Mata

Celou dobu jsem přemýšlel, jestli mám takovou potřebu si hrát na intelektuála nebo jestli mě to vážně zajímá. Rozhodl jsem se pro druhou variantu, ale nejsem schopný říct proč. Nejpíš něco, co je zapsané v paměti...

Tak přesně tohle seveřani umí naprosto dokonale. Tedy téměř naprosto dokonale (viz. GIMP). I happy endy jde udělat dobře (tady jak říkal režisér - světlo na konci tunelu. Naštěstí takovýchto frází je ve filmu minimum :-))

pěkná relaxace na nedělní dopoledne :-)

Snímek, který má IMO větší význam Iránu. Pomalé tempo a neuvěřitelné barvy. Občas mám pocit, že iráncům stačí postavil kameru a točit :-)

Nevím nakolik objektivně, ale jsem po dlouhé době filmař, který má odvahu vyprávět JEDEN příběh (a ne desítky dalších "malých", jen aby se proboha něco dělo). První dvě třetiny byli téměř antickou tragédií, která jasně směřuje k jediné možné katastrofě. A kdyby končil před "ranní kocovinou", křičím radostí nad návratem starých forem :-)

Půlnoční projekce se stávají skoro mainstream a vidět to jinak ne v takovéto atmosféře asi nemá valný význam. Nicméně jde o klasiku a je třeba uznat, že závěr je naprosto geniální. Zvláštní kombinace učebnice žánrových prvků a atmosféry v KV dodaly jistě své, a tak v průběhu tohodle psaní si uvědomuji, že je nutné přidat čtvrtou hvězdičku.

Pro punk mam proste slabost. Pro takovýhle typ ala dokumentu také a pro ty dva chlapce, co našli ztracené v La Mancha nejvíc. I když jsem celou dobu měl pocit, že něco podobného jsem už viděl (např. Hard COre Logo), bavil jsem se. Jen kdyby si odpustili takové klišé, jako je naznačování tragického konce od poloviny filmu smutnými pohledy a nedokončenými větami...

Před dvěma lety jsem hodnotil za dvě. Člověk se mění a jeho názory ještě rychleji. Mimochodem uplně ideální je tenhle film sledovat v podobném stavu, v jakém natáčeli Fonda, Hooper a Nicolson scénu u ohně :-)

Velmi zajímavý film, ale nevím, jak bych ho vnímal a hodnotil nebýt úvodu pana Hendricha (letošní LFŠ). Co na něm považuju za skvělé je závěr, citace rebela bezpříčiny, nekonečné halucinace, kreace Micka Jaggera a hlavně nehezky nádhernou francouzku (Michèle Breton).

Pánové, já se na vás tak dívám a nestačím se divit. Presně takhle nějak jsme sjížděli filmy po 89, když se ojevila ve větší míře videa a uźasné simultární překlady bez stopy emoce, a přesně podobně jsme žvatlali výkříky ze slavných filosofů, když osvíceni vzděláním středoškolským jsme zavrhli "kulturu masovou" a pídili se po "kultuře vyšší". A přesně takhle si připadáme dnes s odstupem směšní - sympaticky směšní a schématičtí, jako hrdinově komnat šaolinu a jako Klímovi románové postavy. A na Vás, pánové, je vidět, že si to umíte pamatovat (a to je umění), umíte se tomu smát a hlavně máte řemeslo. A za to dík!!!