Filmmaniak

Přehlídka bizarností, odehrávající se ve fiktivním pohanském světě založeném na estonských mýtech. Je to krásně černobíle natočené, neskutečně nápadité a rozhodně originální, ale všechny ty úžasné nápady (švankmajerovsky vyhlížející bytosti složené ze starého nářadí, hlavní hrdinka - vlkodlak, náměsíčná hraběnka, vyplivování hostií, absurdní boj vesničanů s morem, nápoje lásky umíchané z výkalů, poetické rozhovory se sněhulákem, pochody mrtvých i všechno ostatní) je bohužel přítomno jen v podobě izolovaných podivností, co maximálně doutvářejí atmosféru magicky realistického prostředí, ale pro děj žádný význam nemají. Příběh o zamilované holce, jejíž milý se zakouká do jiné, je pak už jen torzem, na němž z těch výše zmíněných ujetě fantazijních přívěšků nedrží pořádně ani jeden, a celé se to tím pádem poněkud rozpadá. Nicméně pokud by organizátoři festivalu Weird Europe (Divná Evropa) hledali vhodné adepty na zařazení do programu, tak Listopad je jasná volba.

Z diváckého hlediska nesmírně náročná podívaná, hlavně proto, že Haneke se zřejmě rozhodl vyžívat se ve výpustkách, takže spoustě scénám schválně chybí kontext a je jim zpětně dodáván až o desítky minut později.Typické je, že třeba vidíte, jak někdo někomu píše email, ale nevíte kdo a nevíte komu. Nebo že někdo dostane na sídlišti přes hubu, ale nevidíte od koho a nevíte proč a následně to rozkrýváte v průběhu celého filmu. Že se nějaká postava pokusila o sebevraždu, zasnoubila se, nebo je mrtvá, se dozvíte vždy zprostředkovaně až z druhé ruky, dávno poté, co k té události došlo. Provázanost s filmem Láska tu je, ale v podstatě není důležitá a ani nemusíte ten film vidět. Každopádně ale tahle vypravěčsky komplikovaná skládanka, vyžadující mimořádnou diváckou pozornost, nepřináší z hlediska obsahu nic než náhled do osobních pohnutek a tragédií jedné bohaté buržoazní rodinky a nic víc, což je škoda.

Režijně a herecky zcela precizní dílo, odsuzující rasovou nenávist tentokrát prostřednictvím motivu pravicového terorismu. Příběh je mírně manipulativní a v závěru trochu uspěchaný a tím pádem ne úplně uspokojující, leč všechno do té doby je promyšlené a napsané skvěle. Silné téma je zužitkováno v napínavém, emotivním a bravurně gradovaném ději, přičemž Diane Kruger to táhne vážně skvěle. Ne že by na tohle téma nevzniklo už mnoho jiných filmů, ale ono je to jedno, důležitá je kvalita.

V příběhu-nepříběhu o tom, jak se parta německých dělníků snaží navázat vztahy s bulharskými obyvateli vesnice, v jejíž blízkosti pracují, se dá najít mnoho myšlenek a témat, děj nicméně chybí a jde spíš o sled scének, jak si lidé jsou schopni i bez znalosti jazyka porozumět, případně si vjet do vlasů. Pomalu plynoucí charakterová studie mnoha postav na pozadí bulharského venkova je inteligentně režírovaná a zdařile obsazená přirozenými neherci, leč zároveň dokonale nevzrušivá, nedramatická, nevtahující a nevyprávějící nic konkrétního, co by vám dokázalo utkvět v paměti.

Po technické stránce je Měsíc Jupitera naprostou výhrou, výborně řemeslně zpracovanou, s dokonalou kamerou i výtvarnou stylizací, kombinující sedmdesátkové americké kriminálky i moderní sci-fi ala Kronika, Potomci lidí či Inception, ale přitom jde po celou dobu o film od pohledu maďarský. Skvělý úvod s razií na ilegální imigranty, několik vynikajících akčních/utíkacích scén a pozoruhodný námět ale nedokáží zakrýt nedotaženost příběhu, který se motá v kruhu a nedomyšlených zvratech a k nakousnutému sociálnímu komentáři o uprchlické krizi ještě poněkud zbytečně míchá náboženské analogie. I tak jde ale o další ukázku toho, jak nehorázně na vzestupu maďarská kinematografie v posledních letech je.

