castor

Pokaždé, když nějaký nájemný zabiják nekývne na nabídku (jde o nezletilou dívku), zadělá si na slušný malér. Na ten si zadělává nejen postava Liama Neesona, ale i herec samotný, protože poslední dobou mu jeho postarší charismatické bijce už tolik nežereme. Přitom tentokrát měl celý projekt našlápnuto do slušných čísel. Zaprvé proto, že Martin Campbell (který nám před lety úspěšně představil Bonda nové generace) je pořád schopný řemeslník, který znovu předvádí poctivou oldschoolovou podívanou. Jenže neuběhne ani hodina a divák si uvědomuje, že obsahově ho to příliš nezajímá, hlavně ale tempo zoufale kolísá. Ozvláštněním má být Liamova nastupující Alzheimerova choroba, která má vliv na jeho paměť i úsudek, navíc se jeho neuposlechnutí nelíbí několika vlivným lidem. Výsledek se do historie rozhodně nezapíše, nicméně akce je nakonec poměrně dost, David Tattersall zachytil spoustu fajn záběrů texaského El Pasa a nejednoho diváka potěší i Guy Pearce či Monica Bellucci. Což nakonec není úplně málo.

Tak už je patrné, že vsuvkám s mladými vojáky, kteří sní nad Ivetinou fotkou, chybí pointa. Jinak je ale třetí díl zřejmě nejpovedenější. Ivetu známe díky pár chytlavým songům, které ale přebilo umělé udržování v povědomí veřejnosti bulvárem. Zasněná a neustále vyplašená Iveta i napotřetí působí prázdně, snažíc se vyhovět (asi) každému. Scénář dělá vše za ni, ona prostě jen ve vhodný okamžik potká třeba Ladislava Štaidla, který se v Semaforu (dvacet let zpět) osudově seznámil s Karlem Gottem. Právě konfrontace Štaidla se Sepéšim (kterého série stále vykresluje jako arogantního sólo hráče) ve studiu patří k vrcholům dílu, stejně jako úvodní večerní návštěva rodičů na Moravě, které zase vévodí Miroslav Hanuš. Jinak směrem k Ivetě a rodině znovu značná taktnost, což ovšem vede k beztvarosti a nejednoznačnosti. I když to vlastně dokresluje, jak to měla celý život: vždy někdo druhý rozhodnul, co bude dál.

Šup šup, chytlavé melodie a prostinké texty a skoro už vzniká první deska, nahraná pod vedením Felixe Slováčka. Pohádka pokračuje. Důvěřivou Ivetu jsme minule poznali coby pasivní tele (ale s pořádným snem), už coby dívenka si ve frenštátské hospodě nechává sahat na kolínko od starého chlapa, i v dospívání muži víc komentují její vzhled než talent. Autoritativně rozhoduje také její Péťa, ona však nemá potíž se podřídit. To, že prakticky nevzdoruje, mi postupem času vadilo. Praze chybí šedivost, životu v komunistické diktatuře se vyhýbáme. Zatímco Sepéši (ač Ivetě hlasově nestačí) míří vysoko, ona místy „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Herecky mi duo Fialová a Vodochodský sedí. Ze série každopádně nejslabší díl.

Hladce na vrchol – spíš tak by se měl první díl jmenovat. Na zkouškách takhle nikdy nezazpívala, udiveně reaguje (mimochodem skvělá) sbormistryně Jana Boušková. Jihlava má být katapultem pro chlapce a děvčata od Aše až po Košice. Skončila vysoko, ale na nepostupovém místě, přesto za ni domů do Beskyd přijíždí (mimochodem skvělý) producent Igor Chmela s dalším účastníkem talentované soutěže Petrem Sepešim, kteří jí mají pomoct (a hlavně sobě) do vyšších pater československé pop music. A pohádka může pokračovat, zatímco pasivní Iveta se ani nemusí moc snažit či někomu vzdorovat. Snad ten její vyplašený kukuč dám i příště. Každopádně fajn vtahující úvodní epizoda.

Snažili se vyhnout davům, aby si Vietnam ve dvou pořádně užili. Ostatně potřebují pečovat o sebe i své manželství. Mají k tomu důvod. První desítky minut vůbec nenasvědčují tomu, že bychom před sebou měli mít něco, co bude tady na stránkách v černých číslech. Alicia Silverstone ovšem opakovaně ječí ve stylu „dejte mi ještě někdy nějakou filmovou roli“, s manželem střídavě vzpomínají a melou nesmysly, vypijí si hned všechnu pitnou vodu, vzápětí si zapálí vlastní plážový „vor“, ona ze zběsilého pádlování asi omdlí, a žraloci, jakmile ucítí krev, se raději stáhnou. Kombinace hysterického herectví, divného střihu, plastových ryb a umělé krve prostě nemůže fungovat. Poslední půlhodina je absolutním úletem. Zlaté jednohubkové Mělčiny s luxusní Blake Lively.

