherland hraje skvostně. Jen nevím, zda bylo rozhodnutí natáhnout děj do šesti epizod moudré.

Žena ve světě zvrácených mužů. Psychoterapeutka Grace a dětský onkolog Jonathan. Prachatí, vzdělaní, oblíbení a úspěšní. Elitním světem soukromě pohrdají a vtipkují o něm, zároveň k němu ovšem neoddělitelně patří. Což se nedá říct o hispánské umělkyni, která nedobrovolně zmizela ze scény. Stejně jako Jonathan, okolo kterého se objevuje spousta neznámých. A dosavadní ideální rodinný život se začíná sypat a praskat jak mýdlové bubliny. Tvůrci nicméně dál baví dynamickým vizuálem, obdivně krouží po Manhattanu i po detailech na tvářích svých postav. Uznávaná dánská autorka Susanne Bier zatím zároveň skvostně buduje atmosféru.

Kdo ze světa vyprovodil tu atraktivní nánu s pevným poprsím? Nebo snad nepohodlnou milenku? Oscarová zrzka Nicole Kidman má zase smůlu. Terapeutka z horního Manhattanu musí znovu čelit „útokům“ svého protějšku. Kidman se (už poněkolikáté) ukazuje jako vzdělaná a bohatá žena, kterou její okolí respektuje, ovšem zase musí bojovat s řetězcem nepříjemných událostí. Blíží se benefiční akce pro vybrané hosty, na kterou se jejímu mile jízlivému manželovi – dětskému onkologovi – moc nechce. Prominentní je rovněž škola, kterou navštěvuje jejich dospívající syn. Na dobročinném večírku se objevuje i půvabná hispánská umělkyně z Harlemu. Nutno podotknout, že značně rozrušená. Silný a slibný rozjezd.

Alec Baldwin, Harrison Ford, Ben Affleck, Chris Pine. A nově John Krasinski, který byl pro tenhle projekt s hrdinou románů Toma Clancyho výbornou volbou. Analytik Jack Ryan je chlapík, který sedí u stolu za počítačem a černou práci za něj dělají jiní. Tedy dělali. Tenhle Ryan si jde totiž srdnatě za svým. Určitě by i nyní raději vypustil ještě nějakou jízlivou poznámku k novému šéfovi Greerovi nebo pomrkával na narozeninové oslavě na sympatickou epidemioložku (Abbie Cornish), než aby zpocený držel v ruce odjištěný granát a děsil se, zda se dožije následujícího rána. Holt tahle verze slavné literární postavy se ponese v modernějším a poněkud akčnějším hávu. Úkol je od té doby jasný: hledání konkrétního teroristy a rozklíčování jeho plánu. A právě tady vnímám značný rozdíl mezi oběma sériemi – v té první rozhodně není kápo teroristů Suleiman jen černobílým záporákem, jeho motivace nespočívají pouze o tom, že je prostě zlý. Ve DRUHÉ SÉRII (která se odehrává ve Venezuele) je to se zápornými postavami podstatně horší, ta nejzajímavější navíc brzy zmizí ze scény. Naštěstí obě hlavní postavy se dál slušně špičkují a mají stejný cíl, protože ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého. Ryan má zatraceně bystrý čumák (holt jsme v seriálu), až mu všechny vyšetřovatelské kapacity musejí tiše závidět. Série mají skvělý vizuál a dokonalý tah na branku. Za mě svižná thrillerová podívaná. Ve TŘETÍ ŘADĚ rovnou hrozí třetí světová válka. A třeba takovou Alenku Kováčovou (českou prezidentku) čekají těžké chvíle. Nakonec mi z toho skrze třetí sérii vypadly „jen“ tři hvězdy, protože: seriálový popcorn se vším všudy jen občas, víc se spoléhá na náhody, politiky je zbytečně moc, tempo místy ospalé a Krasinski zbytečně utlumený. No, a konečně ČTVRTÁ SÉRIE mi sice „vyšla“ na čtyři hvězdy, ale drhlo to solidně. První polovina série byla nezáživná, zamotaná, plná příběhové vaty. Ta skvělá a úžasná Amerika zase jednou čelí bezprecedentní hrozbě. A ač je kupříkladu akce na mexických hranicích moc fajn, jsem upřímně rád, že to celé končí.

Analytik Jack Ryan je chlapík, který sedí u stolu za počítačem a černou práci za něj dělají jiní. Určitě by i nyní raději vypustil ještě nějakou jízlivou poznámku k novému šéfovi Greerovi nebo pomrkával na narozeninové oslavě na sympatickou epidemioložku Cathy Mueller (Abbie Cornish), než aby zpocený držel v ruce odjištěný granát a děsil se, zda se dožije následujícího rána. Holt tahle verze slavné literární postavy se ponese v modernějším a poněkud akčnějším hávu. A kupříkladu události z Paříže jsou strhující (stejně jako celé turecké dobrodružství). Úkol je od té doby jasný: hledání konkrétního teroristy a rozklíčování jeho plánu. Právě kápo teroristů Suleiman rozhodně není černobílým záporákem, jeho motivace nespočívají jen o tom, že je prostě zlý. Navíc ho výtečně hraje charismatický Ali Suliman. Vyrůstání ve francouzské pěstounské rodině, první uvěznění, první odmítnutí při pracovním pohovoru. Velké finále se pak odehraje na americké půdě a hlavní roli bude hrát hrozba nebezpečné nákazy ebolou. Jack Ryan není žádné vyjukané ořezávátko, navíc má zatraceně bystrý čumák (holt jsme v seriálu), až mu všechny vyšetřovatelské kapacity musejí tiše závidět. Celá série má skvělý vizuál a dokonalý tah na branku. Svižná thrillerová podívaná. A John Krasinski byl výbornou volbou.

Už minule jsme brzy pochopili, že Jack Ryan není žádné vyjukané ořezávátko. Je sice chlapíkem z kanclu, každopádně za sebou má vojenskou minulost a když musí, umí se porvat nebo vystřelit. John Krasinski byl výbornou volbou. Sýrie z první série byla velký tahák. Ze zemí Blízkého východu se přesouváme do podobně atraktivní oblasti na severním pobřeží Jižní Ameriky: do Venezuely. Ta má tajně kupovat zbraně od Rusů. Tohle podezření svede zpět dohromady Ryana a jeho bývalého šéfa Jima Greera, který byl toho času v Moskvě. Jack má vousy, Greer zdravotní trable se srdcem, ale jinak je vše při starém. Špičkují se a mají stejný cíl, protože ve venezuelské vládě je evidentně cosi shnilého. Některé díly jsou zbytečně uklouzané a upovídané, v porovnání s první sérií velký rozdíl vidím i ve vykreslení záporáků, protože tehdy jejich kápo Suleiman rozhodně nebyl černobílou postavou. Tady je to se záporáky podstatně horší, ten nejzajímavější navíc brzy zmizí ze scény. I hlavní konflikt působí tak nějak neúplně. Diváka může nicméně těšit, že Amazon na projektu evidentně znovu nešetřil a na výsledku je to zatraceně vidět.