Není to dokument, který by skrze postavu Dalibora komentoval neonacistickou komunitu obecně, na to je totiž Dalibor až příliš unikátní, takže se s ním a s jeho názory dost pravděpodobně neztotožní ani neonacisté, ani kdokoli jiný. Daliborovi a jeho činům je snadné se smát, ale je v tom smíchu i nemálo soucitu a snad i lítosti, přičemž není možné ukázat si na něj prstem a označit jej za náckovskou xenofobní svini, která by zasloužila zkopat. Kromě Daliborových nenávistných a rasistických hesel a jeho ujeté video-produkce totiž snímek odhaluje i mnoho informací z jeho soukromí, poukazujících na to, o čem tento film je ve velké míře doopravdy - o zamindrákovaných a vnitřně nešťastných lidech, kteří nejsou spokojeni se svým životem, se svou prací a se svým zázemím, ale zoufale chtějí někam patřit, a tak se nebrání uchýlit i ke skupinkám zastávajícím názory poněkud extrémnější. Názory, které obvykle získali z "alternativních" online médií a od jiných, podobně smýšlejících jedinců, existenčně závislých na televizi a sociálních sítích jako na jediné dostupné formě zábavy. A takových lidí je v české a slovenské společnosti patrně hodně, akorát že Dalibor mezi nimi vyčuhuje tak moc, že je díky němu sledování filmu nejen výjimečným náhledem do jistého výseku společnosti, ale zároveň je to místy nehorázná sranda. Co scéna, to perla, ale také mrazení v zádech.

Dva propletené příběhy, tak od sebe navzájem odlišné, že to ani nevypadá, že by bylo možné je propojit. Posuďte sami - na jedné straně vážné drama o syrském uprchlíkovi, co se snaží získat ve Finsku azyl a hledá svou sestru, která se mu ztratila kdesi u maďarských hranic, a na straně druhé až groteskně absurdní komedie o stárnoucím podnikateli, co odejde od své ženy, rozprodá obchod s košilemi a koupí restauraci čtvrté cenové s odpovídajícím personálem. Akimu Kaurismäkimu se přesto povedlo v poslední třetině filmu oba děje velice přirozeně spojit do úsměvného a uvědomělého komediálně-dramatického mixu, v němž najdete i vyjádření k uprchlické krizi, i suché vtipy trhající bránici. Pár drobností je sice už navíc (třeba postavy tří stereotypních skinheadů), ale to jsou vážně jen detaily.

Casey Affleck na začátku filmu zemře a zbytek příběhu (až na pár flashbacků) stráví pod prostěradlem a dělá ducha. První polovina je brutálně nudná (převládají dlouhé statické záběry, v nichž se toho málo děje, za vše mluví čtyři minuty dlouhá sekvence, v níž Rooney Mara pojídá koláč a vzlyká u toho) a ta druhá je zas hrozně zmatená a divná, protože se v ní hodně divoce skáče v čase. Jestli jsem to správně pochopil, tak jedině díky tomu, že mi to jiná postava ve filmu vysvětlila předem, a to ještě kdo ví jestli. V celém snímku je asi půltucet geniálních nápadů, každý z nich je ale využit jen okrajově a následně smeten ze stolu. Je to škoda, silná atmosféra totiž snímku rozhodně nechybí a jako festivalová bizarnost to funguje, leč z hlediska filmového se Přízrak zoufale rozpadá a smysl byste v něm hledali marně.

Je to škoda, že po oceňovaném a na metafory bohatém podobenství Kukuřičný ostrov přichází režisér Ovašvili s něčím tak prázdným, co postrádá jak promyšlenější děj, tak obrazovou preciznost. Příběh se točí v neustálém kruhu - pan prezident a jeho kohorta se toulají a ukrývají po zasněžené a zablácené Gruzii, jednou za čtvrt hodiny se schovají u někoho doma, vyslechnou si jeho názor na prezidentovu osobu a po pár dnech jsou buď uctivě vyhoštěni, nebo nuceni úkryt z důvodu prozrazení opustit, a zase jdou o pár kilometrů dál k dalšímu stavení. Není to ani politické, ani náladotvorné, ani metaforické, je to jen nuda, ve které se překvapivě víc zpívá než mluví. Plusy spočívají v hereckých výkonech a v záběrech na přírodu.

Spíše jen povrchní vztahová studie, v níž více než partnerské problémy ústředního páru zaujmou každodenní strasti doktorů, potýkajících se s hypochondry, komplikovanými akutními případy, nerealistickými požadavky nového vedení i s hystericky překroucenými stížnostmi nespokojených "klientů". Žádné velké emoce nebo zvraty, děj nicméně ubíhá plynule a ve slušném tempu, téma je to zajímavé a dotýká se mnoha pozoruhodných otázek, témat a motivů, z nichž je ovšem v závěru uzavřeno jen pár.