První „cizácký“ reportér prestižních japonských novin už nebude vážně nemocného Tozawu otravovat. Miyamoto, který právě Tozawovi dodával informace, když mu něco hrozilo, ještě dostane šanci. Lze mu ale věřit? Samantha se (naivně) stane obětí spiknutí s výkupným, které mělo být výměnou za Polinu. Přišla o veškeré úspory a musí hledat jinde. Ishida pověří Sata právě dohledem nad investicí klanu. Vyjde zároveň najevo, že Tozawa využívá zadlužené dívky, aby pro získání přízně uspokojil potřeby vládních úředníků a obchodníků. Nejen Samantha nebo tvrdohlavý Jake jednají zbrkle: to by opravdu Katagiri vyrazil na velkou dodávku drog sám? Do druhé série je toho spousta otevřeného, což ovšem neznamená, že by to měla být nějaká zaručená pozvánka. Celkově jsem se po celou sérii pohyboval mezi třemi a čtyřmi hvězdami, Mann, který ujíždí na digitálních kamerách a sytých neonech, nás opustí hned při startu a osobně si hutný portrét japonských policejních a novinářských metod představuju jinak. Některé zajímavější postavy navíc skončily na druhé koleji, zatímco Ansel Elgort mohl najít zajímavější způsob, jak svou postavu uchopit.

Adelstein kvůli svým minulým horlivým krokům s neúspěšným drogovým zátahem zpytuje svědomí. Možná je ale dobře, že je na čas na vedlejší koleji a chvíli o něm neslyšíme. Na scéně je tak třeba zmizení Poliny. Katagiri má konečně důkazy, které postačí k zatčení nemocného Tozawy. Jen si ale musí ověřit, komu může věřit. I když si myslím, že Miyamoto ještě dostane šanci dokázat, že je dobrý polda. Tokijský svět se opět ukazuje jako místo pro muže morálky, kdy jsou neotřesitelné tradice vytesány do kamene. Znovu je mnohé jasně dané vrstvami rituálů a kodexů chování. Detailní portrét japonské společnosti a kriminálního podsvětí míří do finále. Je ale patrné, že bude rovněž pozvánkou na druhou sérii.

Tozawa se zaťatými pěstmi prosí o odpuštění za minulý útok, který měl narušit mír ve městě. Takové zostudění v podobě pokleknutí, kdy každá část jeho těla evidentně hoří vztekem, bude mít dohru. Obří zásilka pervitinu zamíchá několika vztahy. Katagiri žádá impulzivního Adelsteina, aby byl trpělivý a nic neuspěchal. Marně. Výsledek znamená na jedné straně selhání policie, na druhé tip poškodí Adelsteinovu pověst u ní. A Tozawa se konečně dozvídá o „cizáckém“ reportérovi japonského deníku. Konečně už víme, pro koho pracuje a koho chrání Miyamoto. Jake znovu otravnější než minule, navštíví Tozawova novinářského poskoka, tváří se jako jeho oddaný následovník a získá si (opět naprosto snadno) jeho důvěru. Sato, který bojuje se svými vlastními démony, vyřeší Samanthin problém. Za mě jde celková kvalita stále trochu dolů.

Má několik vyznamenání, velké množství zatčení, hodně toho vyžvejká a je pokaždé rád, když službu přečká ve zdraví. Teď ho ale trápí, že je jeho speciální jednotka zkorumpovaná a podílí se na obchodu s drogami i na vraždách. Starý vlk s nahrubo otesaným obličejem Dolph Lundgren hodlá pomoci federálním agentům s vyšetřováním, což mu rozhodně nové kamarády nepřinese. A jen tak nakráčet k výslechu ho nenechají. Navíc v tu dobu je k němu na zácvik přiřazená nová policistka, kterou ale nechce svými riskantními rozhodnutími ohrožovat (a která se ani nevysvleče, což by se na takovou béčkovou kravinu slušelo). Někde jsem četl, že jde o Lundgrenův poslední „solidní“ film, tak jsem se (blbec) nechal zlákat. Bojové scény jsou narychlo sešroubované, potěší možná tak obdivovatele chirurgických pohotovostí, protože k lámání kostí se tvůrci opakovaně vracejí. Jinak je to mdlé, vymyšlené kdesi na koleně a brzy to upadne do nudné vykrádačky už tak průměrných kousků, z čehož se už do konce nevyškrábe.

Místy jako bych sledoval jeden díl pořád dokola. Hned se pochopitelně izraelskému přistěhovalci Adamu Neumannovi nedaří, stejné to má s návrhy směrem k půvabné Rebekah. Charismatický podnikatel, samolibý vizionář. A pak to přijde. Nápad o snaze poskytnout flexibilní pracovní prostor: dotyčný si vybere zasedačku, pohovku nebo třeba privátní kancelář – prostě to, co mu bude vyhovovat. Zakladatel start-upu WeWork odmítá přijmout NE jako odpověď. Ve všech směrech. A já hned od začátku, už jenom vzhledem k ústřednímu hereckému duu, čekal návykovější látku. Fakt nevím, zda má divák potřebu být po osm večerů „obtěžovaný“ další epizodou o zhýčkaných ignorantech, kteří dělají vše, co je třeba, aby si udrželi svou moc a ego. Jenže veřejný trh nechce mít na vedoucí pozici rockovou hvězdu. Firma postupně krvácí, čísla padají. Jared Leto skvěle zachytil dětské nadšení a hluboký narcismus své postavy. Jenže držení jeho ega na uzdě se jednoduše brzy okoukalo. Anne Hathaway prošla cestou od roztomilé podporovatelky dynamického partnera, přes neúspěšnou herečku až k jakési vzteklé zhýčkané manželce. Její permanentní touha být za něco uznána mě bavila. Zbytek méně. Hlavně proto, že jsem si po celou dobu nebyl jistý, zda jejich příběh potřebujeme vyprávět. Nepotřebujeme. Rovněž zamrzely vedlejší postavy. Objevují se a mizí a divákovi je to jedno. Za stájového hráče platí i (nijaký) spoluzakladatel firmy Miguel. Ve výsledku zklamání.